Letošní prosinec v Atriu si užiju, jak jen možno, přestože i jinde přemíra hudby. Avšak zde něco končí a nikdo netuší, co se zde bude dít dál, a já mám takový rozbolavělý pocit dítěte, jemuž berou oblíbené autíčko.
MČ Praha 3 zřídila na Vápence nové kulturní zařízení a zastupitelstvo schválilo vytvoření jediné veliké a nesourodé příspěvkové organizace zahrnující Vápenku i Atrium. Existuje silný názor, že jde o velikou chybu z hledisek organizačních, právních i ekonomických a že bude mít nemilé důsledky.
My, kteří pravidelně navštěvujeme Atrium, víme, že v něm máme nejlepší malou koncertní síň v Praze s příjemným okolím a zázemím a především záruku kvalitní skladby programu, pokud jde o umělce a jejich repertoár. Také víme, že takové úrovně se nedosáhne žádným organizačním přesmykem, ani penězi, ani sebeušlechtilejším úmyslem. Je zapotřebí nalézt hudby a hudební scény znalou osobnost, jíž nechybí schopnosti řídit a vést (zkráceně řečeno ekonomiku, lidi a program).
Radnici se podařilo před lety takovou osobnost nalézt a dát jí důvěru a jistou volnost. My pak sklízíme celá léta plody jejích schopností a práce. V nastalé situaci se však nelze divit, že paní ředitelka volí odchod na odpočinek a nechce se podílet na řízení něčeho, čemu nevěří a přesvědčuje se, že nikdo na radnici ani nechápe, co hrozí.
Do roku 2016 nastoupí nový ředitel, který podle všeho v oblasti hudby nemá potřebné znalosti. Poté, co přejdou prvé dva měsíce, kdy ještě program připravoval původní tým, ukáže se, zač je v Pardubicích perník. Doplatit může divák, jehož možnosti bránit se jsou velmi omezené. Demokracie je sice skvělá vymoženost, ale také přináší slepotu, neznalost, náhodnost a neodpovědnost. Také není ochranou před hloupostí a nekulturností. Kdo z vás, milí diváci, tady viděl někoho ze zastupitelstva, nebo z odboru kultury. Lidé z vedení obce, kteří neopomenou žádnou příležitost mediálně se ukázat, práh Atria ani nepřekročili.
Chápu, že okruh lidí, kteří mají rádi klasickou hudbu, je omezený, ale nemohu strávit, jak může někdo hlasovat, aniž se byl aspoň podívat na místo a zeptal se na skutečnosti, o nichž má rozhodovat. Atrium je zřejmě věc, která žádné volby nerozhodne. I kdyby Atrium zcela položili na lopatky a zničili vše, co se za třicet let podařilo, pro voliče je to marginalita.
Ukažme však radnici, že to tak není, a jakmile budeme s něčím nespokojeni, dejme to znát. Dnes je to velmi jednoduché. Ostatně jednou z výhod demokracie je svoboda projevu a celý soubor práv, aby byl člověk slyšen. Budu se o tuto věc starat stále a po Novém roce začnu otevřeným dopisem radnímu pro kulturu a starostce a ten dopis bude poněkud ostřejší a otevřený. Ale teď k tomu hlavnímu – hudbě.
Devátého tu je Pražské kytarové kvarteto, což znamená skoro 80 minut vynikající kytarové hry a plno barevné krásy, neb program vždy bývá sestaven tak, aby si na své přišlo ucho znalcovo i oko kytaristovo, který zírá, jak to pánové hrají, nebo srdéčko dámy tající pod jemnými úhozy prstů členů kvarteta.
Dokonalý úvod obstará šestice Noëls pour les instruments Marca-Antoina Charpentiera (1643-1704), směs pestrých a pokaždé jinak náladových drobností, po nichž se dobře vyjímá návrat do renesanční Anglie v podobě již obvyklých Dowlandových Semper Dowland, semper dolens a The Earl of Essex Galliard. Další kontrast obstará Joaquin Rodrigo (1901-1999) a jeho Dos piezas caballerescas, jemné jako čokoládová poleva a plné radosti ze slunce, po Bachově Chorálu z Kantáty č. 147 ještě virtuózní a potemnělé Palladio Karla Jenkinse (1944) a jdeme se občerstvit.
Podobně jako zahajovací Charpentier působí šest kousků F. M. Torroby (1891-1982) zvaných Estampes, což může značit razidla. Poté zazní v premiéře dvoudílný Sonet Milana Tesaře (1938), skladba rozverná bez jakéhokoli stínu a skladatel se jde poděkovat. Vrátíme se do Španěl za Rodrigem na Dos miniaturas andaluzas a zaradujeme se, abychom tradičně milý večer s kytarami zakončili nádherným téměř filmově obrazovým Tancem okolo lípy Štěpána Raka, kde vytáhnu dokonce devítku. Za dobré chování dostaneme tři přídavky, dvakrát Michnu a jednou Raka.
Komorní orchestr Archioni plus pod řízením Michala Macourka a za zpěvu sopranistky Miroslavy Časarové, velmi štíhlé a pohledné a jak se ukáže, i hlasově velmi solidní, dává 16. prosince vánoční program, který bych poněkud jinak řadil, avšak nakonec odcházím nejen milostivě naladěn, ale také kromobyčejně pobaven.
Program je vánočně konformní, až prostý, když uvážíme Pachelbelův Kanon in D, Bingeho Alžbětinskou serenádu, Händelovu Lascia ch’io pianga, Bachovy Air a Jesu meine Freude, Gounodovo/Bachovo a Cacciniho Ave Maria, Dvořákovu árii z Rusalky, Adamovu Vánoční píseň a mně neznámé Piazzolovo Ave Maria. K tomu na závěr přidají známé i méně známé bloky českých koled. Po přestávce si k hezké flétnistce sedne chlapeček tak okrouhle šestiletý se zobcovou flétničkou a hraje jako mistr a k tomu hází skvěle očkem a živě reaguje. Od té chvíle mám oči jen pro něj. Skvělé obohacení zážitku a na závěr se dovím, že flétnistka je manželkou dirigentovou a ten malý krysař jejich synek.
Po výtečně zazpívané Rusalčině árii vynaleznu nový způsob, jak děkovat zpěvačce. Počkám dvě vteřiny, přichystám ústa, upřu pohled na pěvkyni, a co nejhlasitěji zašeptám BRAVO. To byste nevěřili, jak to pěkně vyzní. Jen škoda, že si nádherný úsměv, který jsem obdržel, nemůžu schovat. Za tyhle chvíle stojí za to být tady. Už se těším, jak to vyzkouším na Markétě J., mistryni světa v usmívání a oček házení.
Paní ředitelka si mě jako obvykle vychutná, když mi sdělí, že malý flétnista je onen chlapeček, jenž hraje synka Marie Fajtové v Normě ve Státní opeře a na konci stojí před symbolickou planoucí hranicí a kouká na nás tázavě, kam šli máma s tátou. Prohlásil jsem chlapečka za hudebníka večera a Macourkovým popřál krásných svátků.
18. jdu na Malou českou muziku Jiřího Pospíšila a beru též Evičku, která ráda vánoční atmosféru a prozpěvuje svým atonálním způsobem tradiční koledy. Máme typický vánoční koncert na lidová témata a většinu hudby zná každý. Kolkolem sedí rodiče s dětičkami, jež na výzvu i bez ní zvoní a špitají, ba i prozpěvují. Je tu opravdu předvánočně hezky. Něco takového je nad všechny České slavíky a slavice a jejich bezduché omílání levného popíku na takzvaných vánočních koncertech.
Po dlouhé době jdu po dvou dnech po odpoledním koncertu v Sukově síni i na Rybovku, abych zjistil, jak ji hrají Pražští pěvci, a uctil dvousté padesáté výročí autorova narození. Hudební doprovod obstarávají varhany, dvoje housle, viola, violoncello a flétna a je to příjemné a prosté. Orchestr a sbor řídí a tenor zpívá Stanislav Mistr. Program uvedou zpěvem Trisvjatoje Tatjany Jašvili, což zní velmi východně a ortodoxně a staroslověnsky a je to krásné. Nato hrají poněkud cizorodě árii And the Glory of the Lord z Händelova Mesiáše, začnou předehrou a spletou nás všechny, neb bezprostředně nenavážou zpěvem a potlesk zazní před sborovým zpěvem.
Kontrast obou úvodních skladeb je obrovský a nyní už zní Česká mše vánoční. My máme zřejmě štěstí, neb bas v tomto večerním představení zpívá Jan Janda, jehož si s Hankou ihned oblíbíme pro jeho hlas a především přednes a vzhled. Jak jsme zjistili na internetu, stojí za to se podívat na jeho facebook: https://www.facebook.com/events/1565745967042569. Zřejmě vede zajímavý život potulného muzikanta. Hanka je jím doslova okouzlena.
Od Jana Jandy a některých dam ve sboru probleskuje neskrývaná radost a já mám pocit lidové slavnosti a cítím, že tuto možná už dost „obehrávanou“ mši chci i příště slyšet v podobné náladě.
A hned další den je kouzlo Vánoc potvrzeno souborem Michal Hromek Consort, z jehož názvu je jasně znát inspirace staroanglickou tradicí. Však se hodně hraje ostrovní hudba, již mám v neobyčejné oblibě. Začínáme pěti českými adventními písněmi, pokračujeme třemi na texty českých básníků, odskočíme si na jednu do Slezska a do přestávky ještě slyšíme tři píaně na texty Pavla Kolmačky. Po přestávce se už přesouváme převážně na britské ostrovy, z nichž vykročíme domů i do Francie.
Celý koncert je poklidně vlídný a má barvu a vůni horkého čaje s něčím ostřejším. Při flétnových sólech si vzpomenu na Iana Andersona a na závěr zopakuji úryvek z veršovánky: „Jaká je to fuška, být svatojánská muška, dost by mě to hnětlo, mít na zadku světlo.“ A teď už klidně můžou být Vánoce.
Mně opět nezbývá, než zvolat: „Zachovej nám Hospodine, Atrium a jeho ducha!“
