Tentokrát jsem esej nenapsal hned druhý den, neb jsem čekal na včerejší vystoupení Španělů s tímtéž Piazzolovým Cuatro Estaciones Porteňas (Čtvero ročních dob v Buenos Aires) na Pražském jaru.
To porteňas nevypadá jako Buenos Aires, avšak vezměte na vědomí, že se to týká přístavu, takže by se to mělo překládat jako přístavní a obyvatelé města jako Přístaváci podobně jako Pražáci, nebo Černomosťáci (španělsky Negropontas). Neznáme místní zvyky.
Otevřeně nutno přiznat, že mě vzhledem k mému vztahu k Markétě Janouškové nelze považovat za zcela objektivního. Leč snažím se, neb lhaní si do kapsy neposlouží ničemu a nikomu, nejméně té naší zázračné dívce. Srovnávat mohu jen sólistky, nikoli celkový zvuk, neb v Atriu hrálo komorní seskupení North Czech Capella (NCC), jehož jádro, jak již z loňského Jimlína známo, sestává z hráčů Severočeské filharmonie Teplice. Zato v Rudolfinu bohatý zvuk tvořil celý orchestr přibližně mozartovské velikosti. To neznamená, že by NCC nepodávala barvitý výkon, jen uvádím odlišnosti.
V Rudolfinu na Pražském jaru španělští Orquestra de Cadaqués a s nimi mezinárodně známější a o 4 roky starší Leticia Moreno. Přesně ten typ nádherné Španělky, jichž v literatuře plno, trochu Dulcinea, trochu Carmen (to trochu víc). Dokonalou postavu dokonale obepínající červené šaty a dlouhé hnědé vlasy do ohonu. Pokud jde o tuto stránku, komentátor již dále nekomentuje. Každý znalec i znalkyně si sami najdou na internetu.
Pokud jde o hru, obě byly vynikající a plně srovnatelné. Možná Leticia sem tam přidala pár ozdob. Čekal jsem však pálivější směs, pokud jde o pohyb a řeč těla. Řekl bych, že byla velmi soustředěná a překvapivě uměřená. Zato Markéta používala všech svých nonverbálních kouzel počínaje úsměvy na housle, noty a obecenstvo, přes posmutnělá zhasínající očka, až po rázné pohyby rukou. Oproti Jimlínu méně tančí, což bych přičítal novému koberci na pódiu, který brání skluzu tak důležitému u tanga. U Leticie jsem se zvláště soustředil na de fallovský přídavek, neb, jak již obvyklo, sólisté při přídavku jsou uvolněnější a často strhnou obecenstvo více než hlavním programem. Avšak podrobnosti až v rámci eseje o Pražském jaru, kde mnohé zde řečené převezmu.
Jisto je, že se těším, až se tu Leticia objeví znovu a uslyším i jinou hudební oblast, třeba francouzskou. Ta by jí sedla. I samotná její krása je důvodem k návštěvě koncertu. Ovšem pokud jde o tuto stránku, ta naše holka zůstává nejmilejší hudebnicí na celičkém světě. Její krása je něžná a inspirující, kdežto Leticiina znepokojující.
Koncertu předchází má akce sledující co nejhojnější návštěvu, což vedlo k tomu, že přišel i pan Švrček z firmy, s níž máme v domě jisté odborné plány a má vynikající lékařka přes vodovodní instalaci s manželem. A jsem rád, že se přidala i dobrá duše a významný vlastník z našeho domu Josef Knobloch. Když už je řeč o jménech, uvedu všechny. Jenda Jiřička s paní a kamarádkou, Hanka Chylíková, Naďa Fuková, Vacek Jan i Václav, Čepelákovi a zkraje uvedení noví členové Klubu přátel Markéty Janouškové.
Druhým důvodem, proč jsme se tu sešli, je nejen hudba, ale i blížící se Markétiny narozeniny s nulou na konci. Máme v plánu dát jí dárečky (Bachův životopis od Christopha Wolffa a CD Ukolébavky Pavla Jurkoviče zpívané božským hlasem a citem Hanky Blažíkové za pomoci Tomáše Krále a za doprovodu klavíru Iva Kahánka a flétny Jany Semerádové. K té desce dodávám i doprovodnou historku:
„Podle posledních vědeckých poznatků každá mladá houslistka musí hodně spát. Tak tedy, milá Markétko, pomodlit, vyčurat, narychtovat sošku té malé houslistky na nočním stolku, přečíst tři stránky Bachova životopisu, pustit ukolébavky a za chvíli spát. Pak to bude hrát samo.“
Jak vidíte, myslím na všechno. Po cestě na koncert vyzvedneme s Josefem, tvoříce černomostskou frakci Klubu, poblíž stanice Lipanská v malém květinářství objednanou kytici ze tří oranžových lilií. A jako obvykle dorazíme hodně včas a dáváme si pivo a postupně chodí členové Klubu a podepisují se na přání, jež vlepujeme do knihy a já každému přiděluji místa v první a druhé řadě, která nám naše hodné Atrium laskavě rezervuje. A u stolu s námi k mé radosti sedí milá a sličná zde pracující studentka (dnes má volno, ale zašla se sem učit- nejen sličná, ale i pilná.. ten, který si ji vezme), již jsem dosud nepochopitelně považoval za Hanku a zjistiv, že je Anna, pokorně se omlouvám a k její radosti ji nazývám Andulkou, což, jak víte, je můj zvyk počínaje tou Netrebkovic holkou přes houslistku Veverkovou až po Annu proletářku.
NCC v prvé části koncertu v souladu s dnešní programovou linkou odehraje Le quattro stagioni Antonia Vivaldiho. Neprošli žádným výcvikem v oboru poučené interpretace a ani nástroje nemají historické, takže koncerty znějí trochu romanticky, avšak oni netvrdí, že dodržují dobové zvyklosti. Ostatně já, coby pravidelný návštěvník koncertů souborů, které u nás představují špičku v oboru staré hudby, jsem do jisté míry „zkažen“ a jen tak něco už netoleruji. Vzpomeňte jen na nezdařený nedávný komorní koncert staré hudby vybraných hráčů ČF, kteří mě téměř otrávili. Ale NCC se drží správně při zemi a s pokorou na sebe příliš neupozorňuje s výjimkou sólisty, mezinárodně již ostříleného Tomáše Kadlubiece. Všem se ty slavné koncerty líbí a mně vlastně taky, neb každý je trochu hraje jinak. Naposled před pěti lety Daniel Hope na Dvořákově Praze. Malý přídavek a přestávka.
Po ní nastane onen zlatý hřeb a děvče nás nejprve potěší krásnými červenými šaty a černým doplňkem v pase a pak nás už těší hrou, o níž jsem už trochu mluvil. Po koncertu noví členové klubu očekávaně u vytržení a někteří mi děkují, jako kdybych to hrál sám. Pak zasedneme v baru a vyčkáváme Markétu, která se převléká z cvičebního úboru do civilu a chystá si věci. Já si mezitím vypíšu témata, na která se chci zeptat, a pak již kladu (zásadně se na otázky neptáme, nýbrž je klademe) a dozvídám se.
Tu je Markéta vyrušena přítomností jakéhosi italského dirigenta, jehož sem pozval patrně Kadlubiec, který u italského orchestru působí, a jde vyjednávat. To víte, děvče se musí v té Evropě otáčet. Jen z krásy nelze být živa. Nechápu, proč nejsou dotovány krásné mladé houslistky místo biopaliv. Za ty dotace na různá hnízda bych pořídil bachovskou, mozartovskou a beethovenovskou a i francouzskou desku v ohromném celosvětovém nákladu
Když se vrátí k nám, ohlašuji, že se předávají dárky a vidím radostné oči a povídáme si o dárcích. A já se těším, že napíše, jak se jí to líbí. Jen aby to někam nezašantročila, jako tu mou knihu, již prý nemůže najít (psí voko). Čas se chýlí a postupně jdeme.
Na druhý den po koncertu dopoledne telefonát a ozve se: „Tady je Markéta Janoušková.“ Kdyby mě v té chvíli měřil můj kardiolog, patrně by se zděsil. Děvče prosí o adresu a říká, že by ráda všem členům Klubu vyjádřila své poděkování a udělala to písemně dle starých dobrých zvyklostí. Koutky očí mých nepochopitelně zvlhly.
Posledních několik dnů zpět mnoho příbuzných hudebních událostí, skvělá a krásná houslistka Lisa Batiašvili, Isabelle Faust přehraje celého sólového houslového Bacha, další český skvělý houslový talent Milan Al Ashhab a to ještě mi utekla pro jisté fyziologické obtíže talentovaná houslová dívenka Ludmila Pavlová. Dnes je pátek 31. května a večer bude na Pražském jaru zpívat druhá v pořadí nejmilejších hudebnic světa, Martina Janková. Mnoho souvislostí a mnoho radosti. A já jsem nejradši, když se radují lidé, které jsem přesvědčil, aby šli se mnou. Radost nutno sdíleti, tím se násobí. Za chvíli vyrážím k Anežce.
