Konopí, jeden telefonický rozhovor a pár otázek na závěr.

Minulý týden, když našimi médii proběhla zpráva, že konečně začátkem tohoto týdne bude přivezena první várka léčebného konopí z Holandska, jsem okamžitě volal do Státního úřadu pro kontrolu léčiv, abych se dověděl, jaké budou podmínky pro jeho získání. Skutečně jsem byl do té doby přesvědčený, že ty předchozí zvěsti, vypouštěné z této státní organizace, že bude přivezen pouze jeden kultivar této byliny, že maximálně bude moci pacient v lékárně získat jen 30g její sušiny a že za ni bude muset zaplatit 300 – 350 Kč/g, jsou jen hloupé a nemístné vtipy a že nakonec pracovníci této státní organizace vyjdou na světlo boží s informacemi, které budou pro pacienty mnohem a mnohem příznivější.

Bohužel pracovnice SUKLu, která má problematiku léčebného konopí ve své gesci, nebyla k dosažení a od její kolegyně, která telefon zvedla, jsem se toho příliš mnoho nedověděl. Bylo mi pouze doporučeno, aby se dcera nechala registrovat u pověřené lékařky, v lékárně si pak vyzvedla povolené množství konopí a pak, ve spolupráci s pověřenou lékařkou, napomáhala svými poznatky k vypracování systému léčení. Zcela jasně jsem se dověděl, že zatím nikdo z lékařů naprosto nic o léčbě konopím neví a že vlastně teprve na pacientech, kteří si budou smět konopí za 300 Kč za gram brát z lékárny, bude vyzkoušeno, jak s tímto dále pracovat.

Zároveň mi ale paní doktorka na druhé straně telefonu oznámila, že ona na toto není odbornice a že odbornice momentálně není k dispozici.

Musím se přiznat, že jsem byl tak trochu v šoku. Tady mi pracovnice SUKLu zcela nepokrytě přiznala, že lékaři na pacientech prozatím budou dělat jen pokusy a tito pacienti si to ještě ke všemu budou muset velmi tvrdě zaplatit.

Pak jsem si ale řekl, že možná tato pracovnice SUKLu skutečně o tom nic neví a jen tak plácá nesmysly.

Neplácala.

Za dva dny mi totiž zavolala ta druhá paní doktorka ze SUKLu, která má veškerou problematiku okolo léčebného konopí ve své gesci. Omlouvám se, ale nebudu uvádět její jméno.

Zajásal jsem, pokusil jsem představit sebe i problém, který naše dcera má a doufal jsem, že se konečně dovím pravdu o tom, že má dcera dostane léčebné konopí v lékárně zdarma nebo za velmi malý peníz, že dostane ten správný a pro ni ten nejlepší kultivar, a že jej dostane v tom množství, které skutečně pro odstranění křečí, bolesti a úporných zácep potřebuje a ne nějakých přihlouplých 30 g, které by jí nestačilo ani na jeden týden.

Paní ze SUKLu mne hned v počátku zarazila a sdělila mi, že mne i náš problém zná, a velmi briskně jsem se dověděl, že konopí skutečně nebude zdarma, že dokonce ani pojišťovny nebudou vůbec žádnou částkou pacientům přispívat, že vydávat recepty může pouze jedna jediná lékařka z celé republiky, že skutečně maximální měsíční dávka nesmí překročit 30 g a že skutečně bude přivezen pouze jeden jediný kultivar této rostliny.

Sice mne potěšilo, že tak význačná pracovnice SUKLu mne a naše problémy zná, přesto jsem k jejím informacím měl výhrady.

Naivně jsem oponoval, že přece jeden kultivar, který má určité množství CBD, určité množství THC a určité množství ostatních látek, nemůže pomáhat různým lidem s různými problémy.

Bylo mi řečeno, že to oni vědí, ale to vše že se teprve musí vyzkoušet.

Opatrně jsem se tedy zeptal, jestli by nebylo rozumnější aplikovat u nás zkušenosti států, jako je Izrael či Kanada, kde s léčebným konopím mají již dlouholeté zkušenosti a ne znovu vynalézat něco, co již bylo jinde vynalezeno.

Bylo mi řečeno, že systém těchto států se nehodí k aplikaci v našem státě a my že si teprve náš systém musíme vybudovat a to na základě pokusů a omylů, které teprve budou s pacienty prováděny, až se ti pacienti o to konopí přihlásí, koupí si ho, vyzkoušejí a své poznatky zpětně sdělí odborné lékařce.

Oponoval jsem, že za tak vysokou cenu se přece nikdo z potřebných o to konopí přihlásit nemůže, protože na ně nebude mít peníze. Vždyť kolik je v naší republice nemocných a starých lidí, kteří mají příjem jako pan Babiš, pro kterého by taková cena snad byla schůdná?

Zcela nekompromisně jsem se dověděl, že cena tak vysoká být musí, protože náklady na vybudování pěstíren konopí v naší republice těmi, kteří obdrží od státu licenci, budou taky vysoké.

Snažil jsem se paní ze SUKLu vysvětlit, že samozřejmě počáteční náklady takové pěstírny pár milionů spolknou, ale na druhé straně, při ceně, kterou SUKL určil, hrubý zisk z jediného hektaru pěstební plochy by byl minimálně 750.000 Kč, a to ještě za předpokladu, že ten licencovaný zahradník bude stejně špatný zahradník, jako jsem já.

Bylo mi sděleno, že to na tom nic nemění a že cena léčebného konopí klesne až působením trhu.

Snažil jsem se tedy paní ze SUKLu vysvětlit, že moje dcera, a ne jen ona, je nemocná nyní a nyní potřebuje pro svou léčbu léčebné konopí, protože jiné léky jí nepomáhají a to konopí již máme vyzkoušené, protože ho dceři pěstuji a zpracovávám víc jak čtyři roky. Také jsem k její úvaze navrhl, jestli by tedy nebylo rozumnější a lidštější, aby nemocní, kterým konopí na jejich neduhy prokazatelně pomáhá, mohli prostě dostat licenci na jeho pěstování pro vlastní potřebu, jako je tomu v Kanadě a dnes již také v Izraeli.

Tohoto nápadu se paní ze SUKLu přímo zděsila. Nemohla pochopit, jak já nemohu pochopit, že takto pacienty pro sebe pěstované konopí by jim mohlo být ukradeno a pak zneužito k nelegálnímu užívání. Bylo mi vyčteno, že se pořád na tento problém dívám jen z té své strany a naprosto nechci pochopit, že stát si musí nejdříve vystavět svůj systém manipulace s konopím, což bude trvat několik let a pak teprve se může zabývat nějakými pohledy na tuto problematiku ze strany nějakých pacientů.

Taky mi bylo znovu doporučeno, abychom se u té jediné paní doktorky, která jediná může konopí předepsat zaregistrovali, to konopí si pak za tu příslušnou částku v lékárně vyzvedli a tím pomohli tomuto státu v tom pokusnictví s účinností toho jednoho schváleného a z Holandska přiváženého druhu konopí na různé pacienty s různými chorobami.

Na závěr jsem se od paní ze SUKLu dověděl, že ona samozřejmě chápe naše postavení a naše problémy a že s námi cítí.

Zároveň mi ale znovu bylo připomenuto, že já zase musím pochopit ten jejich pohled na tuto věc a na tom že se nic nezmění.

Ten rozhovor trval asi půl hodiny a slovo systém v něm zaznělo nesčetněkrát. A já jsem stále více a více chápal, že hovořím s někým, pro nějž slovo „systém“ je vysoce nadřazeno slovu „lidství“, a slovo „zisk“ je stejně tak nadřazeno sousloví „smrt člověka“.

Přiznám se, že jsem pak více jak další hodinu prostě jen seděl, tupě zíral do země a nebyl jsem schopen pochopit tu zrůdnost myšlení těch, kteří rozhodují o tom, jestli někdo bude moci dožít jako člověk, nebo zdechne jako týrané zvíře.

Naprostá většina vedoucích pracovníků SUKLu jsou tvorové ověnčení medicínskými tituly. Jsou to tvorové, kteří by měli být v první řadě lidmi a pak teprve nějakými úředníky, vymýšlející pro svou zábavu a pro svůj pocit nepostradatelnosti systémy, které jinde již vymyšlené jsou a fungují.

Měli by hledat způsoby, které nemocným a starým lidem pomáhají a ne ty, kterými je možné z nich vytahat co nejvíce peněz a které je ničí.

Měli by hledat a dávat k dispozici těmto lidem léky, které jim pomáhají a ne ty, které sice nikomu nepomohou a naopak svými vedlejšími účinky jim ještě ublíží, ale na kterých spřátelené farmaceutické firmy řádně vydělají.

Mě nezajímá, jestli tento stát má a nebo nemá vypracovaný nějaký systém. Mě zajímá to, jestli moje dcera bude moci dožít svůj život jako člověk a ne jako pokusný králík morální zvráceností prosycených pracovníků SUKLu a Ministerstva zdravotnictví České republiky.

Když v civilizovaném světě potřebují výzkumníci z oboru lékařství či kosmetiky odzkoušet nějaký svůj nový výrobek na lidech, tak si ty lidi řádně najmou na pracovní smlouvu a za tyto pokusy jim velmi štědře zaplatí.

Pracovníci MZČR a SUKLu tento systém vylepšili. Aby oni mohli posoudit léčebné účinky jedné byliny, tak ti staří a nemocní lidé si tu bylinu musí za odporně zlodějskou cenu koupit a to bez jakékoliv jistoty, jestli právě tento jediný právě zkoušený kultivar jim pomůže nebo jestli je pro ně naprosto nevhodný a oni ty své peníze prostě jen vyhodí do chřtánu organizací jako je SUKL a na něj navázaných farmaceutických firem.

Člověk totiž pro tyto instituce a lidi je řídící naprosto není důležitý. Důležitý je ten systém, který z těchto starých, nemocných a bezmocných lidí vytáhne jejich poslední peníze. A pak ať si třeba zdechnou.

Když jsem ve svých myšlenkách došel až sem, tak jsem si uvědomil, že se vlastně neděje nic nového.

Vzpomněl jsem si na jiné systémy a jiné doktory, kteří pro ty tehdejší systémy taktéž dělali pokusy na lidech.

Když byl SS-Hauptsturmführer Dr. Josef Mengele pověřen výzkumem možnosti zvýšení četnosti porodů dvojčat a vícerčat, protože nacisté potřebovali hodně dětí a tím v budoucnu více vojáků, používala tato osvětimská zrůda mezi lékaři ke svým pokusům transporty dodávaná dětská dvojčata, které pak po svých pokusech likvidoval na příklad vstřikováním petroleje do jejich srdcí.

K těmto pokusům ale nepoužíval příslušníky německého národa nadlidí, ale Reichstagem uznané příslušníky národů podlidí. Židy a Slovany.

Jiní nacističtí lékaři dostali za úkol zjistit, jak to udělat, aby piloti sestřelení nad Severním ledovým oceánem vydrželi pobyt ve vodě dostatečně dlouho, aby mohli být zachráněni. K tomu opět používali vězně koncentračních táborů, a to zákonem určené podřadné rasy Židů a Slovanů, které v těch nejkrutějších mrazech máčeli v sudech s ledovou vodou a sledovali, kdy tito jejich pokusní králíci zemřou.

Také jiný lékař na opačné straně zeměkoule, když byl pověřen výzkumem a množením bakterií, které by bylo možno v tam probíhajícím válečném konfliktu použít jako bakteriologické zbraně, tak také k těmto pokusům nepoužíval příslušníky svého národa, ale používal zajaté čínské a korejské vojáky a také civilisty, protože i on byl přesvědčen o tom, že lidé těchto národů vlastně ani nejsou lidé a je možné s nimi zacházet hůře než s dobytkem.

Píši tady o náčelníku lékařské sekce 1. armády Japonské císařské armády, generálporučíku MUDr. Širo Išii, velitele speciální jednotky 731.

Ministerstvo zdravotnictví České republiky a Státní úřad pro kontrolu léčiv České republiky nečekají na to, kdy a koho určí Parlament ČR jako podčlověka, aby na něm bylo možno beztrestně provádět pokusy. Oni v tom mají jasno již dnes. Jsou to staří, nemocní a bezmocní lidé, kteří již nechtějí do sebe cpát léky, které jim nikterak nepomáhají a naopak jim ještě ubližují, a proto je asi potřeba je potrestat. 

Léčebné konopí, dle svého složení, pomáhá lidem od křečí, bolestí, zácpy a nechutenství. Má antiseptické a antibakteriální vlastnosti a dlouhá tisíciletí bylo využíváno jako dnes třeba jód či penicilín. Je ve světě využíváno k léčbě cukrovky, rakoviny, Crohnovy nemoci, Parkinsonovy nemoci, depresí, posttraumatického šoku a dalších a dalších lidských neduhů.

Vědci, zabývající se skutečným výzkumem této byliny a jejích léčivých vlastností sami přiznávají, že teprve pootevřeli malou skulinu k odkrytí léčivého potenciálu této kytky. Jeden americký vědec a lékař přímo prohlásil, že se blíží doba, kdy preparáty z konopí se budou používat k léčení většiny lidských a nejen lidských zdravotních problémů a to s tou obrovskou výhodou, že toto léčení nebude mít nebezpečné vedlejší účinky, jako mají dnes prakticky všechny chemickou cestou vyráběné léky.

Spoustě těžce a nevyléčitelně nemocných lidí užívání konopí pomáhá dožít jejich život jako normálním lidským bytostem, které se i přes svůj beznadějný stav dokáží radovat se svými blízkými, dokáží si s nimi vyprávět, dokáží přemýšlet, dokáží se těšit ze svých dětí či vnoučat. A jen díky úžasným vlastnostem této rostliny nemusí na svou smrt čekat v bolestech a křečích, které jim málem trhají svaly a lámou kosti.

Oni nejsou doháněni k tomu, aby s pláčem prosili své blízké, aby jim pomohli zemřít. A já z vlastní zkušenosti všem těm, kteří toto budou číst říkám – proste Boha, Prozřetelnost, Přírodu či v co věříte, aby jste se nikdy do takové situace nedostali. Protože pak teprve byste poznali, co to je mít v duši Hrůzu, Děs a Beznaděj.

My dnes nejsme ve válce a zatím ještě naši nemocní a staří rodinní příslušníci nejsou shromažďováni v koncentračních táborech, aby je bylo možno použít k nějakému zvrácenému výzkumu. To ne.

Bohužel ale máme naše Ministerstvo zdravotnictví a máme náš Státní úřad pro kontrolu léčiv.

A já se maně ptám: Kdo jsou ti lidé, kteří tyto úřady ovládají? A komu slouží? Jsou na svých místech skutečně pro blaho tohoto národa? A jsou to skutečně ještě stále lidé?