Agnieszko, děkuji za Temnotu, aneb síla lidskosti

Léta letí a ti, kteří nám mají co říci, odcházejí a spolu s nimi příběhy toho úžasného i strašného dvacátého století. Naštěstí jsou lidé, kteří jejich výpovědi nejen zachytí, ale vystavějí na nich díla, jejichž dosah pro uchování lidství a naši schopnost vzdorovat zlu, je rozhodný.

Takovými filmovými díly byla třeba Jiskra života, Sofiina volba, Schindlerův seznam, Pianista, či Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, máme-li se podívat též domů, anebo kontroverzní dokument pouze pro silné povahy Šoa. Na počátku roku 2013 přichází do kin dílo královny polského filmu Agnieszky Holland V temnotě. Název dokonale vystihuje děj a já budu velice úsporný v jeho nástinu, neb musíte být v napětí. Muž jménem Leopold Socha je za války ve Lvově údržbářem a kontrolorem městské kanalizace, neštítí se drobných přečinů, rozhodně není příznivcem Židů a od počátku je postavou zápornou a nesympatickou. Němci se přibližně v době po stalingradském debaklu rozhodnou lvovské ghetto zlikvidovat, určitá skupina Židů unikne do městských stok a od té chvíle začne jejich „temnota“. Zde narazí na Sochu a jeho kolegu, kteří si uvědomí, že by to mohl být zlatý důl, neb za potraviny, vodu, světlo a mlčení je třeba platit. V Sochovi se pod tlakem událostí v kanálech i na povrchu a též manželky a dcery postupně probouzí hluboko dřímající lidství a nakonec s nasazením života pomáhá Židům i poté, co jim dojdou peníze. Nemohu říkat víc, ale jistě mohu prozradit, že stát Izrael vyznamenal manžele Sochovy titulem „Spravedlivý mezi národy“, čímž říkám, že film nekončí tragicky. Je vám jistě jasné, že při zpracovávání takové látky je jen krůček k lacinému sentimentu, nebo nesnesitelnému patosu. Agnieszka Holland však zůstala pevně na zemi a právě to dělá z filmu autentickou a silnou výpověď nominovanou i na Oscara (vidíte, další a silný konkurent filmu Láska, o němž jsem psal). Já jsem ve svém pohodlném leteckém křesle v kině Oko se sklenicí polotmavého ležáku přemítal, jaké to asi musí být 14 měsíců žít v kanálech. Napadalo mě plno věcí, jež je třeba řešit, především čistá voda na pití, záchod, neustálá vlhkost, nízká teplota, ale naštěstí ne tuhý polský mráz a sníh. Záplava, když přijde přívalový déšť, vhodný úkryt, když se kanály prohledávají, alespoň občas trochu světla (podle všeho jim baterie nosil Socha z městských zdrojů, ale to film neřeší). Zvládání psychických obtíží, dokonce i úspěšný porod a spousta dalších problémů, jež i toho nejubožejšího člověka na povrchu zemském netíží. Lidé se pod tlakem mění, ale vzájemná solidarita a sounáležitost jako kdyby se přenesla i na původně zlodějíčka a antisemitu Sochu. Také mě napadlo, jaké to asi je žít ve Lvově, do konce 18. století města polského, poté do roku 1918 významného centra Haliče a jednoho z největších rakousko-uherských měst, do roku 1945 pak opět města polského s převahou polského obyvatelstva a početnou židovskou obcí. Po válce pak města sovětského, kde se postupně Poláci stali menšinou a Židé zcela zmizeli a od roku 1991 města ukrajinského. Když se podíváte na obrázky ulic města, jste rázem v Praze, Vídni nebo Budapešti a napomáhají tomu i československé tramvaje. To jen na okraj. Pro tento příběh platí to samé, jako pro činy Oskara Schindlera nebo Nicholase Wintona. Síla lidskosti je nesmírná. Musíte na to jít.