Divoká stvoření jižních krajin

Ještě nikdy jsem nešel do kina na nějaký film třikrát za rok. Až mě dostal tenhle v originále se jmenující The Beasts of Southern Wild, což přeložili, jak uvedeno v nadpisu. Leč já bych po důkladné úvaze film nazval přesně podle originálu jako „Bestie jižní divočiny“. Později ukážu proč.

Nejdřív musím pohovořit k autorům a hercům, neb zejména dva hlavní představitelé jsou osvěžující živou vodou pro ducha diváka, který čeká, až se ho nějaký film dotkne něžně prstem a připomene mu, jak těžké, ale krásné je žít. Hlavní představitelkou filmu je pětiletá Quvenzhané Wallis, jež byla vybrána mezi asi čtyřmi tisíci uchazečkami. Ve filmu nosí jméno, jež shledávám vrcholně půvabným. Jmenuje se Hushpuppy, což značí Tiché štěně. Tenhhle nádherný černý, kudrnatý a bystrý kvíteček s nerozlučnými bílými holínkami vévodí celému filmu tak, jako obvykle vládne Meryl Streep. Holčička není ovlivněna školou, ani zkušenostmi vrstevníků a přichází před kameru jen se svými přirozenými vlohami a samozřejmostí dítěte. Děvčátko však rozhodně tiché není. Je vzpurné a svéhlavé, avšak statečné, bystré a velice soběstačné. Nominaci na Oskara však bohužel Quvenzhané neproměnila. Já bych jí hlas dal. Ani nominace na nejlepší film, režii a scénář se neujaly, leč již předtím byl film oceněn v na Redfordově Sundance a v Cannes. Film je prvotinou režiséra Benha Zeitlina, který je všestranně nadaným umělcem, neb též spolupracoval s Lucy Alibar na scénáři a podílel se na hudbě s Danem Romerem, mimochodem ta je skvělou ozdobou filmu. Druhou hlavní postavou je Hushpuppyin otec Wink, jehož hraje pekař Dwight Henry. Opět platí, jako ve Formanových raných filmech, geniální amatér je někdy výhra. Místem děje je delta Mississippi, kde dochází pravidelně k záplavám a hurikány zde často promění svět v místo snadné smrti. Naše osada se jmenuje díky své poloze Lavór, je od civilizace oddělena protipovodňovými hrázemi a to vyvolává v místních lidech přesvědčení, že žijí vyčleněni z ostatního světa. Ten je zajímá jen potud, potřebují-li z něj věci, které si nemohou opatřit sami. Holčička žije v boudě, jež kdysi byla přívěsem a uvnitř je nespočetně krámů jako v příbytcích notorických sběratelů odložených věcí. Bouda byla patrně užívána celou rodinou a po odchodu matky neznámo kam, ji otec přenechal dceři a sám si postavil jinou poblíž. Otec Wink postavil ze sudů, jakési plechové vany a motoru plavidlo, jež připomíná technickou tvořivost českých chalupářů, kteří si kdysi v nouzi svépomocí vyráběli neuvěřitelné zemědělské stroje. Wink loví kraby a ryby tvořící důležitou součást jídelníčku. Vidíme, jak se má krab správně rozlomit a pojídat. Tihle zoufale materiálně chudí lidé se krmí největší lahůdkou, již skýtá vodní svět. Chovají slepice a jinou drůbež a prasata, pod nohama se jim hemží psi původu neurčitelného. Nevíme, kde si opatřují peníze na věci, jež si nelze vyrobit, což je benzín pro lodě a drobné průmyslové výrobky pro řemeslo, zemědělství, bydlení a stravování. Pěstují se základní plodiny. Skoro každý den je nějaký svátek, a když je nějaký významný, umějí se radovat hodně hlučně a barvitě. Tatínek neřekne dceři jinak, než čéče (takové to široké americké mén – chlape, nebo člověče), anebo šéfe (boss). To já svým dceruškám maloměšťácky říkám miláčkové, zlatíčka, nebo kvítečky. Otec zřejmě do holčičky projektuje své touhy po chlapci, ale to je jen můj dohad. Dceru vede k samostatnosti a připravuje ji na vůdčí úlohu, aby v těžkém životě, který ji čeká, obstála, a za chvíli pochopíte, proč mu na tom tak záleží. Matka žije neznámo kde, ale holčičce zoufale chybí. Hushpuppy se často zadívá do dáli přes nekonečné vody delty a na blýskající se světýlka lodí volá smutně mami. Jednou jí otec vypráví, jak byla počata, a v tom příběhu hraje roli aligátoří řízek, který matka usmažila. Holčičky z Lavóru se jednoho dne vydají samy na vodu a jeden starý říční vlk je odveze do plovoucího nevěstince, kde jsou děvky z holčiček doslova na větvi. Jedna pozve Hushpuppy na řízek. Vzhledem k tomu, že je aligátoří, vyvstanou zajímavé asociace. Matka a aligátor a matka někde v dáli za vodou. Otec vaří tím způsobem, že na rošt grilu před chatou hodí celé kuře, a když je upečené, zazvoní a volá na dcerušku hlasitě: „Žrádlo!“. Jednou se ono něžné svolávání neozve a Hushpuppy si myslí, že ji otec opustil, vždyť rodiče někdy odcházejí jako to udělala matka. On však musel do nemocnice k vážnému zákroku a my zjistíme, že patrně brzy zemře. Tím se také vysvětluje jeho úporná péče o přípravu dcerky na život. Nemohu k tomu více říkat, musím vám nechat volno pro vlastní zážitky. Když přijde hurikán (reminiscence na Katrinu), mnozí zahynou a mnozí přežijí a vše je zničeno a zaplaveno a podobenství o potopě naplněno. Je jasné, jak kdysi musely vznikat báje o potopách světa. Pro lidi z Lavóru toto byl opravdu konec a o světě venku moc nevěděli. Byl za hrází. Někteří se uchýlí na lodě a někteří do chat na kůlech a zde soustředí zvířata, rostliny a vše, co pomůže přežít a vytvoří tak malé Noemovy archy. Jak je to pořád stejné. Úřady je přijedou nuceně evakuovat, ale oni se v evakuačním centru uprostřed čistoty, dostatku jídla a zdravotní péče brzy vzbouří a vrátí se domů . Nesmím však ponechat bez vysvětlení onen název filmu, neb jest pro jeho vyznění podstatný. Jedna paní, jež vede cosi jako školu a školku dohromady a zabývá se kořenářstvím a všelikým obchodem s deštěm, dětem vypráví, že kdysi žili pravěcí pratuři, kteří všechno ničili a žrali. Hushpuppy se obraz oněch bestií stále vrací a narušují jí představu o světě, který je uspořádaný a všechno v něm má místo, jak je jenom schopno tak malé děvčátko chápat. Nakonec v jejích představách pratuři ztělesní veškeré zlo světa a ona pochopí, že se těm bestiím musí postavit a ukázat jim, kdo je tady boss, jak říká tatínek. To i udělá a zvládne i jednu z nejtěžších chvil v životě zrale a odvážně. Já myslím, že pratuři jsou ony bestie a Lavór jižní divočinou přírodně i lidsky. A taky myslím, že všichni se máme svým praturům postavit. Závěrečná scéna, kdy holčička jde po silnici uprostřed vod a říká s nadějí, že si snad jednou lidé vzpomenou, jak v Lavóru žila jedna malá Hushpuppy, je dojemná, až úzko v krku. Evičce se ten film taky líbil, ale tato dáma každým coulem a ještě větší maloměšťačka než já, má trochu problém se špínou a nepořádkem, v němž se hrdinové filmu pohybují, nemluvě už o strašlivé kultuře stravování. Pro ni bylo v tom filmu trochu moc špíny a horka. Mohla se jí však líbit ta přemíra vody, neb ona ráda plove, a když s ní vyrazíte na Orlík, pustí se na vodu, zmizí vám za zákrutem a uvidíte ji znovu asi tak za hodinu. Teď mi říká, že se obávala, že budu mít starost, jinak by tam byla nejmíň dvě hodiny. To jsem ještě musel dopsat. Tento film je nejlepším, jež jsem za posledních několik let viděl, a patří k mým nejlepším vůbec. Je už mimo kina, ale snadno ho stáhnete z netu a moc vám to doporučuji. Nutno k tomu konzumovat kraby, anebo humrové chlebíčky a povoleno je polotmavé pivo, popřípadě velmi temné červené víno. Takový syrah nebo dornfelder. A taky myslím, čéče, že praturům nutno vzdorovat a být stateční a držet se přitom navzájem za ruce.