Z Ministerstva financí se díky zapáleným debatám o uhašení ekonomické krize tak dýmavě kouří, že by nově zavedená uhlíková daň musela přinést do státního rozpočtu, jen z této budovy, miliardy korun. I přesto, že již od raných školních let je nám vštěpována prostá věta: „Historia magistra vitae. Dějiny jsou učitelkou života,“ neustále hledáme utopická a fantaskní řešení.
Stvořením umělé inteligence rozhodující nezávisle na lidském úsudku o průběhu každodenního života si lidstvo na sebe upletlo bič, neboť jakkoli dokonalá umělá inteligence není bez chyby (alespoň prozatím). A to nemluvím o žádné bájné antiutopii, kde vládu nad světem převezmou bezcitní a sebestřední roboti. Tím nedokonalým výtvorem je bezesporu ekonomika.
Jednoduchý, a zároveň nepředstavitelně složitý organismus, na jehož fungování má vliv každý, i na první pohled banální, symptom zkolaboval a opět zregeneroval již několikrát v historii, a přesto hledáme nové, rádoby inovativní, procesy vedoucí k jeho rychlému ozdravení. A ač měla Velká hospodářská krize svůj počátek, oproti krizi nynější, na burze, a nikoli v hypotečních domech, kroky z ní vedoucí můžeme implikovat i na nynější celosvětovou ekonomickou krizi.
Švédský lék
Černý pátek 25. října 1929 na newyorské burze odstartoval Velkou hospodářskou krizi, z jejíchž dopadů se světové ekonomiky vzpamatovávaly až do začátku druhé světové války. Zatímco USA v čele s Franklinem D. Rooseveltem vyhlásily krizi válku skrze hospodářský program New Deal a Německo stavbou dálnic a hitlerovským vyzbrojovacím programem vedoucím k válce skutečné, Švédsko kladlo důraz na oživení národního hospodářství.
Odmítly „Kalouskovy reformy“ na postupné zvyšování daní a další kroky vedoucí k devastaci střední a nižší vrstvy a uvedly v platnost reformy, které ve svém důsledku byly riskantní a ve své podstatě během na dlouhou trať. Nicméně nebyly alespoň tak prvoplánové jako nám dnes předkládané.
Švédské sociálně demokratické křídlo (a to uvádím pouze kvůli historické přesnosti, nikoli pro osobní sympatie nebo reklamu) okamžitě po vstupu do úřadu prudce snížilo daně, což následně vedlo sice k nižším okamžitým ziskům, ale oživilo prodej a do kasy tak přiteklo daleko více „zdaněného materiálu“ než by přineslo zvýšení daní.
Švédské podnikatelům byly zrušeny daně ze zisků, čímž vláda rozpumpovala stagnující hospodářství. Úřady práce přetékaly nabídkami, peníze nepřestávaly kolovat systémem, až si našly cestu i do státní kasy. I když velké počáteční vklady vedly k vyššímu státnímu deficitu, okamžitá regenerace organismu vedla k několikanásobnému navýšení prvotních vkladů.
7 let po začátku krize, kdy se zbytek Evropy marně snažil najít cestu z krize, si průměrný švédský občan dopřával dotovanou lékařskou péči a pojištění, nově vystavěné dálnice, luxusní a moderní železnici a hlavně o 50% vyšší reálný příjem nežli rok před krizí. Nutno ovšem připomenout, že vysoká poptávka ze strany hitlerovského Německa po kvalitní švédské rudě velmi pomohla tamnímu hospodářství k našlápnutí do pedálů.
Cesta Německa z Velké hospodářské krize však končila slepou ulicí, a byla rozpoutána druhá světová válka. No uvidíme, co nás ještě čeká.
