Nucená správa vlády

Porušuje-li firma, jejíž předmět podnikání je veřejně důležitý, své zákonem stanovené povinnosti, může stát prostřednictvím nucené správy zajišťovat nepřetržité pokračování jejího provozu. Proč by to nemohlo platit i pro vládu?

Některé starověké germánské kmeny prý mívaly dva krále; jednoho pro období míru, druhého pro období války. Příčinou bylo přesvědčení, že vlastnosti nutné k tomu, aby někdo uspěl v dané roli, jsou natolik odlišné, že je prakticky nemožné, aby je měla jedna osoba najednou. Pokud by tomu tak opravdu bylo, možná by bylo zajímavé vědět, jak bylo ošetřeno, aby došlo k výměně, zejména pak z “válečného” na “mírového” krále - a zda bychom v tom nenašli nějakou užitečnou inspiraci.
Naše současná vláda byla zvolena v období blahobytu. Pro připomenutí může být užitečné nahlédnout do jejího programového prohlášení. Důležitější možná ale byla očekávání či mandát, jakým vládu vybavili voliči, ať už směrem k přerozdělování dotací či uprchlickým kvótám, resp. obecně důrazem na bezpečnost. To, jaké problémy bude třeba během následujících čtyř let třeba řešit, samozřejmě nikdo předvídat nemohl, i když zlí jazykové tvrdili a rovněž tomu nasvědčovala řada ekonomických ukazatelů, že zejména hospodářská oblast byla v havarijním stavu už před vypuknutím covidové krize.
Zkušenosti za poslední rok však vše posunuly na zcela novou úroveň a jediný možný závěr je ten, že přes všechny oslavné proklamace nemá vláda situaci pod kontrolou a prokazatelně postrádá schopnosti na tomto stavu cokoliv změnit. Těžko by se hledal lepší důkaz pro toto tvrzení, než bylo dění za poslední měsíc, ať už se jedná o bitvu o prodloužení nouzového stavu nebo provalení čachrů okolo tendru na testy pro školáky. Je tristní, když jedním z důvodů, který může ohrozit návrat dětí zpět do školy, je to, že se vládní strany nemohou dohodnout, která ze spřátelených firem vyinkasuje zakázku.
Je ale také třeba poznamenat, že pokud by nějakou shodou náhod dostal šanci druhý či třetí v pořadí, dopadne to nejspíš podobně - koneckonců, i oni byli zvoleni v období blahobytu (a i oni mají své dodavatele).
Z toho vyplývá, že chceme-li na zvládání epidemie mít nějaký aktivní podíl - druhou variantou je čekat, až se “příroda” postará o nastolení nového rovnovážného stavu sama - je prvním nezbytným krokem, aby politici, i všichni ostatní, kdo by na opatřeních mohl jakýmkoliv způsobem profitovat, byli zcela odstraněni z rozhodování o tom, jaká opatření se přijmou. Předpokládám, že takovýto institut krizového vedení, které přebírá část pravomocí vlády, resp. má právo si vynucovat v některých oblastech součinnost, asi ústavně ošetřen nemáme. Obávám se však, že standardní mechanismy (demise - nové volby popř. jmenování úřednické vlády) by za stávající situace vedly pouze k navýšení chaosu a další ztrátě času. Stejně tak ale čekat, že vláda prozří a začne konečně adekvátně spravovat zemi, která jí byla svěřena, by zřejmě již bylo naplněním Einstenovy definice šílenství.
Všichni známe rčení o kaprech a vypouštění rybníku, ale předpokládejme, že by se nějakým způsobem, patrně zahrnujícím enormní tlak ze strany veřejnosti, podařilo ustavit takovýto orgán - vidím určitou paralelu s institutem nucené správy, přičemž v případě vlády by roli regulátora musel sehrát parlament. V jakém složení by měl fungovat?
Vzhledem k povaze krize je zřejmé, že významnou roli v něm budou muset mít epidemiologové. Dovolím si však podotknout, že i na základě zkušeností z minulého roku by to měla být role poradenská, tedy nikoliv hlavní. Úkolem epidemiologů by mělo být především přinášet fakta i hypotézy o nemoci a návrh ochranných opatření, s přihlédnutím k aktuálnímu vývoji i nově zjištěným poznatkům. Rezort zdravotnictví by však měl ještě přinejmenším dvě další zastoupení, pracovně je můžeme nazvat třeba necovidová zdravotní péče a prevence. Jejich úkolem by zejména domýšlet či odhadovat dopady navrhovaných opatření na ostatní aspekty zdravotní péče, vč. např. nedostatku zdravotnického personálu či psychických deprivací. Obor prevence je patrně mezirezortní, protože mu bude příslušet ono MT z gesce MŠMT. Oba tyto obory by měly být v konstruktivní opozici vůči kolegům epidemiologům; ne snad, že by popíraly jejich tvrzení, jako spíše, že by hledaly spolu s nimi přijatelnější varianty, aby se maximalizoval přínos opatření při minimalizaci dopadů.
Tento vzorec hledání co nejpřijatelnějších variant pak bude snahou aplikovat i na diskuzi s jinými nezdravotnickými rezorty, a to ekonomika a vzdělávání. Postranním efektem těchto diskuzí může být i to, po čem voláme skoro od samotného začátku krize, tj. že by ke každému navrhovanému opatření mělo existovat vysvětlení, jaký by měl být jeho efekt, ideálně vč. způsobu jak prověřit, že tento efekt byl skutečně realizován.
Kromě zmíněných rezortních zástupců by se patrně hodilo mít k ruce i dalších pár kolegů. Zaprvé by to určitě měli být statistici, jejichž úkolem by byla tvorba modelů za účelem snížení nejistoty v predikci přínosů a dopadů opatření. Z toho vyplývá, že obor jejich zájmu bude zahrnovat i jiné oblasti než zdravotnictví. Dalším “nerdovským” oborem by mohl být výzkum, který by se zabýval evidencí, případně experimenty nad alternativními způsoby (např. účinnost léčby pomocí Ivermektinu aj.), i kdyby se časem ukázalo, že se jedná v mnoha případech o slepé uličky.
Jiným užitečným oborem pak může být komunikace, která může být rozdělena na monitoring společenských nálad či určitý barometr a naopak jasné a pochopitelné sdělení přijatých závěrů i jejich zdůvodnění mluvčím.
Poslední nutnou pomocnou rolí pak bude legislativec, jehož úkolem bude hlídat, aby navrhovaná opatření i způsob jejich provedení nevybočovaly z právního rámce, popř. co nejdříve komunikovat s parlamentem, aby došlo zavčas k patřičným úpravám.
Naprosto nejdůležitější rolí celého týmu by však měl být koordinátor. Z předchozího je vidět, bude muset ukočírovat řadu expertů z nejrůznějších oborů - na místo stavění na odiv svých vlastních zásluh bude muset naopak dostat to nejlepší ze svých kolegů. Zároveň bude mít pravomoc finálního slova či rozhodnutí, pokud se kolegové odborníci, které si bude vybírat, nedokáží shodnout na jednotném stanovisku, a samozřejmě i hlavní odpovědnost před parlamentem i veřejností. V neposlední řadě pak nesmí mít koordinátor žádný konflikt zájmů - jeho či její jedinou starostí musí být jak co nejlépe zvládnout boj s nákazou.
V jistém smyslu přesný opak toho, co máme dnes.
Takováto osobnost prozatím k dispozici není. Je otázkou, zda by se jí na domácí scéně podařilo najít. Vezme-li se v potaz i poslední zmíněná podmínka, nabízí se, zda by nakonec nebyla větší šance angažovat někoho ze zahraničí.
Tak či tak, koordinátora by musel vybírat parlament, patrně na základě předložené vize i představení dalších klíčových osob v týmu. A jedině parlamentu by se koordinátor zodpovídal. Pokud bychom se touto cestou dokázali vydat, bylo by více než vhodné, aby měl vybraný kandidát podporu co nejširší části politického spektra (např. minimálně ústavní většiny), jasně definované cíle (“programové prohlášení”) i délku mandátu. Pro případ selhání by byl definován i odvolací mechanismus, pokud by věci začaly jít špatným směrem. Na druhou stranu, na rozdíl od vlády by možná, podobně jak tomu je u složitějších výběrových řízení, bylo možné během úvodních fází pokračovat i s více (max. 2-3) kandidáty a vyhodnotit jejich činnost na základě výsledků, jakých se jim podaří dosáhnout, než se jednomu z nich svěří pravomoci do rukou úplně.
Jelikož mezi první problémy, které bude třeba vyřešit, je absence důvěry ve schopnosti vlády i účinnost existujících opatření, je pravděpodobné, že první kroky půjdou tímto směrem - dobrým začátkem by mohlo být zveřejnění plné sady anonymizovaných dat, sdílení dat o tendrech či dokonce online přenos vzájemné komunikace skupiny.
Nikdo na světě prozatím nemá jednoznačný recept na zvládnutí krize. Navíc je možné počítat s tím, že tyto recepty nebudou z nejrůznějších důvodů plně přenositelné. Můžeme samozřejmě čekat, nebo můžeme zkusit třeba i něco netradičního. Horší než současný stav už to asi nebude.