Deník – řekněte jim, že sametová

Představení, analýza a drobná polemika s obsahem knihy Martina Mejstříka: Deník – řekněte jim, že sametová,

Část 1. Kniha

Jsem přesvědčen, že existoval plán na odstranění Brežněvových pohrobků ve vedení KSČ i plán na postupné předání moci komunisty a přechod k alespoň částečně tržní ekonomice. A že 17. listopad byl sice improvizovanou, nicméně součásti tohoto projektu. A že jim to skoro beze zbytku vyšlo.
Jsem přesvědčen, že Klaus, Zeman a Mečiar byli a jsou nástroji v rukou ruské KGB, respekt. FSB. Jsem přesvědčen, že klíčovou roli před, během, ale zejména po tzv. Sametové revoluci sehrál Prognostický ústav zřízený roku 1984 usnesením vlády ČSSR na popud generálního tajemníka ÚV KSSS a šéfa KGB Jurije Andropova.
Třicet let po 17. listopadu bych mohl být trochu rozladěn z toho, že se historici neposunuli ani o píď v objasnění role jednotlivých mocenských struktur uvnitř KSČ před a během listopadu 1989, že se nikdo z historiků cíleně nezaměřil na roli StB a KGB při přípravě událostí roku 1989, že se nikdo z vystudovaných historiků nepídil po činnosti Kabinetu prognóz ČSAV, později Prognostického ústavu, že se nikdo z nich ani 30. let „poté“ nezajímá o roli tehdejšího SSM a zejména jeho vrcholných představitelů.
Ale nejsem rozladěn. Ono to tak nějak zapadá do všeho, co po roce 1990 zažíváme. Už mne to nepřekvapuje. Rozbředlost elit, vyprázdnění slov, neexistence cílů. Vlk se dál prochází mezi beránky.
Václave, pane prezidente, jak mohla, jak může, zvítězit pravda a láska nad lží a nenávistí? Byl jsem přesvědčen, že jde o revoluci. Že svrháváme totalitu a že bude vynesen soud podobný norimberskému nad těmi, kdo přes 40 let decimovali a ničili naše národy. Může být, pane prezidente, láska bez pravdy? Jistě, chtěli jsme ji rozdávat, přáli ji všem. Toužili jsme ale také po životě v pravdě. Václave, jak může pravda zvítězit, nemáme-li odvahu ji vyřknout? Láska bez pravdy je jen pár písmen hozených do větru.
Komunismus je esencí zla. TOTO je PRAVDA. Až ji naše elity i národ přijmou za své, bude naše revoluce dokončena. Pravda a láska zvítězí.

Tento výňatek je převzat z předmluvy ke 2. vydání knihy Martina Mejstříka: Deník – řekněte jim, že sametová, které vyšlo v druhé polovině loňského roku.
Kniha sama je směsicí historických fakt z a těsně před rokem 1989, osobních prožitků, psaných formou zápisků do deníku, datujících se až k autorovu útlému dětství a nahodilých reminiscencí naopak z období po roce 1990, kdy autor působil v politice (viz jeho životopis).
V některých pasážích, např. při líčení postupného nárůstu občanské nespokojenosti koncem osmdesátých let, je psána až téměř jako thriller, v jiných je možná až trochu rozvláčná.

Osobně velice oceňuji autorovu ochotu podělit se až o intimní detaily ze svého života. Zajímavý je rozpor mezi ideály, ve kterých byl autor vychován (např. „Oddíl. Co dá člověku takový oddíl? Zručnost, tvořivost, indiánské a zálesácké dovednosti. Člověk se naučí pohybovat v přírodě, v horách, naučí se přežít i v extrémních podmínkách, naučí se hrát a prohrávat. Naučí se zodpovědnosti za sebe, za kamarády, za každé konání. Naučí se demokratickému jednání. Improvizaci. Naučí se službě, soucitu, altruismu. Dobrovolné kázni. Naučí se samostatnému, pozitivnímu myšlení a rozhodování. Naučí se znát, ctít a respektovat přírodu. Splynout s ní. Procourá pěšky kus země, v níž žije, a získá k ní vztah, citové pouto i hrdost. Naučí se ctít názory druhých a respektovat odlišnou víru. Mít sociální cítění. Je-li člověk vnímavý a má-li trochu štěstí, naučí se střídmosti, statečnosti, obětavosti a pokoře. Získá vůli a pojem o tom, co je lež, co slušnost a co čest. Pozná vděčnost za život, radost ze stvoření, sílu kamarádské soudržnosti, sílu samoty. Pochopí, že za dobrou myšlenku je třeba bojovat. Sama od sebe se neprosadí, Naučí se i to, že velké ideály se uskutečňují prostřednictvím malých, každodenních činů. Naučí se tomu, že jeho cesta nikdy nekončí. Teprve když jsem odrostl, ukázal mi život, co mne oddíl nenaučil a naučit ani nemohl: co se světem, který na poctivost, slušnost, toleranci a čest zvysoka kálí.“) a společenskou realitou („LOU Hejnice. Můj svět přestal existovat. Jako by snad ani nikdy nebyl. Tma. Hlavu svírají obruče, kdosi utahuje šrouby k prsknutí. Mlha. Temno.
Ve vzácných chvílích, kdy jsem se dostal za plot učiliště, prchal jsem bez dechu do hor, abych zde v blízkosti rašelinišť, potoků a skal řval zoufalstvím, beznadějí a vzteky. V proudech ledových vodopádů snažil jsem se smýt lepkavou, nepoznanou špínu. Ti, co ji na nás nanesli, nebyli patnáctiletými kluky, kteří sem přicházeli plni romantických představ, ale kantoři, vychovatelé a mistři vyprázdnění a zdecimovaní normalizačním komunismem. Nebylo výjimky. Nebylo jediného bližního a nebylo kam se schovat, kam utéct. Dokonalá mašina na sešrotování duší. Dnes mohu již říci: Bylo to směšné. Ano – byli směšní, ustrašení, bez sebeúcty, bez hrdosti, bez vlastní vůle. Měli však moc a zvrácenou potřebu ponižovat. Ničit.“ Nebo „Všude to fungovalo stejně – svazáčtí funkcionáři byli v podstatě nadšení, přišel-li za nimi někdo s nějakou aktivitou. Třeba turnaj v minifotbale nebo tak. Nehli zadkem ze své židle ve své svazácké kanceláři, vyslechli, pokývali hlavami, pronesli bodré slovo, dali štemplík na bumážku. Kluci s holkama udělali turnaj a svazáci zapsali čárku. Čárky ve výkazech stoupaly výš. Bylo-li čárek dosti, mohl mladý nadějný svazáček či svazačka začít šplhat po funkcionářském žebříčku. Z čeho měli svazáci opravdovou hrůzu, byl jakýkoliv náznak samostatného, neřku-li dokonce politického myšlení.“)
Autorovou nepochybnou výhodou je, že jako funkcionář SSM a později jeden z leaderů studentských iniciativ během Listopadových událostí stál poměrně blízko dění, byť jak je zřejmé z textu, ani on z této pozice neměl šanci nahlédnout úplně pod pokličku dění.

Protokoly Vyšetřovací komise 17. listopadu (respektive obou tehdy existujících komisí) ležely dvacet let pod zámkem. Odskočím teď zdánlivě stranou. Jak to, že ležely dvacet let nepřípustné veřejnosti kdesi v bednách? Jak to, že jsme to po roce 1990 připustili?! Jak to, že to námi svobodně zvolení politici připustili?! Co připustili – oni to tam zamkli! Proč?!
Zveřejněná závěrečná zpráva hovoří o tom, že se nic nevyšetřilo, že se nic nepodařilo prokázat …, masakr byl prý zapříčiněn zmatky ve velení jednotlivých složek bezpečnostních sil. Dobrá. Možná. Ale proč nám dvacet let bránili podívat se do jednotlivých protokolů, do výpovědí tehdejších aktérů?! Archivní zákon? Etické důvody? Politické? Vzpomínáte? Naším prvním (!) požadavkem po zahájení stávky bylo vypátrání a potrestání viníků! A oni to zavřou do beden! Lidu předhodí tragikomického Štěpána a spolehnou se na to, že zapomeneme.
Chovají se lépe než komunisti? Je toto, byla toto, politika beze lži? Politika, kde pravda vítězí?
Masaryk nehovořil o „pravdě a lásce“. Pravda, právo, spravedlnost je objektivní pojem, na němž stojí a padá mravnost společnosti. Je indikátorem úrovně demokracie. Či – nedemokracie. Proboha, jak mohl Václav Havel tak rychle zapomenout! Jakou hru to s námi hrál?
Láska je abstraktní, subjektivní ideál, pojem filozofický, v politice těžko uchopitelný. V rukou darebáků se snadno a lehce využívá.
Byl to úmysl?
Ano, pravda a láska, v tom je velký étos. Věřili jsme, absolutně jsme věřili. Národ ten étos cítil. V té době to neznělo jako klišé, prázdná fráze. Václav Havel a jeho druzi byli prvními, kdo tento étos v reálné politice zradili. Vyprázdnili.
Vysmáli se mu.

Z reminiscencí z polistopadové doby je patrné jeho znechucení z vývoje na politické scéně: „Politika... Je to pořád stejné. Už mne nebaví potkávat se s lidmi, kteří se jenom třesou na to, až usednou na nějakém ministerském křesle. Ještě ani nemají program a už si rozdělují posty. Přestal jsem se s nimi stýkat, číst noviny a je mi dobře.“
Pokud ale čteme dobře, tento rozkol byl na „dobré straně“ vlastně už od samotného začátku: „… aby na povrch, na veřejnost nepronikla skutečnost, že studenti jsou téměř od počátku nejednotní, rozhádání, stižení slavomanstvím, závistí, nepřejícností, stihomamem a nedůvěrou, hloupostí a později i zlobou. Ale to je opravdu na vyprávění někdy příště.“
Nevím, jestli pan Mejstřík to „příště“ myslel vážně a zda už nepíše nějaké pokračování. Pokud ano, dovolím si předpokládat, že by spíše než pohrobky KSČ zasáhlo v mnohem větší míře řadu vrcholných představitelů ctihodných institucí, patrně ze segmentu NGO.
G. Orwell (v knize 1984) říkal: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ Taktéž se říká, že historii píší vítězové. Na tom asi Mejstříkova kniha nic nezmění. I tak je dobře, že byla napsána. Tak tedy, pane Mejstříku, díky!

Část 2: Esence zla

A hřích, mladíku, je zacházet s lidmi, jako kdyby to byly věci. Včetně sama sebe. To je hřích.

(Terry Pratchett: Carpe Jugullum)

V německém Mnichově mají jednu velmi zvláštní pamětihodnost. Jedná se o uličku Viscardigasse (Němci nazývaná Drückerbergergasse, což znamená něco jako Ulička ulejváků), ve které se nacházejí pozlacené dlažební kostky na památku těch, kdo uličku užívali, aby se vyhnuli chůzi kolem měšťanského pivovaru, který byl v období vlády nacismu prohlášen památníkem mučedníků tzv. pivního puče a kde se očekávalo, že jim kolemjdoucí vzdá hold obligátním gestem zdvižené pravice.
Komunismus není esencí zla. Zlo bylo dávno před ním, a bohužel bude patrně i tehdy, až z myšlenek Marxe, Engelse a Lenina nezbyde víc, než dnes zbylo z myšlenek Zarathuštry či Máního. Je však jedním z jeho výhonků, a to – opět bohužel – výhonkem velmi úspěšným, který s ostatními výhonky, jako je nacismus, sdílí neúctu k životu a uzurpuje si právo na jedinou pravdu, přestože si je někde hodně hluboko vědom svých vlastních nedostatků. A je to právě tento strach, strach z usvědčení ze lži, který často nutí lidi k činům, které by jinak jim samotným musely být odporné.
Už Montesquieu trefně poznamenal, že jedinou hybnou silou despotických (dnes bychom řekli totalitních či autoritářských) systémů je strach. Strach, kterým ti u moci drží v područí zbytek společnosti, své soudruhy, ale i sebe sama. Z hlediska vývoje psychiky člověka patří strach mezi emoce (obdobně jako vztek, radost či smutek), což jsou jedny z nejstarších, a tedy i jedny z nejpůsobivějších, motivačních faktorů. Na druhou stranu, jedná se o faktor, který se prokázal užitečným, protože v určitých situacích pomáhal (a samozřejmě stále pomáhá) přežít, ať už jednotlivci, národu, či celému lidskému druhu. Přesto, začne-li někdo v politice používat strach pro získávání příznivců, je třeba se začít mít na pozoru.
Martin Mejstřík doufal, že “bude vynesen soud podobný norimberskému nad těmi, kdo přes 40 let decimovali a ničili naše národy”. V Německu ten proces měli. Jinde, např. v Kambodži po svržení vlády Rudých Khmerů, jej spíše neměli, přestože tento režim během svého krátkého období vlády stihl vyhladit podle některých odhadů až čtvrtinu národa. Nikdo z nás nemá křišťálovou kouli do paralelního vesmíru, ve kterém by u nás po roce 1989 došlo k odsouzení a potrestání významné části komunistického vedení, aby viděl, jak by taková společnost vypadala. Ale na základě osobní zkušenosti s Německem si dovolím tvrdit, že jen samotný proces by nejspíš nic zásadního nezměnil.
Nemohu si pomoci, ale celá situace v Německu mi nevyhnutelně asociuje psychoanalytický termín vytěsnění. Jenže tímto způsobem se problémy snad nikdy nevyřeší. V nejlepším případě se tak maximálně odsunou, aby se vrátily, často posíleny, v nejméně vhodný okamžik.
U nás, ať už na základě dohody nebo ne, jsme se rozhodli, že se budeme tvářit, jak kdyby tu žádný problém ani nebyl. On tu ale zůstal. Pokud má Mejstřík pravdu a celý Listopad byl zinscenovanou hrou v režii komunistických pohlavárů a tajných služeb, dá se asi očekávat, že tímto intervence patrně neskončily. Skoro by se chtělo dodat, kdoví, jakou reprezentaci nám velící důstojník vybere příště. O to ale nakonec až tolik nejde – zhouba komunismu není ani zdaleka jen v mocenských hrátkách papalášů a tajných agentů, monstr procesech, či stotisících emigrantů, tedy v jevech, které jednotlivec tak jako tak příliš ovlivnit nemůže, ale také na tom, jaké škody napáchal na duši obyčejných lidí.
Komunismus pozvedl k moci spoustu lidí, kteří k tomu neměli sebemenší předpoklady a kteří jej svým konáním následně pomáhali udržovat. Kdyby nic jiného, je Mejstříkova kniha velice cenným a – jak sám autor pozoruje – značně ojedinělým připomenutím atmosféry zmaru a bezmoci, kterou dokázali tito lidé kolem sebe vytvořit. Nešlo tady o zločiny, žádný z těchto lidí by pravděpodobně nikdy neusedl na lavici obžalovaných, ale spíše o malé ústrky, ponižování z titulu funkce, ale hlavně o zašlapání hned v zárodku čehokoli, co by mohlo celý systém (a tím i nabytou, avšak nezaslouženou pozici) ohrozit. Tím, co se stalo (či spíše nestalo) po „plyšáku“ se mimo jiné vyslal signál, že na tomto způsobu chování vlastně není nic špatného. V Německu sice nacismus ostře odsoudili, ale pak jej zavřeli do trezoru, což má v konečném důsledku tentýž efekt – přestalo se o něm mluvit.
Ať však chceme nebo ne, jak komunismus, tak nacismus reagovaly na skutečné problémy své doby. V případě komunismu to byly nelidské podmínky pracovní síly v průmyslových aglomeracích vznikajících v 19. století (v případě Engelse se jednalo zejména o zkušenosti, které nabyl v Manchesteru), ale i třeba Velký irský hladomor, kdy britská vláda mj. aby dodržela vznešenou ekonomickou zásadu laissez-faire, nechala hlady pomřít statisíce lidí; v případě nacismu důsledky pro Německo likvidačních podmínek Versailleské smlouvy, které vedly v podstatě k témuž – životu hluboko pod hranicí jakékoliv akceptovatelné důstojnosti.
Je paradoxní, i když asi nikoliv překvapivé, že v konečném důsledku vedly tyto systémy k vytvoření ještě mnohem horších podmínek, než byly ty, proti kterým chtěly bojovat; aneb jak trefně praví George Orwell ústy pana Pilkingtona v knize Farma zvířat: „podřízená zvířata na Farmě zvířat pracují více a dostávají méně žrádla, než jakákoliv jiná zvířata v našem kraji.“
Salónní komunismus Marxe a Engelse by se nikdy nestal tak nebezpečným, kdyby nepotkal Lenina, který jej osedlal fanatismem, lží a nenávistí (viz např. Leninův nekrolog od Karla Kramáře). To je ostatně i důvod, proč z komunismu nemůže nikdy vzniknout nic dobrého. TOTO je poznání, kterým je možné komunismus definitivně porazit, které ovšem není možné shůry nařídit, ale ke kterému si každý musí dojít sám.
I Lenin umně využil podmínek své doby – naprostou neschopnost carského režimu v Rusku a utrpení lidí v 1. světové válce. Pro marxisty byla 1. světová válka zklamáním. Místo, aby šli dělníci bojovat za nový, lepší řád světa, bojovali v zákopech za tak „zpátečnické“ ideály, jako byla vlast, národ či rodina. Leninovi, který byl však dle některých názorů (např. zde) ve skutečnosti agentem Německa, tedy nepřítele, se však lží podařilo použít nacionalismus ve svůj prospěch. Nacionalismus samozřejmě využíval i Hitler. Dnes je ke stejným účelům využíván multikulturalismus, environmentalismus či gender. Podstata je však stejná – jde jen o to, mít klacek, který je možné použít k narušení osobní svobody druhých, proto, aby moje názory byly (často automaticky a bez jakékoliv diskuze či důkazů) lepší než ty tvoje.
V osmdesátých letech napsal Vladimír Páral knihu Válka s mnohozvířetem. Páralovým terčem bylo znečišťování životního prostředí, ale stejná paralela by se dala použít i na komunismus. Vnější mnohozvíře, dědictví Marxe a Engelse, už za nás porazili jiní, nejvíce asi F. W. Taylor, který přispěl k odstranění příčiny „vykořisťování dělníků“ - zefektivnil a „zlidštil“ manuální práci. Boj s vnitřním mnohozvířetem, dědictvím Lenina, však ještě zcela vyhrán není. Vlastně bychom asi měli být rádi za lidi typu Marty Semelové, že nám to stále připomínají.
Myšlenka škodit za cizí peníze je však příliš lákavá, a tak vyrostlo komunismu nové chapadlo, označované jako neomarxismus, mezi jehož myslitele patří Ital Antonio Gramsci či Němci Herbert Marcuse a Jürgen Habermas. Jak je vidět třeba z Marcusovy knihy Jednorozměrný člověk (ale i mnohých děl Gramsciho), není už nepřítelem pouhé ekonomické vykořisťování, ale nesvoboda vyplývající z přizpůsobení se výměnou za relativní blahobyt, resp. konzum. Římané tomu říkali „chléb a hry“ a není asi náhodou, že se tak dělo v období těsně před pádem impéria.
I neomarxismus, podobně jako jeho předchůdci, nevznikl ex nihilio. Pro první generaci neomarxistů bylo zdrojem již zmíněné zklamání z chování dělnické třídy v 1. sv. válce, pro druhou pak totéž během 2. sv. války a zejména pak během poválečné obnovy. Protože se nemohli zaměřit na materiální nedostatek, který s výjimkou prvních poválečných let neexistoval, zaměřili se na nedostatek duševní a jejich hlavním bojovým nástrojem je kultura. Jejich kritici, např. Pat Buchanan: Smrt Západu, tvrdí, že k masovému rozšíření neomarxismu zejména v akademickém prostředí v 60. letech značně přispěla KGB. Ať si každý udělá svůj závěr, ale osobně si myslím, že po více než padesáti letech zkušeností (z tohoto lůna pochází např. politická korektnost a rekrutuje se většina současného EU vedení), je možné konstatovat, že bylo-li záměrem neomarxistů odstranit nesvobodu a vnitřní vyprázdněnost, je výsledkem společnost ještě nesvobodnější a vyprázdněnější. Ani taylorismus však s tímto evidentně existujícím problémem příliš mnoho nepomůže.

Část 3: Potřebujeme opravdu proces s komunismem?

Zdálo se, že kult Zlatého prasete, jenž nastoupil po starém kultu Rudého prasete, přinese výraznou změnu. No – on ji vlastně přinesl; Zlatá prasata jsou mladší …

(Alexandra Berková: Temná láska)

Řekne-li se soud, vybaví se většině z nás nejprve asi soudce, žalobce a lavice obžalovaných s nějakým nebožákem, kterého se snaží zachránit nějaký, často chytrý advokát typu Perry Mason. Soud je ale především způsobem řešení konfliktů mezi domnělým či skutečným viníkem a jeho obětí, který přerostl do té míry, že už jej obě strany nejsou schopny vyřešit jen mezi sebou.
V komunistické společnosti je to tak, že každý jsme zároveň více či méně viníkem i obětí. Přesto je asi účelné tyto strany oddělit, protože obě mají v procesu usmíření svojí specifickou roli.
Relativně snazší je to ze stranou viníka, rozpracovanou excelentně už Dostojevským. Kdyby to bylo možné, a u soudních procesů tohoto typu by to být možné mělo, měla by se nejen zkoumat skutková podstata souzených činů, ale viník by měl mít příležitost nahlédnout na své činy optikou své oběti. V ideálním případě by tím byla práce soudce hotova, protože o zbytek by se mělo postarat svědomí. V mnoha případech, jako tomu bylo i u soudu s vůdcem Rudých Khmerů Pol Potem, k žádnému pochopení nedojde a rozsudek i trest pak musí přijít zvenčí.
Pokud jde o podstatu trestu, je možné si vzít inspiraci z katolické zpovědi – poté, co viník upřímně lituje svého činu a učiní pokání (odškodní svůj čin), může mu být odpuštěno. Nepřítelem není hříšník, ale jeho čin. Dáváte-li přednost metodám sekulárním, je možné zmínit Jungův proces individuace, jehož podstatou je přijmout sebe sama, tj. zejména včetně svých chyb (Jung používal termín stín). V předchozí části jsem zmiňoval strach – individuace strach neodstraňuje, ale činí jej integrální součástí osobnosti, čímž především zabraňuje, aby jeho prostřednictvím někdo jiný ovládal člověka pro svoje vlastní potřeby. V beletrii zpracovala tento motiv např. i sci-fi spisovatelka Ursula K. Le Guin v knize Čaroděj Zeměmoří.
Dalším aspektem by pak mělo být, aby skutková podstata byla zachycena v co nejvěrnější podobě a aby si jí viník byl vědom. Dokážete si například představit, že by třeba Česká televize natočila dokument Masmédia ve službách komunistické propagandy, ve kterém by se přihlásila k dědictví své komunistické předchůdkyně? Jenže právě o to jde – uvědomit si, že to nebyli žádní ONI, ale že jsme to byli a stále ještě jsme MY. I tento přístup je možné nalézt v náboženství, konkrétně v judaismu, který celý Starý zákon (Tanach) považuje za záznam své historie, dost možná i proto, že díky porážkám v první a druhé židovské válce Římany a jejich důsledkům žádný jiný zdroj vlastně ani nemá k dispozici. My těch zdrojů máme zatím stále dost – jedním z nich je i Mejstříkova kniha, avšak nebudeme-li ochotni jim naslouchat a zachytit je, nezbude nám, než naplnit proroctví známého citátu G. Santayany.
Poznámka na okraj: je zajímavé, že v podstatě stejnou radu dostal M. Mejstřík od svého t. č. zpovědníka Aleše Jalušky: „Alešovo – neříkej pořád oni, oni. Začni u sebe.“
Pokud jde o stranu oběti, v některých případech nelze dělat už skoro nic. Tím skoro mám na mysli zavedení obdobného zvyku, jakým si Židé připomínají oběti holocaustu, tj. veřejné čtení jmen obětí čili Jom ha-šoa. Tento zvyk byl již ustaven pod jménem Navracení jmen a v loňském roce se konal potřetí.
Pro přeživší, tam kde to je možné, tj. kde míra traumatu nepřesáhla neúnosnou mez, by snad bylo možné zvážit ještě něco dalšího, a to pokusit se s tímto traumatem vyrovnat, popř. dokonce možná i dát odpuštění.
Nejsem křesťanem, ale pokud bych měl vyjmenovat tři věci, kterých si na křesťanství hodně vážím, určitě by mezi ně patřil důraz na schopnost odpouštět, jak je například vylíčena v pasáži Matouš 18, 21 – 35. Komu je tato rétorika cizí, či se mu dokonce protiví, může se opět obrátit k sekulární psychoterapii či jiným metodám, protože vyrovnání se s traumaty představuje významnou část toho, čím se zabývají. Z osobní zkušenosti, která z komunismem neměla absolutně nic společného, mohu dosvědčit, že obdobně jako je tomu u vyrovnání se svým špatným já, jde u vyrovnání s traumatem především o zamezení vlivu prožitého na vlastní život.
Máme-li věřit jinému Jungovu konceptu, kolektivnímu nevědomí, pak duší jsou obdařeny nejen jednotlivci, ale i celé národy. I kdyby se jednalo jen o metaforu, je hypotéza, že je přetrvávající nenálada ve společnosti, vč. jejích důsledků, do značné míry způsobena neochotou postavit se čelem k historickým traumatům, přinejmenším velmi dobrý kandidát k ověření.
Posledním prvkem pro vypořádání mezi oběma stranami je vzájemný dialog. V Mejstříkově knize je zmíněno, že minimálně během roku 1989 proběhlo několik pokusů, jak navázat dialog mezi protestujícími a zástupci oficiální moci, které však neuspěly, ať už proto, že to ani jedna ze stran nechtěla či neuměla. Má-li Mejstřík pravdu ohledně dohody, a dalším, kdo tuto dohodu již několikrát potvrdil, byl např. Petr Pithart, k dialogu nakonec došlo za zavřenými dveřmi, které mohlo, ale nemuselo, probíhat třeba tak, jak bylo popsáno v tomto článku. V kontextu soudního líčení tak došlo k mimosoudnímu vyrovnání, jehož jedinou nevýhodou bylo, jak se však ukázalo mnohem později, že ten, kdo to všechno zaplatí, tj. daňový poplatník, na něm neměl zastoupení. Volby konané v roce 1990 by se pak daly chápat jako souhlas veřejnosti s touto dohodou.
Můžeme se nyní dohadovat, zda se v té době dalo dojednat víc. Zda si režim nevybral Václava Havla za vyjednavače protistrany tím, že jej několik měsíců předtím uvěznil. Těchto teorií by se určitě dala vymyslet celá řada, ale nejspíš by to nakonec nemělo o nic větší smysl, než debata o tom, zda jsme se v roce 1938 měli bránit nebo ne.
Anebo, což považuji za užitečnější, se naopak můžeme zaměřit na dluhy či otevřené rány, které nám tady stále zůstaly k řešení. Neschopnost dialogu mezi znepřátelenými stranami určitě stále patří mezi ně. Zákulisní dohody, kdy se ideály mění za prebendy, také. Nejspíš už letos uvidíme, kam se zařadí Chvilkaři. Stejně jako v roce 1990 jsme v situaci, kdy musíme vybírat mezi těmi, kdo „v tom umí chodit“, ale už se řádně namočili, a mezi těmi, kdo to neumí, avšak namočit se ještě nestihli. Do odkazu devětaosmdesátého patří bohužel i to, že prokázání namočení se neznamená automaticky odstoupení a trest, často dokonce ani hanbu. Daňový poplatník stále nemá zastoupení a volí se na základě prázdných marketingových hesel nebo pod vlivem hrozeb, které neexistují. Jedinou změnou je, zdá se, že pomalu docházejí peníze, takže už se sahá i na rezervy, aby večírek mohl pokračovat co nejdéle. Ze žádné strany však nepřicházejí nápady, co s tím – předmětem sporu je boj o pozice, nikoliv prosazování toho, co budu dělat, až tu pozici budu mít; neřku-li, co mohu dělat už dnes.
Myslím, že Berkové podobenství o Zlatých, Rudých a Bílých prasatech je realitě mnohem blíže než podobenství o vlku beráncích (předpokládám, že se jedná o odkaz na Karla Kryla).
Problém však není jen v politicích. Už Napoleon Bonaparte věděl, že „lidé nechtějí svobodu, ale rovnost.“ I dnes platí, že stojíme-li o demokracii, která bude podporovat rozvoj individualit, na ochranu jejichž svobod je zřízena, a nikoliv autoritářský systém vlády oligarchů východního typu, ani rozbujelou centralistickou bruselskou byrokracii, kterým oběma naopak vyhovuje stádo poslušných ovcí plnících příkazy, je třeba, aby každý vzal svůj kříž (svobody) a následoval (avšak koho?)
Možná jsme se od Listopadu zas až tak moc vpřed neposunuli. Občanská společnost, která podle teoretiků, jakým byl například Alexis de Tocqueville, měla být zárukou ochrany individuálních svobod, často degenerovala do podoby „Bílého prasete“. I proto by pokračování Deníku bylo asi dost zajímavé.
Přes to všechno dal Listopad 1989 nám všem šanci a záleží v konečném důsledku jen na nás, jak s ní naložíme. Kdoví, jak dlouho ji ještě budeme mít a kdy ji dostaneme příště.