Jarní program, patrně sestavovaný ještě za bývalé paní ředitelky, má stále kvalitu, již my, milovníci této nejlepší pražské malé koncertní síně žádáme.
V sobotu 5. dubna tři dámy slibují, že budou hudebně vyprávět o sonátě v proměnách staletí. Vypravěčkami jsou Kateřina Jansová (mimo jiné ji známe z koncertů Musiky Bohemiky) na flétnu, Simona Hečová na violoncello a Alice Voborská na klavír. Bohužel opět nejsou přesněji identifikovány skladby, což u extrémně plodných prvních dvou autorů hodnotím velmi negativně.
Dámy zahájí útvarem, z něhož se později vyvinou skladby nazývané trio a jež mají sonátovou formu. Pro začátek těžko nalézt něco optimističtějšího než Vivaldiho. V programu je uvedeno, že se hraje Triová sonáta a moll, což opět neskýtá přesné určení a dokonce, jak zjistím doma, jde původně o zcela jinou skladbu. Ve skutečnosti se hraje Sonáta a due a moll, RV 86, napsaná pro zobcovou flétnu, fagot a continuo, což bylo cembalo. Těmi due byly původně míněny flétna a fagot. Bývá proto zvykem vždy uvádět, kdo skladbu upravil pro jiné nástroje. Po úvodních dvou radostných větách skladba nádherně rozkvete v Largu a vítězně jásá v Allegru.
Dobrý srovnávací kontrast k veselému Benátčanovi skýtá Telemannova Triová sonáta F dur s větami Vivace, Mesto a Allegro. Když ji psal, asi zrovna v Hamburku nepršelo a nefoukal ten protivný vítr od Severního moře, a vyšla z toho radostná událost. Tuto skladbu neumím přesněji identifikovat a ani se o to nepokouším. Mezi těmi pěti tisíci skladatelovými opusy se opravdu bez čísla těžko hledá.
Následuje nádherně znějící Dvořákův Klid lesa, op. 68/5, který dle mého nemá sonátovou formu a je úpravou části původně čtyřruční skladby Ze Šumavy pro klavír a violoncello. Nezaměstnaná flétnistka Kateřina zde vzorně zastává funkci obraťstránky.
Po přestávce se mé srdce raduje, neb uslyšíme dvakrát Martinů. Nejdříve to bude Sonáta pro flétnu a klavír, H 306, od prvního tónu úvodního Allegro moderato skvělá melodie, jež vystoupá k nebi v náladovém Adagio plném slunce a vlnění trávy ve větříčku, toť čistá imprese. Allegro poco moderato pak zpívá naplno a já si kladu otázku, jak by to hrál Ian Anderson. Asi by stál na jedné noze a do rytmu funěl přes náústek. Funkce obraťstránky nyní připadla Simoně.
Simona se vrací do týmu v Triu pro flétnu, violoncello a klavír, H 300. Už úvodní Poco allegretto na nás energií nešetří, aby uvolnilo cestu překrásně jemnému Adagio stále stoupajícímu do výše, poslední věta je tempově i náladově rozmanitá a po rozjímání v Andante nachází cosi znepokojivého v Allegrettu scherzando. Tady se ujistěte, že v Martinů máme poklad, kam se podíváme: https://www.youtube.com/watch?v=teD9xtt6hc0.
Přídavkem je malý a jemný Schumann. Koncert velmi příjemný a hudebně hodnotný i přes ony informační nedostatky. Avšak jeho obsah byl vůči názvu mírně nedůsledný.
Podruhé jdu v dubnu do Atria až 16. opět v sobotu. Dnes je sice chladnější den, přesto sedím v atriu a těším se na neobvyklosti dnešního koncertu, který dávají známý hráč na historické nástroje houslista Václav Návrat a Eva Tornová na kopii cembala vlámského typu Ruckers z roku 1627 a předem avizují, že se bude hudebně žertovat.
Musím už dopředu ocenit chytrý a nápaditý program a mistrovské provedení plné osobního zaujetí. Mezi Návratovými komentáři mě navýsost zaujalo, proč se na smyčce používají výhradně žíně z ocasů hřebců. Důvodem je, že klisny díky své technice zbavování se moči mají na žíních příliš mnoho krystalů močoviny a takové smyčce nemají hladký smyk.
Program se otvírá dvěma sonátami Johanna Heinricha Schmelzera (1620-1680), vynikajícího houslisty své doby, z nichž ta druhá nese jméno „Cucu“, neb si bere inspiraci z hlasu kukačky. Mně připadá ptačí celý tento úvod a je velmi srdečný a lehoučký jako trylky lesních ptáků. Cembalo má sólo v Muffatově kontrapunktické variaci Pasacaglia g moll a nato přichází jeden z vrcholů večera v podobě Sonáty in D téhož autora, který se ucházel o místo v arcibiskupské Kroměříži a napsal tuto skladbu v Praze.
Po přestávce se hraje lahůdka z kroměřížského okruhu neznámého autora, jejíž opis pořídil v roce 1672 P. J. Vejvanovský. Jde o čtyři dobové tance patrně napsané pro baletního mistra, který melodii přehrával na takzvané pošetky, neboli kapesní housle. Člověk si skoro představuje, jak mistr chodí po sále od tanečníka k tanečníkovi a důrazem hry a mimikou vyjadřuje své připomínky, hraje přitom na pošetky.
Nedávno byla objevena Sonáta d moll pro sólové cembalo učitele cembala na císařském dvoře, Josefa Antonína Štěpána (1726-1797). Jde o lahůdku téměř mozartovského optimismu a dnes nejlepší kousek. Nyní nezapomeneme na prvotřídního houslistu H. F. I. Bibera a zahrajeme si Sonátu č. 1 „Zvěstování“ ze souboru Růžencových sonát. Je dramatická jako vyjádření Mariiných pocitů po oné nečekané zprávě. Program uzavírá Biberova Sonata representativa in A pro housle a basso continuo, jež se vyznačuje tím, že představuje různé živé tvory. Přídavek je jakási Vivaldiho Sarabanda, což je vhodný taneční závěr skvělého sobotního odpoledne.
Markéta Janoušková, jež zde má koncert 20. dubna, má opět privilegium samostatné eseje, neb je zcela svébytným zjevem svým půvabem hudebním i fyzickým.
25. dubna je tu osvědčené duo přívětivých sester houslistky Růženy Sršňové a klavíristky Anny Staré, jež si opět pozvaly klarinetistu Zbyňka Lstibůrka. Chodím na ně rád, jsou milé a skromné a hrají vlídně. Už začátek, Mozartova Sonáta e moll pro klavír a housle, K 304, nastolí pohodu, avšak jsem překvapen, jak se liší náladou od oné K 301, již hraje Markéta. Tohle je zamyšlená sonáta se zajímavými motivy, jež se mi zdají nadčasové a téměř romantické. Růžena nato zahraje svou vlastní Fantazii pro sólové housle, jež zní bartókovsky až balkánsky. Následující Debussyho Sonáta pro housle a klavír je krásnou ukázkou postupného nalaďování až do rozjímání. Dejte si ji s Oistrachem: https://www.youtube.com/watch?v=5_iNG9XcDCo.
Debussy přichází i po přestávce se svou velmi příjemnou Premiere rapsodie pro klarinet a klavír. Následuje skladba večera, Prokofjevova Sonáta pro housle a klavír D dur, op. 94a. Současník Martinů osvědčí nesmírnou nápaditost až připomínající hudbu k baletu Romeo a Julie. Zajímavostí je, že jde o transkripci původně flétnové sonáty, opus 94 a nezaměnitelným znakem vyrovnanost obou nástrojů. Klavír je tu svébytný partner, jak jistě potvrdíte v této ukázce stejně staré jako já, kde na housle hraje Isaac Stern a na klavír Alexander Zakin: https://www.youtube.com/watch?v=J9FffeKS81M. Po nádherném Scherzo následuje Andante, kde jsem si napsal večer, teplo, oheň, pohoda a chladná dívčí ručka v mých dlaních. Závěrečné fragmenty z Gershwinovy opery Porgy a Bess už jen uhladí hrany a pěkný večer uzavřou. Přidává se malý hezký Martinů.
Pražské kytarové kvarteto (PKK) 28. dubna je souborem, který mám rád, neb vždy hrají výtečně a program sestavují také tak. Tentokrát nehovoří ke všem skladbám Marek Velemínský, ale pánové se střídají, což chválím, neb se tak každý představí a slovo je pestré. Walesan Karl Jenkins (1944) složil původně reklamní hudbu na diamantové šperky plnou invence a nazval ji dle slavného renesančního architekta Palladio. Poté se přesouváme do země kytaře zaslíbené za Joaquinem Rodrigem (1901-1999) a hrajeme dvě Zarabandy, jednu klidnou a druhou naopak. Milan Tesař (1938), učitel na konzervatoři, složil Intro a Sonet for G, což je mnohohlasá a mnohovlivová vzpomínka na jednu kytarovou soutěž. Isaac Albeniz (1860-1909) složil Recuerdos de viaje (vzpomínky z cest) a my hrajeme dvě z nich. Při úvodním slově zde Patrick Vacík přivítá peruánskou velvyslankyni, svou žačku.
Po přestávce překvapí Cuatro para Cuatro (Čtveřice pro kvartet) Antonia Ruize-Pipa (1934-1997) skladba je nepopsatelná a zajímavě pestrá. Po Baladě 9 Antonia José (1902-1936) hrají Kubánskou krajinu s deštěm, spíše minimalistické dílo Leo Brouwera (1934). Program uzavírá Tanec okolo lípy, který napsal Štěpán Rak (1945) přímo pro PKK. Při něm si lze představit cokoli. Nálada je skvělá a přidává se nadprůměrně třikrát, tanec z Prokofjevova baletu Romeo a Julie, Morenova Vesnická slavnost a jakési Preludium.
Jako vždy končíme aktuálně upraveným závěrečným zvoláním: „Zachovej nám Hospodine, Atrium a jeho ducha a konečně dej, ať se v programech uvádí přesná určení skladeb.“ Každý hudebník přece má k danému programu noty, kde je zcela jasná identifikace.
