Sladká Barbie Joss Stone v Gasometer (21.02.2010, Vídeň)

Chlapi zbystřete. Žena vašich snů. Krásná blondýna, navíc výborně zpívající. Vlastním jménem Joscelyn Eve Stokerová, je právě na evropském turné podporující její poslední album Colour Me Free. Anglická zpěvačka, která pluje mezi hranicemi soulu, R&B a blues. Je jí 22 let a přesto má na svém kontě už čtyři alba, kterých se doposud prodalo přes 9 milionů kusů. Stala se nejmladší vítězkou anglické hitparády, je dvou násobnou držitelkou ceny Brit Award a Grammy.  

V neděli zavítala v rámci turné i do Vídně, do jednoho ze sálů Gasometer centra. Tady posílám několik svých postřehů….

Gasometer centrum vypadá z venku moc hezky a to samé tedy očekáváš i od koncertního sálu a přilehlých prostor. Samotný koncert má začít v 8 hodin vystoupením předskokana, který není dopředu znám. Do objektu samotné budovy se začíná pouštět kolem 19 hodiny. Ne však do koncertního sálu. Lidé čekají a čekají všude okolo. U šaten, u barů, na přilehlých pohovkách. Pijí, kouří, povídají si, plazí se po sobě. Nikoho to čekání ale očividně nebaví. Člověk po takových 15 minutách zjistí, že začíná být uzenáčem. Místním vídeňským kuřákům se sluší opožděně poděkovat. Tím ale utrpení nekončí… Pořád totiž čekáme u jednoho z vchodů do sálu a nevíme jak dlouho zde budete ještě čekat… V okamžiku, kdy konečně přijde jeden z pořadatelů a my už natěšení pomalu vyrážíme vstupní dveře, tak je vám suše oznámeno, že pouštět se bude jen jedním vchodem. A vám je určitě jasné, že při našem štěstí to není ten, u kterého právě stojíme.

Přicházíme tedy do sálu, kde už začal hrát černošský předskokan se svojí skupinou Big John. Díváme se kolem sebe a zjišťujeme, že se jedná o takový starší kulturák pro cca. 3.000 stojících lidí. Zaujímá mě jedna drobnost. A tou jsou bary umístěné po stranách sálu. Zde si můžete koupit čeho je vám libo, tj. včetně alkoholu.

Tak si nacházíme volné místo, kde je docela hezky vidět. Hudba předskokana se nám líbí, pohupujeme se v bocích a když před námi odchází jeden pár, tak si libujeme. Budeme hezky vidět a nebudeme se muset tolik mačkat s okolím. Ale to je omyl….

V tom se totiž před námi zjeví jakási střeštěná čtyřicetiletá žena v doprovodu dvou mužů. Tato trojice nás obstoupí zepředu a pravoboku. Obzvlášť já začínám pociťovat přítomnost jednoho muže docela intenzivně. Začíná se o mě nějak často otírat. Hledá si lepší místo, chce mě vytočit, nebo po mě jede? Je to docela nepříjemné, ale abychom se poznali ještě o něco lépe, tak se k sobě často naklánějí a něco si povídají. No a tak máme prakticky každých 10 vteřin svoje hlavy od sebe cca. 20cm. Začínám si pamatovat rysy jejich tváří. No a střeštěná žena je dost zvídavá. Má otázku, opakující každou třetí minutu. Jde o frázi: "Wie geht es dir?" Takže já se německy už domluvím, protože dvě a půl hodiny vedle ní udělá svoje. To ale stále není pořád všechno…

Za mnou stojí asi 20-letý floutek, který do mě pořád šťouchá kelímkem s pivem. Když to udělá asi po čtvrté, tak se vytáčím a říkám mu, ať jsi jde stoupnout jinam a polít pivem někoho jiného. Sice se diví, co po něm vlastně chci a hlavně proč by měl někam odcházet. Ale nakonec odchází, přestože mu jeden postarší pán, pivem dobře naladěný, nechce uvolnit cestu, aby mohl projít.

A třešničku nakonec? Určitě, tady je… Po naší levé ruce si stoupnou dvě lesbičky, které se po sobě téměř neustále plazí. Je docela fuška soustředit se na samotnou muziku v podání obrovitého černošského předskokana -)

S úderem deváté večerní na pódium přichází Barbie Joss v růžovoučkých minišatech. Ještě než začíná zpívat, tak se projde po pódiu tam a zpátky. Upřeně se dívá do hlediště a v obličeji má výraz děvy, říkající: "Chceš mě"? "Můžu být jen tvoje"! Její pohled ale snadno evokuje i pocit, že použila některou z omamných látek. Tím si ji ale nedovoluji z něčeho podobného obviňovat. Další minuty totiž ukazují, že tomu tak není.

Přivítání zpěvačky na koncertu (po první písničce) je celkem typické a moc nepřekvapí-) Místo několika málo slov odbíhá za mixážní pult, který je schovaný za reproduktory. Tam řeší problém s odposlechem. Za několik vteřin je vše vyřešeno, alespoň v to věřím. Nasadí sladký úsměv a vrací se zpět před mikrofon.

Když si člověk myslí, že se přivítání dočká alespoň po druhé písničce, tak se mílí. Další problém je na světě, tentokrát se stojanem na mikrofon. Joss jej nemůže uvolnit a nastavit o trošku níž. Takže odchází znovu , tentokrát za sebou táhne i stojan, k mixážnímu pultu. Tedy "Noch einmal bitte". Ich hoffe, letzte mal. Zde ji znovu ochotně pomáhá jeden s usmívajících se zvukařů. Operace se zdařila, ale po tomto úvodu už nemá smysl očekávat jakékoliv uvedení koncertu.

Během večera zaznívají písničky z alb: The Soul Sessions (The Chokin´ Kind, Fell in Love With a Boy, Some Kind of Wonderful), Introducing (Tell Me What We´re Gonna Do Now, Put Your Hands On Me, Baby Baby Baby, Bruised but Not Broken, Tell Me ´Bout It) a Colours Me Free (Free Me, Could Have Been You, Incredible)

Joss Stone během koncertu potvrzuje, že přes svůj věk patří mezi excelentní zpěvačky. Její předností není jen překrásná barva hlasu, ale i rytmické cítění a velice slušný hlasový rozsah. Jako svoji další silnou stránku ukazuje kontakt s publikem, kdy si ráda pohrává především s jeho mužskou částí. Flirtuje s nimi, předklání se a chodí po pódiu tak, aby se jí nadzdvíhala už tak krátká sukně. A ti chudáci slintají jako Bernardýni.

Nemenší zásluhu na zážitku z koncertu lze přisoudit doprovodné kapele v klasickém složení: kytara, baskytara, bicí, klávesové nástroje. Sem se pak řadí i saxofon, který vyčnívá nad ostatními společně s údernými bicími. Nelze si nevšimnout ani dvou černošských vokalistek, které působí velice jistě a některé písničky tak povyšují na nejvyšší možnou úroveň.

Diváci se brzo dostávají s účinkujícími na stejnou vlnovou délku. Pak už okolo sebe vnímáte jen spokojeně vlnící se páry. Přesně v takovýchto chvílích většina z nás přestane vnímat plynoucí čas a vychutnává si každý detail předváděné show. O to větší překvapení nastane, když se Joss Stone začíná loučit s publikem po 75 minutách.

Po 5 minutovém žadonění a vytleskávání se Joss vrací a opoznání vypadá daleko seriózněji. Její modré, uplé džíny a květované tričko na ramínkách jí dodávají velký půvab. Zpěvačka přidává hit Big´Ol Game z alba Colour Me Free, kdy během písničky hází do poblázněného publika bílé růže. Pak bez rozloučení odchází. Samotné zpěvačce a jejímu managementu tak lze vyčíst snad jen délku vystoupení (cca. 85 minut), protože v dnešní době je to žalostně málo….