Děkuji ti za Michala Haška, ó Bože

ČSSD konečně v relativním klidu a míru začíná vyjednávat o budoucí koalici, přestože se ještě českou kotlinou nese ozvěna slovních útoků třináctidenní války o její vedení. A česká politická scéna mír draze vykoupila. Ve společnosti se opět šíří odevzdanost a ztráta důvěry ve zvolené zástupce. A proč vlastně? Kvůli osobnímu selhání několika politiků. Nesuďme tak ukvapeně. Páky vnitrostranické demokracie přece zafungovaly (i když z vlastní hlouposti haškovců) a kompromitovaní jedinci byli odstaveni. Ovšemže byl „zbytečně“ utracen čas, který platí všichni daňoví poplatníci, ale jsem přesvědčen, že to byly dobře investované peníze.

Představme si scénář, kdy Michal Hašek nevyzývá Bohuslava Sobotku k „osobnímu vyvození důsledků“. Vláda pod taktovkou předsedy sociální demokracie je sestavena (ať už menšinová nebo koaliční) a vesele řídí zemi. V tom přichází hlasování o problematickém tématu (jako např. před rokem o zvýšení DPH). Část ČSSD pod vedením statutárního místopředsedy se vzbouří proti vedení a hlasuje proti zákonu z důvodu porušení „programové čistoty“. Nastává krize, dříve nebo později padne vláda, rozpadá se poslanecký klub ČSSD, prezidentovi „nezbývá“ nic jiného a jmenuje vládu SPOZ č.2, je rozpuštěna poslanecká sněmovna a do dvou měsíců se konají předčasné volby.

Kdo takové volby vyhraje? Veřejnost upadá do letargie. Cítí, že se nic nedá změnit. To je ten pravý čas pro samozvané mesiáše slibující ostrou změnu poměrů, zaštiťující se dogmatickými hesly a ideologicky cílící na city odevzdaných voličů.

Hra o život

Kritika ČSSD je nasnadě. Avšak občan musí hrát pouze s kartami, které si volbami rozdal. A není to žádná sláva. Navíc když první kola hry se odvíjejí pro něj tragicky. Pak se však zbaví několika zbytečných spodků a všechno je rázem otevřeno. Není důvod ke skepsi, natož k hospodským výkřikům do větru.

Nejsem naivní. Nevěřím v posvátnou státotvornost čerstvě zvolených poslanců. Věřím v něco daleko pragmatičtějšího – v pud sebezáchovy:

ČSSD potřebuje sestavit stabilní vládu, prosazovat svůj program a vyhnout se dalším excesům, aby ji ať v řádném nebo předčasném termínu nepotkal osud ODS.

Pokud lidovci nevstoupí do vlády, může se stát, že se svým skromným mandátem ztratí v kritických opozičních vlnách, na nichž bude plout především „pravicový blok“ a zkušení komunisté. Naopak angažmá ve vládě jim slibuje relativizaci jejich volebního výsledku (vzpomeňme na 4 ministry za Věci veřejné) a možnost hájit a propagovat tradiční hodnoty, rodinnou politiku a boj proti korupci. KDU-ČSL tradičně cílí na starší populaci a občany s vysokoškolským vzděláním. Pokud u této skupiny chtějí v příštích volbách ještě více zabodovat, musí plnit svůj program, což jde nejlépe ve vládě. Lichá opozice nebude na překonání 5 % hranice stačit.

Překvapivě vysoký výsledek vzal hnutí ANO vítr z plachet. Nemá povoleno po vzoru Úsvitu zůstat v klidu v opozici a snažit se prosadit svůj program. Šampaňské může téci proudem, ale je taktéž nutné chopit se žezla zodpovědnosti. ANO je v nelehké situaci. Hnutí, které sesbíralo protestní hlasy a dalo dohromady veřejně známé osobnosti, úspěšné podnikatele i odborníky, musí nějakým způsobem participovat na fungování vlády a přitom udržet nesourodý poslanecký klub. Avšak pokud nezapadne v politickém bahnu a projde bez újmy, zformuje se nám na politické scéně nový gigant.