Nepamatuji se na žádný film, který by se tak silným způsobem zabýval posledními věcmi člověka. Pro mě byl silným zvláště tím, že mohu skončit podobně a člověk se neubrání určitému směřování své mysli. Předně tedy jako už mnohdy jindy namítám proti názvu filmu, který je stejný i v originále, aniž bych navrhoval alternativu.
Myslím, že pohnutky mužova počínání lze vysvětlit i jinak než láskou. Může to být soucit, může to být kulturní vliv, který velí neopustit slabého člověka v nouzi, může to být i strach z osamění, leč je to vlastně jedno. Podstatné je, že nikdo z nás netuší, jak by se v takovém případě zachoval, a nikdo z nás nemá právo říkat, jak se člověk chovat má. Nejdrtivěji na nás však dopadá, jak nemoc člověka rozkládá a zničí vše, co jej dělá nám důvěrně známou osobností, s níž jsme dlouhá léta žili. Nejstrašnější je, že nikdo nikdy nezjistí, co onen člověk cítí. Děj je vlastně prostý. Dva staří manželé žijí spolu v dosti rozlehlém a poměrně komfortním bytě, paní má výpadky vědomí, je operována s neprůchodnými karotidami (mně je každého půl roku kontrolují ultrazvukem), ale operace se nezdaří, je ochrnuta na pravou stranu a upoutána na vozík, její stav se postupně horší, až se dostaví druhá příhoda a paní ztratí schopnost komunikovat a více méně jen přežívá. Po celou dobu se o ni stará manžel, pro něhož je to nesmírně obtížné fyzicky i především psychicky, leč snáší to a zvládá obdivuhodně za občasné pomoci najatých asistentek, přestože dcera (hraje ji neméně slavná Isabelle Huppert), která žije v zahraničí, doporučuje hospitalizaci. On však své ženě po prvé příhodě slíbil, že ji už nikdy nedá do nemocnice (vidíte, další motivace – musí držet slovo). Nemohu vám říkat víc, ale musím složit nejhlubší poklonu knížeti francouzského filmu Jeanu Louisi Trintignantovi, jemuž je letos 82 let. Naprosté ovace vstoje s pery na klobouku v prachu však zaslouží 85 letá Emmanuelle Riva v roli nemocné manželky. Asi si nikdo neumí představit, co to je přesvědčivě zahrát takovou roli a v tomto věku. Jen jsem hořce přemýšlel, co asi v takovém případě mohou dělat lidé, kteří nemají velký a pohodlný byt a ani peníze na pečovatelku a vybavení. Lidé odcházeli z kina zařezaní a dojatí. Nemám k tomu už, co říci. Určitě na to jděte, ještě to půjde do kin, tohle byla předpremiéra. Musím však dodat základní data filmu, jenž je koprodukcí rakousko, německo, francouzskou a režíroval jej letos sedmdesátiletý Rakušan Michael Hanneke. Film letos sbíral jedno ocenění za druhým: Zlatá palma Cannes, ocenění Horizonty v Karlových Varech, ocenění Masters Toronto a nominace na Oscara 2013 za Rakousko. Před 8 lety získal mnohá ocenění ve Francii i Oskara kanadský film Invaze barbarů (tehdy porazil naše Želary) s tématem odchodu v důsledku těžké nemoci, ale to je film jinak úplně jiný.
