Odvážná a promyšlená dramaturgie souboru nám přinesla 18. listopadu po dlouhých 250 letech další výjimečné dílo. Oratorium Santa Elena al Calvario Johanna Adolpha Hasseho (1699-1783) je novodobou premiérou prvé, drážďanské verze.
V prosinci jsme pak šli ještě dvakrát a pokaždé se radovali, jak se patří před Vánoci a s takovým hospodářským růstem.
Těm, kteří se méně zajímají o počátky dějin křesťanství, věnuji několik řádků, aby zůstávali v duchovním a dějovém obraze a nepokládali mi otázky, které si mohou zodpovědět pomocí internetu, nebo návštěvy místní lidové knihovny.
Samo uctívání kříže jako symbolu vzešlého z dobového nástroje užitého k popravě Ježíše je kapitolou zajímavou s nikoli samozřejmými konsekvencemi přesahující naše téma. Jisto je, že velká propagátorka křesťanské víry, manželka císaře Konstantina Helena se roku 326 vydala do Jeruzaléma a pozdější prameny jí přisoudily nalezení kříže, na němž Ježíš zemřel. Tento archeologický úspěch jí vynesl svatořečení a příběh nálezu a další osudy předmětu se staly součástí literatury i rituálů, výtvarné umění i hudbu nevyjímaje. Tridentský koncil pak potvrdil příběh jako součást katolického učení.
Není tedy divu, že posloužil i jako inspirace hudebních děl a překvapilo by nás, kdyby se tématu nechopil král barokních libretistů Pietro Metastasio. Jeho libreto v 18. století posloužilo k nejméně 27 zhudebněním, poprvé Caldarovu a později i k dílu na toto téma na sever od Alp nejznámějšímu, jež si dnes poslechneme.
Někdo by mohl říci, že jsme poslouchali koncertní provedení opery o příběhu sv. Heleny. Na tom je jistě něco pravdy a já jsem občas takový dojem měl zejména při některých recitativech i áriích, leč rozdílů je příliš mnoho, jak tvrdí odborníci. Záleží však především na tom, jak to cítím já, prostý nevzdělaný senior.
Jednotlivé úlohy zpívají známé pěvkyně a pěvci sopranistka Olga Jelínková jako Eudossa, altistky Kamila Mazalová a Julia Böhme jako Eustatio a Draciliano. Dámy doplňuje slovinský tenorista Aco Biščevič jako San Macario a nade vším dominuje španělská mezzosopranistka krásného jména Anna Alás i Jové jako Santa Elena, jež se mi ihned líbí a jakmile zpívá, ještě víc. Jednu z fléten hraje má f-kamarádka Michaela Ambrosi, jež se kromě staré hudby též věnuje škole snowboardingu. Hana Fleková tu dnes není, violoncella hrají jiní. Ale zde sedím v 17. řadě na rozdíl od Rudolfina a nemohu si tak plně užít půvabů mnohých dam.
Od počátku oceňuji dramatický projev Annin a také Julia potvrzuje krásnou barvou hlasu a jeho silou, že jsem si jí na jaře v Břevnově všiml zaslouženě.
To, že máme český text, umožňuje sledovat děj a ocenit polohy, v nichž se zpěváci pohybují. Třeba alt Kamily Mazalové na rozdíl od ostřeji znějícího Juliina působí sametově a medově, i když hraje postavu jménem Neochvějný.
Zajímavý je děj, neb brzy nalezen předmět zájmu, avšak nyní začíná přemítání a rozjímání, jak s nálezem naložit a co to bude znamenat, zvláště když je nutno rozhodovat se mezi třemi nalezenými kříži.
Sbor pojednou zpívá: „Mějme se k dílu! Co všechno způsobí panovníkův příklad mezi poddanými! Všichni napodobují chování a mravy toho, kdo vládne. Tak ctnost, ale právě tak nemrav se z trůnu snadno šíří dál. Proto zásluhy i chyby králů převyšují vždy dobrotu i špatnost ostatních. Na ně také za jejich činy, jimž svedli druhé k dobru, či ke zlu, čeká však mnohem větší trest, avšak i větší odměna.“ Tak moudrá slova bych tu nečekal. Tesat by se měla i dnes.
Elena však stále vyčkává a rozjímá v nádherné árii Nel mirar quel sasso amato, kde si říkám, že by se za ni nemusel stydět ani Bellini: https://www.youtube.com/watch?v=090XAdGbOuA.
Namátkou dále vybírám: Eustatiova árie In te s'affida e spera, jež je přesvědčením, že Elena nakonec ukáže, co dál: https://www.youtube.com/watch?v=rx01sLqHNSs. A tady Eudossiina Sul terren piagata a morte, kde dábel v podobě hada vztekle hryže kámen, neb mu pšenka zřejmě nepokvete: https://www.youtube.com/watch?v=IJM91Z_vnic. Ještě jsem našel Eleniny árie Vaggis luce dal ciel: https://www.youtube.com/watch?v=QOMHYKzHbj4 a Sacri orrori ombre: https://www.youtube.com/watch?v=MX2f3gFNK9o , jež jsem už neuměl zařadit.
Oratorium končí nádherným Eleniným recitativem, v němž oslavuje nejen nález kříže, ale i jeho význam pro ni a každého člověka. Sbor pak v posledním verši mocně zpívá: „Kdo svých hříchů vskutku želí, Bohem zapomenut není.“
Tradiční předvánoční koncert 15. prosince má na programu opět díla známá i méně hraná a představí se na něm další prvotřídní hvězda, švédská mezzosopranistka Ann Hallenberg (1967). Poté, co se uvolní dříve rezervované vstupenky, přesvědčím Hanku a jdu jí koupit lístek. Svůj už mám v rámci abonmá. Než přijdu na řadu, je už jen lístek do nejdražších řad, kde i se se slevou stojí 770 kaček. Mám pocit, že bude brblat, a vymyslím, že ten lístek bude můj dárek k Vánocům a pokud by usoudila, že si také něco zasloužím, uvítám nejvíce novou knihu Baronka v opeře s přátelským věnováním. Podařilo se a já mám pěknou památku. Vnoučata se budou ptát: “Kdo je ta paní, jež napsala tak hezké věnování?“ „Uvidíte ji na příští bytové opeře.“ na to já.
První zazní mně už známé Händelovo Utrecht Te Deum, HWV 278, skladba k oslavě utrechtského míru v roce 1713 o němž jsem psal loni a hrálo se na Silvestra 2014 a spolu s tím jsem připomněl Johna Churchilla, vévodu z Marlboroughu, slavného to předka ještě slavnějšího potomka.
Jako druhé se hraje Donna che in ciel di tanta luce splendi, HWV 233, tentokrát kantáta duchovní. Zde má hlavní roli Ann se sborem a je energická jako Magdalena Veliká a má tyrkysové šaty a divoký účes a červené rty a vypadá jako císařovna Josefina a krásně hází očky a zpívá nádherně a také zdobí jako Cecilia Bartoli a občas kouká maminkovsky a je to zážitek už proto, že občas Ann sekundují housle, jindy cello a cembalo a jako vždy mě pozdvihují k nebesům.
Po přestávce se hraje už jen rozsáhlá kantáta Donnerode, TWV 6:3, Georga Philippa Telemanna, jehož tak často pohříchu neslyšíme, uvážíme-li, že je historicky nejplodnějším skladatelem s více než pěti tisíci tituly. Kantáta je reakcí na strašlivá zemětřesení v
Římě roku 1703 a totéž a následnou cunami, jež zničily v roce 1755 Lisabon.
Zde je Ann jen jednou z několika sólistů a prim hraje štíhlounká, elegantní a stále se usmívající belgická sopranistka Céline Scheen, jež tu loni pěkně zpívala v Matoušových pašijích. Vynikající jsou zde oba basisté Krejčík a Abadie a italský tenorista Tosi také nijak nezaostává. Předvánoční porovnání dvou německých a tak odlišných velikánů a výkon skvělé Ann byly letos dokonalou branou k Vánocům.
Na Silvestra tradičně bývají dva koncerty, jeden je ve tři a druhý od pěti. Nevím, který čert mi vedl ruku, když jsem si to psal do diáře, ale až do vstupu do Pražské křižovatky jsem se domníval, že jdu na ten druhý. Napomohlo tomu i malinkaté písmo na abonentní vstupence. Na místě nemohli čtečkou identifikovat můj lístek, až jim došlo, že nejsem na správném koncertě. Dohodli jsme se nakonec, že mi za stovku prodají k stání a budu si moci sednout dozadu na židli, kterou normálně prodávají za 250. Nečekaje problému, vzal jsem si s sebou pouze stovku a desetikorunu na program a případné víno. To tím pádem nevyšlo.
Ale jsem tu a hrát se budou dvě Bachovy světské kantáty a Václav Luks nás ujistí, že Bach uměl skládat i přívětivou a odlehčenou hudbu a proto zvolil dvě kantáty, jež byly napsány k oslavě saského kurfiřta Augusta Silného, jenž získal polskou královskou korunu, a jeho manželky, což bylo od Johanna Sebastiana chytré. Kdybych měl program, jistě bych z textu vyčetl, jak úžasný člověk a panovník je ten August, jenž slunce zastiňuje, a všichni ho milujeme. Natož ta královna, krásná a chytrá.
On totiž Bach potřeboval jistou podporu proti lipské městské radě, s níž to neměl lehké, a proto usiloval o titul dvorního skladatele u blízkého monarchy. Nakonec se mu to podařilo a ve vyjednávání s městem poskytlo podporu. Hrály se kantáty Auf schmetternde Tone der muntem Trompeten, BWV 207a a Tönet, ihr Pauken! Erschallet, Trompeten! BWV 214. Nebudu se příliš rozepisovat, stulil jsem se na své židličce a přemítal o Bachovi a vlídnosti a optimismu jeho účelově složené hudby, a že rok skončí a že jsem si ho podobně užil dosytosti.
