Atrium v červnu 2017

Atrium v červnu jen potvrdilo, že směřuje k repertoáru a hudební i umělecké kvalitě hluboko pod úroveň, již mohu ještě přijmout, a to ještě má dramaturgie setrvalý problém s naplněním kalendáře.

        Za celých téměř pět let, kdy chodím pravidelně do Atria a píšu o tom, se mi ještě nikdy nestalo, že mě z měsíčního programu zaujal jediný koncert. Dnes tedy bude chudo a stručno.

   Tím koncertem je 27. června pravidelný díl seriálu Pavla Voráčka, v němž nás seznamuje se svým pojetím interpretace Beethovenových klavírních sonát, vrcholu této hudební formy. Oba se s Honzou již déle shodujeme, že se nám jeho hra Beethovena líbí a jeho koncerty patří k tomu nejlepšímu, co tu lze slyšet. Nejen pro hudbu samotnou a Pavlovu hru, ale i pro kvalitní stabilní součást programu Atria, na niž se lze těšit, což je jedna z cest, jíž by se dramaturgie měla vydat. Tj. jasně vymezené programové řady. Voráček s Beethovenem, to je už dlouhodobý seriál. Příkladů v minulosti tu byl už dostatek.

   Pavel opět hraje se svým typickým trochu zavilým soustředěním a pohledem a zahájí zralou Sonátou e moll, op. 90, jež má pouze dvě věty a celá je plna nadějí a melodií. Následuje raná Sonáta C dur, op. 2, č. 2, celá mi zní hrdě a sebevědomě, a na rozdíl od předchozí skladby je první věta přepestrá a dokonce i poněkud rozvláčná a mohla by být klidně rozdělena do dvou vět. Pokračujeme nádhernou pomalou druhou větou, po níž jiskří Scherzo a košatě se rozvine Allegro assai. A jdeme na vínko.

  Po přestávce je na programu už jen Sonáta As dur, op. 26, v níž slyším v prvé pomalé větě skryté touhy, po nichž ve druhé větě následuje intenzivní promýšlení ústící do třetí věty vyloženě smuteční. Přesto poslední věta je spíše jiskřivá a nadšená.

Přídavkem je 2. věta z jedenatřicáté, tj. předposlední Bethovenovy sonáty.

   Abyste věděli, co ještě bylo v červnu na programu. 1. června flétna, klavír a kytara a autorská soudobá tvorba. Pak nepochopitelně a trestuhodně 16 dnů nic a znovu tatáž flétna směrem do jazzu a mluvené slovo. Nazváno jako koláž jazzových improvizací a textů amerických a českých autorů s jazzovou tématikou, tentýž večer beseda a promítání fotografií z jedné knihy, jež je vzpomínkou na Horníčka. 20.6. tu je k mé naprosté hrůze a nechuti jakési pimprlové divadlo na téma Leonardo, o němž píší, že bylo v Itálii oceněno. Už jsem viděl tolik příšerností, které někde někdo zcela nepochopitelně ocenil, ať už šlo o filmy, hudbu, knihy, či různé performance, že to pro mě už není žádným argumentem. Někdo mi později řekl, že tam byli jen tři diváci a odcházeli s dost dlouhými nosy. 22.6. je na programu pořad zcela vzdálený mým představám o nejlepší pražské malé koncertní síni. Večer tu má časopis His Voice a bude se jen žvanit. Ani jedna z věcí mě nazaujala.

   Takže zase první polovina měsíce prázdná a plno programů, jež by se spíše hodily do Vozovny. Jediným přijemným zjevením je zde ta hezká a příjemná studentka archeologie u baru, jíž popřeji pěkné prázdniny a poděkuji jí za to, že je tu i díky ní snesitelno, přestože se provozovatel stále pokouší prodávat lahvovou třetinku plzně za 40 kaček.  Nikdo to nekupuje a já mu za to pirátství přeju, aby tomu pivu přes prázdniny prošla lhůta spotřeby. Po prázdninách se pustím do osobního jednání s vedením příspěvkové organizace s tím hloupým názvem Za trojku, což je skoro tak omezené jako Magistrátní Lítačka.