Jsem ženská. A nebojím se zeptat

Dnes ráno v pneuservisu, kde mi vyměnili kola letní za kola zimní: „A kde máte, paní, bezpečnostní oříšek?“ Chce se mi říct, mám jich plnou špajz, ale bezpečnostní? Nevím o tom, že by byly bezpečnostní … Radši mlčím. Dívám se jako sova, co ji vzbudili v poledne.

„No, paní, takový malý stříbrný, bez toho vám nesundáme kola.“

„Aha. To jsem nikdy neměla, jezdím k vám už pět let a nikdy jste po mně žádný malý stříbrný nechtěli.“

Čtyři muži v kombinézách hrabou v mém autě jako psi na indickém smetišti. Koukám jim přes rameno, páni, to mám v kufru ale věcí. To jsem fakt netušila, krabičky, tyče nebo co to je, nějaké další titěrnosti. Spokojeně mručím. Hmmm, pěkná výbava.

„Nic“, kroutí hlavou oni. Vůbec ne spokojeně. „Nemůžete ho mít v kaslíku?“

„No,“ tahám z něj tři CD bez obalu, šest let starou kartičku povinného ručení k úplně jinému autu. Pytlík bonbonu Klokanky. Skutečně bonbonu, jednoho bonbonu, protože se z mnoha stala jediná nekonečná hmota. Asi se mnou cestuje dlouho. Taky dvě automapy, jednu rukavici, pět vizitek a mrtvou vosu. Žádný malý stříbrný.

„A v popelníku ho nemáte?“

„Podívám se,“ otvírám popelník. „Tak ne, tady mám jen bordel,“ mačkám v ruce tři obaly od čokolád a igelitový sáček.

„K čemu je vlastně dobrý to malý stříbrný?Tak mi to sundejte bez něj, chlapi.“

Civí na mě jako na chudou duchem.

„Jasně, povolení každýho šroubu vás přijde na dvě stovky a budou zničený. To malý stříbrný máte kvůli tomu, aby vám někdo neukradl kola.“         

"Aha, aha," šroubů je hodně, koukám ze strany nenápadně na auto … Roztáčím ještě spící mozek.

„Mám to!“ Bouchnu se do čela. „Jo, jasně, teď si vzpomínám, na jaře jste mi dával, vy, pane, ano, vy,“ ukážu prstem na chlápka v kombinéze, „něco do ruky. Hm, myslím, že to bylo malý stříbrný. Jedu domu.“

Drnc, drnc, přejedu přes lišty zvedáku a nechávám kombinézy s otevřenými ústy za sebou. „Za pár minut jsem zpátky.“

Nelhala jsem. „Že je to ono?“ Podávám servisnímu muži malý stříbrný. „Bylo v šuplíku s ponožkami. To jsem šikovná, že jsem si vzpomněla.“

„Ženská nešťastná, co kdybyste někde na silnici píchla? Jak byste si vyměnila kolo?“

„Co já vím?“ Rozhodím rukama a strašně se směju. “Příště mi takovouhle věc nedávejte do ruky. Jsem ženská. Nevím jestli nešťastná, ale ženská. A nevím, na co je malý stříbrný. Řekněte mi jen, dej si malý stříbrný do auta a bude tam.“ Pořád se strašně směju…

Lidi se zkrátka dělí na ty, co o některých věcech vědí víc a na ty, co nevědí nic a musí se ptát.

Někdy se ženy ptají mužů a jindy muži žen. A je to tak dobře. A jestli někdo tvrdí, že není, ať si to tvrdí.

Já moc ráda zůstanu ženskou, co neví, k čemu je malý stříbrný. A vždycky se moc ráda zeptám mužů, kteří to vědí.

Jo a mám ho v popelníku. To pro pořádek.