Jednou podzimní koncert a za druhé obvyklé povánoční trochu slavnostní navštívení. Pokaždé potěšení z hudby i milých lidí, kteří ji hrají.
První koncert barokních podvečerů jsem musel obětovat na oltář krásky světové opery Eliny Garanči 26. října, jejíž koncert má u mě vždy přednost. Ostatně v Praze zpívala naposledy před 4 lety a já jsem u toho také byl, leč nikoli v první řadě a mé smysly strádaly.
Pro mě tedy podzimní setkání nadchází 1. prosince v Zrcadlové kapli Klementina a jmenuje se Německá moteta. Z názvu patrno, že dnes bude hrát prim Capella Mariana a jediným nástrojem k doprovodu jsou varhany.
Kromě trojího Bacha se hraje jako první ten nejstarší „otec zakladatel“ Michael Praetorius (1572-1621), který se uvede varhanním preludiem a pak ukáže, jak si na přelomu hudebních i dějinných epoch představoval moteto v Nun komm der Heiden Heiland, načež pokračuje krátké Ecce dominus veniet ve zvláštním zvuku starých dob. K tomu varhaník Knebel jeví jakýsi neklid a upírá zraky tu vlevo, tu vpravo.
Poté Bachovo Lobet den Herrn alle Heiden a instrumentální a krásná a varhanní Toccata II in D Johanna Jakoba Frobergera (1616-1667)a následuje Angelus ad pastores ait Melchiora Francka (1579-1639). Heinrich Schütz (1585-1672), narozený sto let před Bachem, proživší dlouhý život a považovaný za největší osobnost německé hudby 17. století se předvede v Jauchzet den Herren, alle Welt a v mistrovsky rytmizovaném motetu 4 hlasy znějí z pódia a 4 dělají echo zezadu. Tady pohleďte, ale bez echa: https://www.youtube.com/watch?v=HCtcDS7z7zA.
Srovnávat oba velikány můžeme v Bachově Ich lasse dich nicht a poté si poslechneme Verbum caro factum est Johanna Herrmanna Scheina (1586-1630) s umným skloubením šesti hlasů. Varhanní Chorální preludium na Veni redemptor gentium Samuela Scheidta (1587-1654) zní zvláštně malenkonicky a z té nálady nás dostane mistrovský Bachův kousek, který okoukal od Dvořáka, když se oběma zalíbil žalm Singet dem Herrn ein neues Lied (Zpívejte Hospodinu píseň novou). Skutečně dokonalý závěr, neb i u Bacha zní optimisticky a ta nálada se přenese na nás.
Musím přemýšlet o protestantském (luteránském v našem případě) náhledu na liturgii, který umožnil nové pohledy na rozvoj specifické hudby. Bachovo živobytí mnohdy krušné a v potu tváře. A my, psi nevěřící, dnes stojíme před zázraky jeho hudby, jež nám i po třech staletích zpívá píseň novou.
I 29. prosince k nám bude u Šimona a Judy v koncertu Ó, sladká útěcho, což je titul pro mě s ohledem na osobní zážitky roku jako stvořený, neb útěchy mi je třeba po dvou úrazech a jednom pádu a úmrtí v rodině, hovořit Bach, tentokrát spolu s Georgem Philippem Telemannem (1681-1767), který je nejplodnějším skladatelem všech dob a někdy mu nezaslouženě nebývá prokazováno dost úcty. Tu k němu choval Bach, jenž ho požádal o kmotrovství svého druhého přeživšího syna Carla Philippa Emanuela, jak zřejmo ze jména.
Nejlepší zprávou a zdrojem mého chlapeckého těšení se rovného vánočnímu zvonku, který říká, že je naděleno, je Hana Blažíková, již jsem už déle neslyšel, avšak viděl přicházet na několik koncertů. Spolu s ní si zazpívají altistka Markéta Cukrová, před 4 dny pomáhající Marii Fajtové zbavit Oloferna hlavy a vystavit ji na hradbách Betulie, tenorista Tomáš Lajtkep a barytonista Martin Schicketanz.
Telemannovo Magnificat in G „Meine Seele erhebet den Herrn“, TWV 9:18, bezpochyby dokládá jeho nápaditost a jistou nadlehčenost, pro niž jej někteří nařkli z povrchnosti. Od prvého tónu mě Hana pozdvihuje k Reinerovu oltářnímu obrazu a uvádí do milostivého stavu. Mám ve veliké oblibě její průzračný a jemný hlas, který dokáže v pravý čas přidat. Dnes si ho užijeme, neb jsme celý rok byli hodní. Prvou část koncertu doplňuje instrumentální Passacaglia z Concerta Pastorale Johanna Christopha Peze ( 1664-1716) a s chvějivými flétnami a radostnými hoboji a je pro mě svým půvabem překvapením, což jistě také oceníte: https://www.youtube.com/watch?v=rsDxg4ftKbg&list=PLGru_kxz3VWSWE5vVRcA-ze063nauTfZF .
Druhá polovina koncertu je čistě Bachovská počínaje kantátou „Süsser Trost, mein Jesus kömmt", BWV 151. Neobyčejně krásné s flétnou a něžným souzvukem nástrojů s častými zábesky hobojů, přitom podmanivě rytmické v altové árii. Pokračujeme duetem Ehre sei Gott in der Höhe z kantáty Unser Mund sei voll Lachens, BWV 110. Známá sekvence s nádherným violoncellem.
Nato se dávají z této kantáty závěrečné čtyři části počínaje slovy: „O du angenehmer Schatz…“, což vám, pánové opět doporučuji jako oslovení své vyvolené třeba před usnutím, neb to znamená Příjemný poklade. V kantátě se myslí Ježíšek a proč před usnutím? Celé to totiž končí slovy: „O Jesu, schlaf ich ein.“, což značí „Ó Ježíši, usínám.“ Tady máte celou skladbu: https://www.youtube.com/watch?v=Uz7XHnJ87cY. Jak neustále pravím, neseďte doma a jděte na hudbu, již provozují soubory, jichž si nutno vážit. Rezervace na jarní část sezóny Colegia Mariana začíná za týden 18.1. a předprodej pak o týden později.
A snad jste mi neskočili na ten žertík, že Bach něco okoukal od Dvořáka. Nebo snad ano?
