Rodina již není základ státu

Nejposvátnějším úkolem každého živého organismu na planetě je přenést svou genetickou informaci do dalšího pokolení; rozmnožit se. Je to základní pravidlo Matky přírody v závodě o život. Jen ten, kdo ho bude ctít, může zajistit svému rodu přežití v dalších generacích. Co se ale stane, pokud se některý organismus zřekne nejdůležitější části své existence?    

Člověk může být považován za vrcholné dílo evoluce, přesto i pro něj, jako pro každého jiného obyvatele planety, platí ona základní regule soutěže: „Vyhraje ten, kdo se nejvíce rozmnoží.“ Nejrozvinutější část světa tzv. Západ (dle Huntigtonova dělení) by měl podle předpokladu být na špici nejen co se týče ekonomického, technického a liberalizačního vývoje, ale i v nutně filosofické oblasti pochopení vlastní existence. HDP je vysoké, komunikace probíhá na bázi jedniček a nul a nůžky svobody se rozevírají široce jako nikdy v dějinách lidstva. Přesto západní kultura podléhá falešné představě, že zpřetrhala pouta přírody a vyvázala se z jejího dusivého objetí.

Podstatou dnešní konzumní společnosti 21. století je neustálé zvyšování spotřeby (nákladů), a tedy i výdajů každého jednotlivce. Aby hladina životní úrovně takových jednotlivců zůstala zhruba na stejných hodnotách, musí se bezpodmínečně podřídit honbě za prací; penězi. Uzavřeni v koloběhu práce a požitkářství (neustálé zvyšování spotřeby) utváří jednotliví členové západní civilizace zcela novou strukturu společnosti. Zdá se z vnějšku pospolitá, uvnitř však skrývá striktně atomizované jedince.

Rodina na vymření

Fakticky se posouváme od konceptu tradiční rodiny – několik členů spojeno rodinnými pouty – k životu singles – „dobrovolná nepárovost“. Dochází tak k popření biologické podstaty člověka jako živočicha společenského, tvořícího rodinu, klan, národ. Avšak přirozenou touhu po jedincích vlastního druhu se člověk západní kultury naučil nahrazovat nezávaznými nahodilými interakcemi s podobně smýšlejícími jedinci, jejichž trvanlivost je oproti rodině řádově kratší, ale zato nabízí nekonečný výběr v kombinaci s možností okamžitě se vyvázat ze spojení.

Tradiční rodina není v módě. Je nudně šedá, hloupě trvalá, málo dynamická, krutě svazující, a hlavně nákladná. Česká socioložka Vlasta Fišerová definuje rodinu jako „obecně původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci (...), jejímiž hlavními funkcemi je reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova, respektive socializace potomstva.“ Rodina je tedy především dítě a jeho výchova. Na zplození dítěte si muž a žena pravděpodobně prostředky i čas najdou, ale najdou je i pro jeho výchovu?

Zde se dostáváme k samotnému jádru problému. Chyba není v jednotlivcích. Chyba je systémová. Jsme doslova zahnáni do kouta takovými nabídkami, že jen blázen by odmítl a vrhl se na výchovu jednoho dítěte za druhým (čest výjimkám). Nebo naopak sotva uživíme svůj vlastní hladový krk, natož abychom unesli obrovskou výdajovou položku s nejistou návratnosti, jakou je právě dítě.

 „Odborníci“ namísto státu

Naprosto zcestnou myšlenkou je pak nedávno uveřejněná analýza socioekonomického think - tanku ISEA právě na téma rodiny a mateřství, který radí matkám pořídit si dítě ještě při studiu a nezatěžovat jím svou následnou profesní kariéru. Že matka bude mít menší čas na studium i na dítě, než by měla na mateřské dovolené, a tedy že se zvyšuje riziko nezaměstnanosti matky a zároveň nedostatečné výchovy dítěte, zdá se nikoho netrápí.

Závěr institutu ISEA není nejhorší v samotném nabídnutém řešení otázky, ale ve způsobu nahlížení na ni. Snaží se vyřešit nízkou porodnost a zvyšující se věk matek prvorodiček v rámci současného systému. Nesnaží se změnit systém samotný. Proto jediným řešením je intervence státu (nikoliv koncepty kdejakých odborníků), pro který je životně důležitá co nejmenší nezaměstnanost a co nejuvědomělejší a kulturně vychovaní občané.

Právě zachování kultury je bytostným zájmem státu a národa. Je to problém, o kterém se příliš nemluví, je však alarmující. Všechny západní kultury vymírají. Jak je to možné? Málo rodičů a ještě méně dětí. Stát musí opět obrátit svou pozornost na rodinu, neboť právě rodina je základem státu. A bude-li to snižováním daňové zátěže nebo zvyšováním důchodů podle počtu vychovaných dětí, je otázkou diskuse. Ta však musí přijít co nejdříve. Včera bylo pozdě. Jinak se totiž může stát, že se jednoho dne budou ženy a muži potkávat za účelem plození dětí výhradně za plentou u obvodního lékaře, do jehož rukou matka dítě po porodu opět předá, aby mohlo být státem centrálně vychováno. Jelikož na to matka ani otec nemají čas.