Neklepejte, věřte

Má dcera věří v zubní vílu. Když ji vytrhli dva mléčné zuby, dala si je pod polštář a ráno místo nich našla dvě dvoukoruny.

„A mami, tý zubní víle, tedy jestli jste to nebyli vy s tátou, kdo mi dal ty čtyři koruny, ale to ne, že jo, tak tý víle bysme mohli dávat pod polštář pořád zuby a ona by nám tam pořád mohla dávat dvě koruny. No, a byli bysme bohatý,“ říkala mi a oči jí svítily. 

Věří taky na Ježíška. Každý rok ho vyhlíží z okna ložnice a vůbec nepochybuje, že to zvonkem cinká v pokoji on, přestože se u ní nenápadně s mužem při tom vyhlížení střídáme… Věřila i tomu, když jí táta při jedné z jejich hrůzostrašných her vyhrožoval, že ji podřízne a navrch ukradne kočku.

„Mami, vynadej tátovi, víš, co mi chce udělat,“ natahovala, přestože sama okolí nutí do bláznivých krvelačností. Ráda si hraje třeba na kanibaly, i když šermuju rukama, že to tedy určitě zakazuju. „I Rychlé šípy si na ně hráli ,“ kvičí. A jako batole pekla v dětském plastovém sporáku figurky z Lega. „Maženka, Jenýšek,“ vysvětlovala. Má smysl si stěžovat na Boženu Němcovou a spol. :-)?

Věří taky, že bude v létě teplo na koupání a v zimě napadne sníh, aby mohla lyžovat.

Věří, když jí řeknu, že odpoledne budeme šít šaty na panenky. A pak je musíme šít, i kdyby na světě došly všechny nitě…  

Věří, že jí odporný sirup pomůže od bolesti.

A věří sobě. „Věřím, že to zvládnu a vyhraju,“ řekla dnes svému kamarádovi, když celé odpoledne soutěžili, kdo vysvobodí ze zajetí statečného Vinettoua. Bez pýchy. S velkou vírou v sebe sama.   

Zkrátka umí věřit.

Umí to, co mně, dospělé, často nejde.

Věří, že se věci občas dějí, a nemůžeme je ovlivnit. Věří, že bude dobře. A že má v sobě sílu alespoň se o to snažit. 

Já věření vyměnila za pachtění se po jistotě. Když jedu autem na dalekou cestu, zjišťuju, jaké bude počasí (nebude pršet? nebude to klouzat?), za kolik hodin dojedu do cíle (nebudu moc unavená?), jestli nehrozí kolona (nebudu nervózní?).

Když je někdo z rodiny nemocný, měřím mu pravidelně teplotu, volám lékařům, porovnávám chorobu jednoho s chorobou druhého…

Chci vědět, že jsou věci pod kontrolou. Chci mít jistotu dobrého. Jistotu, kterou mi nikdo nedá.

Trápím se hodiny předem něčím, o čem nic nevím, vymýšlím katastrofické scénáře, náhradní varianty.

Přitom by bylo tak jednoduché, úlevné věřit.

Protože jestli nedojedu a zdraví bude stávkovat, stejně všechny ty průzkumy, přípravy a záchranné akce budou k ničemu. Jen protrápený čas, který mohla vyplnit radost. Radost z věření, že bude dobře. Přestože věřit v to může být někdy těžké jako vyletět do oblak…

Zkrátka, zanesena zkušenostmi, dobrými, horšími i těmi špatnými, nevěřím. 

Onehdy se mě ptala jedna moc moudrá žena: „A jak to vypadá, Klárinko, s vašimi zády, už je to lepší?“ Bolela mě před tím jako čert.

Zaklepala jsem si na zuby: „No, snad dobrý“.

„Neklepejte“, zvedla káravě prst, „věřte“.

Zaťukala jsem pak ještě jednou, tentokrát sobě na čelo.

Jaká pravda. Věření, víra, chcete-li, a smrt jsou totiž v životě jediné jistoty.