Semelu najednou 6 filmů, z nichž The Artist jsem viděl podruhé, neboť se mi tak líbil, že jsem si udělal znovu radost. Filmy budu řadit podle toho, jak mě zaujaly, přestože je s ohledem na různost žánrů moc srovnávat nelze.
The Artist O mně se ví, že mám v oblibě staré filmy a dobře udělaná retra, a jak jsem již jednou napsal, tento je nepochybně natočen jako poklona filmovému umění, jež bylo svých prvních skoro čtyřicet let němé. Je v něm téměř archetypálně vše, co jsme na němém filmu milovali. Krásní a dle poslední módy oblečení lidé, automobily, jež snad tehdy byly vůbec nejkrásnější, perfektní tanec, elegance, výmluvná gesta, náznaky, láska, zklamání i štěstí. Příběh je prostý, slavný herec George Valentin, jehož skvěle zahrál Jean Dujardin, odmítá přijmout fakt, že přichází zvukový film, a to jej téměř dovede k životní tragédii. Naštěstí se objeví mladá herečka Peppy Miller, jež se dostane k filmu náhodou díky společné fotografii. Peppy jej nepokrytě obdivuje a tajně miluje a sehraje v jeho životě klíčovou roli. Přitom ve filmu není jediný erotický náznak, jak bylo v té době zvykem. Jen bych namítl, že tehdy v USA panovala tuhá prohibice, takže veřejné popíjení v barech je těžko představitelné. Detail. Jedna z nejlepších postav filmu je malý šikovný psík, jenž je chytřejší než mnozí lidé a v němém filmu doslova mluví tělem. Páníčkovi zachrání život, když k němu při požáru neodolatelným způsobem přivede pomoc. A ty nádherné scény v dobových filmových studiích!!! A ta auta kluci!!! A ty šatečky a doplňky, holky!!! A ta originální a dobová hudba, lidi!!! Proč se mi film tak líbil, bych mohl vysvětlit tím, že na začátku 60. let jsem s dědou a babičkou chodil hodně do kina (lístek stál korunu, malé děti zdarma a nedostižné eskymo bez špejle stálo padesátník a nanuk v čokoládě na dřívku korunu dvacet a pivo taky, ale vzhledem k tehdejším platům to byly horentní sumy) a tehdy se právě vrátila móda němého filmu, takže mé filmové začátky jsou podobné, jako mladých lidí přesně z té doby, o níž je film. Kdo na Artista nepůjde, udělá životní kulturní chybu. Paříž – Manhattan Už dlouho jsem neměl tak příjemný pocit pohody díky filmu, jenž je zřejmě jistou poctou Woodymu Allenovi, který si zde také pár minut zahraje a pronese tři důležité věty. Zkrátka takový pařížský Allen se vším všudy, odtud název filmu. A lepší než dva poslední Woodyho filmy. Nesmírně inteligentní komedie okořeněná výborným výkonem obou hlavních představitelů, z nichž doslova exceluje Alice Taglioni v roli sebevědomé, vtipné, inteligentní a výrazně krásné dámy, tedy typu, jehož se muži mnohdy obávají a mívají s ním potíž nejen v tomto filmu. Dáma pochází z židovské rodiny (zase ten Allen), kde však tradice udržuje jen otec, kouzelná postavička, jíž není nic lidského cizí. Rodina provozuje lékárnu, kterou otec předá Alici, a ona zde vedle léků nabízí DVD s Allenovými filmy, jež považuje za lék na všechno. Má vztah, v němž se zklame, do toho se přimotá samorostlý odborník na zabezpečovací systémy Victor, jehož hraje Patrick Bruel, jehož přesné a věcné hlášky jsou kořením filmu. Skončí to samozřejmě jako každý Allen dobře, ale možná i zásluhou Woodyho, jenž se nakrátko objeví v Paříži a na konci se připlete do děje svým nenapodobitelným způsobem. Nutno vidět a pak zajít na sklenku dobrého francouzského vína. Jméno Celý film se odehrává až na drobnou a důležitou výjimku v závěru děje v bytě jako u Polanskiho filmu Bůh masakru, jenž letos na jaře přišel do kin a který též doporučuji. Jde o typickou konverzační komedii, jež by se stejně dobře vyjímala na divadelních prknech. Jméno podle mého mínění patří k nejlepším komediím tohoto druhu. Moc vám toho říci nemůžu, abych neprozradil něco podstatného. Ale s opatrností alespoň něco. Společnost sestává ze dvou manželských párů a jejich společného přítele Clauda. Přitom manželka domácího páru, jíž říkají Babou (je původem z Maroka) je sestrou Vincenta, muže z druhého páru (hraje jej opět Patrick Bruel známý z filmu Paříž – Manhattan), jehož těhotná manželka Anna se jako obvykle zpozdila. V pozadí děje je ještě matka obou sourozenců, jež se vyznačuje sáhodlouhými nezastavitelnými proslovy do telefonu. Film se jmenuje podle klíčové peripetie, jíž je jméno, které chce Vincent dát svému synovi. Nikdo to neuhodne, takže Vincent jméno nakonec prozradí. Nastane neskutečné pohoršení a rozprava o vhodnosti tohoto jména, v níž se všichni dost odkopou a debata jen pění. Kino se přitom válí doslova po zemi. Když dorazí Anna, které se debata nelíbí a která zprvu nepochopí, jakou hru její muž sehrál, situace se, jak to už bývá, vyhrotí a atmosféra značně zahustí. Mimo jiné i tím, že si najednou všichni vypůjčí nenápadného a trochu nečitelného Clauda a nestačí se divit, koho že to Claude miluje. Přezdívají mu Slíva díky slovní hříčce (ve francouzštině la reine Claude, neboli královna Claude se čte jako renklóde, a už jsme doma). Nejednou vyvře na povrch i to zlé a netolerantní, co v člověku je, a padnou i silná slova a gesta. Divák na chvíli zpozorní, ale film naštěstí stále zůstává komedií par excelence. Nakonec se všichni už smírně sejdou u Annina porodu a v té chvíli jsme všichni překvapeni, co se vše může přihodit, když se spletou na ultrazvuku. Kdo se chce opravdu královsky bavit, nechť na film jde. U nich doma Film rozhodně zajímavý svým námětem. Student gymnázia (ve Francii lycea) překvapí svého profesora kvalitní domácí prací, v níž popisuje návštěvu u kamarádovy rodiny. Profesor vycítí talent a chlapce v psaní povzbuzuje. Ten se do kamarádovy rodiny zaplétá víc a víc a nakonec natolik silně, že to vyvolá zničující odezvu. Na vysvětlenou, žije jen se zdravotně postiženým otcem a v pozadí jeho snah je touha po normální úplné rodině a bohatých vztazích. Občas si počíná jako voyeur. Jeho úsilí je však od počátku marné. Film by se dal nazvat komediálním dramatem a jeho návštěva není chybou. Kdybych nevyhrál Zlatou palmu v Cannes Film natočil ve vlastní produkci Renaud Cohen, jenž se nám před začátkem dokonce představil a vysvětlil, že peníze sehnal od rodiny, přátel a známých. Neúspěšný režisér, který už léta nic nenatočil, objeví na hlavě divnou bouli a domnívá se, že brzy zemře. Chce tedy po sobě zanechat alespoň film. Shání peníze podobně, jako to dělal Renaud Cohen a pustí se do práce. Film má být autobiografický, o režisérovi, který díky bouli brzy umře a musí konečně natočit film. Jenže zase se to nedaří, točí se doma s herci, jimiž jsou členové rodiny a natáčení rodinnému životu nesvědčí. Peníze docházejí a na státní podporu moc šance není. Na konci nás čeká několik překvapení a všechno dobře skončí. Film je neotřelý, až mile amatérský, ale podle mě jej člověk může oželet. Deník francouzského reportéra Film nemá žádný děj a je pásmem sestaveným z krátkých reportáží natočených jedním reportérem od počátku 60. let minulého století na nejrozličnějších místech na světě a při nejrůznějších událostech politického i společenského významu (mimo jiné i v Praze v roce 1969). Reportáže spojuje reportérova cesta po Francii s deskovým fotoaparátem a hledání zajímavých snímků. Nápad je to zajímavý, ale myslím, že pro člověka, který nezná historii druhé poloviny 20. století, může být hůře srozumitelný. Mně se film líbil, protože chytré dokumentární návraty a nápady mám rád, leč převratné dílo to není.
