Je 20. srpna a v kalendáři menšinové katolické komunity (jen o málo větší než komunita homosexuální dle frekvence v médiích) září jméno Bernard. Pro běžné Čechy je světcem primitivně spojovaným se soudečkem rumu a velikými psy. Pro nás žíznivé je synonymem pro nejlepší ztělesnění pojmu české pivo.
Nechci se pouštět do řečiček na téma Bernard, všechno si můžete najít na netu. V roce 1993 Stanislav Bernard se společníky vydražil majetkovou podstatu léta zavřeného pivovaru v Humpolci. K aktu došlo těsně po 15. hodině a v ten čas odstartuje celostátní akce, kdy v hospodách čepujících bernarda stojí půllitr i těch nejdražších speciálů 10 kaček. To je v roce 2013 cena rovnající se svou líbezností prohlášení, že pět let nemusíme platit daně. Po složitém nákupu vstupenek na vybrané koncerty České filharmonie do konce února 2014 (pro neznalé ČF je v hudbě totéž co pivo značky Bernard), jdu do ústřední knihovny na Mariánském náměstí. Může za to stanice Vltava, jež nedávno vysílala další vzpomínku na Beno Blachuta několika krásnými písněmi Roberta Schumanna na verše Heinricha Heineho Dicheterliebe, aneb Básníkova láska. Vy, kteří jste si oblíbili místo poezie mrzký žvanec, vězte, že vaše láska k ženě, dětem, šéfovi, nebo k Sovětskému svazu, případně americkému radaru jest ubohou karikaturou proti lásce, jíž miluje Básník. Heine byl básník excelentní, takže je asi jasné, proč jeho soubor zhudebnil romantik z německých nejromantičtější. Ó jak ti romantičtí Němci o sto let později zblbli. Verše a jejich přednes v Blachutově podání mi přišly tak půvabné, o hudbě nemluvě, že se o úryvky s vámi někdy příště podělím. Texty jsem nesehnal jinak než vypůjčením notového podkladu v ústřední knihovně z knihy sestavené Emou Destinnovou. Než mi to ze skladu přinesou, nastuduji z knihy o Händelovi obsah Herkula včetně souvislostí (viz můj essay o Händelových operách Rinaldo a Hercules). Leč dosti hudby. Hovoříme o pivu a výročním dni. Vyberu si osvědčenou hospůdku kousek od Vysočanské, tedy na cestě domů. Už zdálky vidím, že je plno i na zahrádce. Přiblížím se a požádám se svým příslovečným kouzlem dvě dámy, zda náhodou není volno na jedné z židlí, jež zabraly kabelkami a taškami. Výraz, který udělaly, nelze vstřícným nazvat ani po rathovském úplatku. Uhnízdím se a ony za pět minut vypadnou. Proč předváděly tu otrávenou hru, nepochopím. Pořád nikdo nejde, okouknu tedy uvnitř situaci. Vidím, že akce způsobila nadstandardní narvanost hospody a tři číšníci mají co dělat s točením a roznášením. Podaří se mi objednat polotmavou jedenáctku, klenot v koruně bernardovských piv. Čtu si prvotinu Leonarda Cohena Oblíbená hra a poslouchám na Vltavě pořad o Vaňhalovi s ukázkami jeho pozoruhodně krásné hudby a o jeho zajímavém životě. Vypůjčím si a přečtu. Mezitím dočten Cohen, vytahuji rezervního Párala za pět kaček z dobročinného krámku Sue Ryder kousek nad Bio Oko. Je po čtvrté, Cohena už nemohu vrátit do vysočanské knihovny na protějším rohu. Spolu s rozpuštěním sněmovny přichází déšť. I ty, přírodo, pláčeš dnes nad českým parlamentem. Nemohla bys brečet, až budu doma? Jsi jako ty skokanky o tyči. Přesedám si k pánovi, který má slunečník přes celý stůl a zasunu se s jeho asistencí pod střechu. Má na klíně nádhernou fenku kokršpaněla v barvě černé a stříbrné a sám má oděv černý s bílými detaily. Podle pravidla, že páníčkové se časem začnou podobat svým psům, usuzuji, že zešediví a prodlouží se mu uši. Na rozdíl od fenky má díru na místě trojky vlevo nahoře, je zřejmě drsnější podstaty, ale déšť ho pobavil stejně jako mě, pivo chválíme unisono a můj nelíčený obdiv k fence mu lichotí. Dovolí mi fotku. Pronášíme různé hlubokomyslné poznámky, jejichž tématem je déšť, Vysočany, kde je doma, bernardovská akce a psové. Oba chválíme, jak se tento kout města změnil poté, co byl odsouzen k demolici a panelové zástavbě. Zkrátka pohoda. Kvasnicová dvanáctka došla, tak jedna desítka a závěr opět polotmavý. Na záchod, zde rozverná fronta plná úsměvů, chlap přede mnou praví, že konečně chápe, jak je dámám, a že ještě nezažil frontu na pánech. Já na to, že přinejhorším to učiníme zde ke zdi, stejně je to tak zředěné bernardem, že to neškodí ani ovzduší, ani omítce. Ptám se řečnicky, proč to vlastně pijeme, když to pak chodíme vracet. Odpověď na některé otázky neexistuje a já ji ani nečekám.
