Plesniví udavači

Mou babičku nekomunistku práskla jedna komunistická soudružka, že věší na prvního máje plínky. Ona zkrátka moje tehdy pětiměsíční maminka nevěděla, že se o svátku práce nesmí … no vždyť víte co. Úsměvné? Možná.

Ale tohle úsměvné není ani náhodou. Znám příběh vážně nemocné ženy, která už třicet let zápasí s těžkou nevyléčitelnou chorobou. Zuby nehty se půl života brání invalidnímu vozíku. „Lezla jsem někdy po čtyřech, ale bojovala kvůli svým dětem. Aby měly mámu, která se o ně dokáže postarat,“ slyšela jsem od ní a virtuálně smekala klobouk. Když stavěla rodina dům, dostal její lékař udání, že ona taky staví … přestože je „tak těžce nemocná“. Tak ať si na ni posvítí. „Jo, přeházela jsem pět cihel, abych se cítila co platná. Místo každodenního povinného upažit vzpažit,“ vzpomíná. Ten dobrák, co ji pozoroval z ošuntělého paneláku dalekohledem, měl zkrátka starost….

Udavači, donašeči a rektální alpinisti, jak jim říkal jeden můj bývalý kolega, byli, jsou a budou.

Byli, jsou a budou hnusní.

Jako plíseň. Těžko se jich zbavuje. Je jim jedno, jestli je noc nebo den, jaro nebo zima, jedenadvacáté nebo které století. Dokážou se přizpůsobit.

Onehdy mi vyprávěla u kávy známá, co je političkou, jak se v jejich straně donáší. Že má jeden vysoce postavený politik svého věrného, který každý den připraví svodku o čem kde kdy kdo povídal. „Jednou si mě ten, který svodky poctivě čte, zavolal a bušil ukazováčkem do řádku, s mým jménem a že prý jsem byla tam a tam a říkala to a to. Byla jsem v tu dobu stovky kilometrů od místa údajné konspirace, na dovolené“, smála se. A dodala, „I když to není moc k smíchu, co? Spíš velkej hnus“.

Byli, jsou a budou v každé společnosti.

Obzvlášť si ale libují v zasmrádlém teplíčku, kde se bez čerstvého vzduchu převaluje pořád stejná hmota. Hmota, které leží na srdci hlavně to, aby hmoty okolo nebyly víc hmotovatější. A když to už už vypadá, že budou, poplácá po zádech svoje plesnivé udavače, na zteč, prskat spóry!   

Vypadá to, že se zrovna teď daří spórám moc dobře.

Mohlo se začít v říjnu větrat, jenže někdo se toho větrání lekl, a přetáhl přes teplíčko igelit.

Jenže, pravda, ono ani větrání někdy nestačí. Plísně potřebují postříkat a pořádný průvan.  A to se možná přeci jen dělá líp na jaře.

I když .. jen bloud by si myslel, že se někdy plísně úplně zbaví.