Atrium, chudinka malá, v březnu 2016

Z tohoto dvoudílného přehledu vidíte, že jsem se po 50 dnech v nemocnici vrátil, maje pánev srostlou a levou nohu způsobilou s jistými rezervami chodit. Na Atrium jsem se těšil ze všeho nejvíc.

      Stíhám až 30. března další pokračování výjimečného seriálu klavíristy Pavla Voráčka, který pokračuje v našem zušlechťování Beethovenovými klavírními sonátami.

  V prvé půli zahraje Sonátu G dur, op. 14, č. 2, která by ještě měla být značena jako v pořadí desátá, protože existuje ještě sonáta stejné tóniny, opusového čísla 49, ale v pořadí klavírních sonát dvacátá. Také věty nejsou v programu uvedeny, a to ani u žádné dnešní sonáty, ale já tuto poměrně značnou chybu napravím. Allegro mi napovídá, že se mladý Ludwig rozešel s dívkou, v Andante celý svět ujišťuje, že to zvládne a ukončí větu rázným akordem a ve Scherzo. Allegro assai už jde vstříc novým dívkám.

   Nato se hraje hojně provozovaná, zejména svou neorganicky vyjímanou druhou větou, Sonáta c moll, op. 13, „Patetická“, v pořadí sonát osmá. Začíná větou Grave, která po slavnostním zahájení někam pospíchá a má podmanivý rytmus. Druhá věta Adagio cantabile zpívá krásnou píseň, proto se tak často používá samostatně a třetí věta Rondo, allegro je strhující rytmicky a důrazem, avšak rozjímavější než první a Pavel si ji užívá.

  Po přestávce je na pořadu jen Sonáta Es dur, op. 31, č. 3, zvaná „Lov“, jež je osmnáctou v řadě celkem a třetí, poslední ze sonát pod opusovým označením 31. První z „jedenatřicítky“ a šestnáctá v pořadí, je v tónině G dur a druhá, sedmnáctá v pořadí je v d moll a zove se „Bouře“. Nyní jsou informace úplné.

   Prvé allegro je plné optimismu, že se dnešní lov podaří, druhé Scherzo. Allegretto vivace běží smířlivě a vyrovnaně, jako kdyby byl už jelen v dohledu, a připomíná Schubertovu melodiku, ale ten bude psát až o hodně později a Beethovenův vliv nezapře. Závěrečné Menuetto. Moderato e grazioso, kdy je zvíře uloveno, je mistrovskou ukázkou sólového uplatnění klavíru a ještě ke všemu ta vznosná tónina, v níž je později napsán 5. klavírní koncert, ten nejkrásnější na celičkém světě.

   Pavel Voráček jako vždy velmi soustředěný a patřičně dynamický a důrazný jako býval sám autor a udivoval tak posluchače, kteří takové skladby a takový styl hraní plný emocí, dosud neslyšeli. Pusťte si tu třetí dnešní sonátu v podání Daniela Barenboima: https://www.youtube.com/watch?v=P-Q5aBAw-T4 a bude vám líp.

    Dva přídavky neobyčejné jemnosti nepoznávám a pan Vacek navrhne Janáčka, jehož bez přemýšlení zamítnu, ale připustím 20. století a myslím na Debussyho. Jdu se tedy Pavla Voráčka zeptat a ten pocit, když řekne, že to bylo z Janáčkových V mlhách, nikomu nepřeju. I suveréni, jako já, mají své dny. Doma si pak skladbu pustím na Youtube a opět jsem Janáčkem pěkně pohlazen. Pohlaďte se taky, je to krásné v podání Rudolfa Firkušného: https://www.youtube.com/watch?v=oWWAXFCk4m4. Ani nemusí být mlha.

   Na druhý den se oko mé potěší krásnou houslistkou Lucií Sedlákovou, jež tu za souhry s manželem Martinem, hrajícím na violoncello a varhanicí Jiřinou Dvořákovou Marešovou tvoří netypické trio, kde Jiřina Dvořáková supluje klavír a střídá vhodně varhanní pozitiv s velkým nástrojem. Pan Vacek ze zkušenosti usedá dál od varhanní klaviatury, neb mu vadí hluk od pedálů. Mně nikoliv, ve druhé řadě to beru jako nutnou zvukovou součást podobnu drnčení kytarových strun při přehmatávání akordů.

   Už pohled na program prozrazuje pečlivou práci a samotné provedení shledávám prvotřídním. Pěkně se střídají skladby pro různé sestavy nástrojů a pěkně jdeme v čase. Vychází nám z toho skvělý hudební večer. Zahájíme Triovou sonátou č. 3 A dur Františka Xavera Richtera (1709-1789), kde Andante affetuoso představuje vhodné vlídné rozcvičení, po němž následuje nadýchané Largetto a skladbu uzavře taneční a veselé Fugato.

  Na krajana naváží Mozartovými Adagiem E dur, K 261, sladkým kouskem čokoládové vůně a vlídným Adagiem C dur pro varhany, K 536 (617a), což je sice velmi příjemné, jako každý Mozart. Nocturno č. 2 pro violoncello a varhany Bohuslava Martinů začíná varovným Preludiem, po němž pokračuje tajuplné Andante moderato, po němž skladba neznatelně graduje Rondem a s Allegro von brio se ocitáme hluboce ponořeni do úpěnlivého volání violoncella, které celou skladbu vede.

   Po přestávce pokračujeme v předvádění rozličných stylů a autorů a druhů skladeb nejprve Improvizací na Regerovo téma, německý skladatel Max Reger (1873-1916) se hraje i dále, a to Romance G dur pro housle a varhany, sladká jako Sacherův dort a Caprice a Malá romance, op. 79, pro violoncello a varhany, rázný závěr tohoto bloku.

   Na téma lichtenštejnsko-německého skladatele a Dvořákova současníka Josepha Rheinbergera (1839-1901) se hraje přívětivá varhanní Improvizace na Rheinbergerovo téma a program končí Finale ze Suity pro varhany, housle a violoncello, op. 149, jež je melodicky nádherným kusem, jak sami zjistíte:  https://www.youtube.com/watch?v=5qbO9Q-ajWU . Přidává se milý kousek Ave Maris stella od Griega.

    Jako vždy končíme příznačným motivem, který by Wagner zhudebnil, tentokrát aktuálně upraveným: „Zachovej nám Hospodine, Atrium a jeho ducha a budiž chválen za zdárnou rekonvalescenci té pánve!“