Teorie duše

"Proč jsem se narodil jako osoba, kterou jsem?", "Co se se mnou stane, až umřu?" Tyto otázky si klade britský psycholog Michael Heap ve své knize Universal Awareness – A Theory of the Soul (2011), jejíž překlad do češtiny vydalo nově založené české nakladatelství U Veverky pod titulem Teorie Duše – Věčné sebeuvědomování.  

Při této příležitosti uvádíme rozhovor s autorem knihy, uveřejněný ve Zpravodaji Evropské společnosti hypnózy (European Society of Hypnosis), ESH Newsletter, č. 2012:1. Otázky kladla redaktorka Zpravodaje, paní Consuelo Casula.

CC: Zdá se, že jste ve své nové knize „Teorie Duše – Věčné sebeuvědomování“ změnil své obvyklé téma. Povězte mi, co vás podnítilo k napsání této knihy, která se liší od všech předchozích, a jaká byla cesta, která vás přivedla k této zájmové oblasti?

MH: Myslím si, že se jako většina lidí chci dozvědět, zda má život nějaký účel nebo smysl, jak vznikl inteligentní život, jak je možné, že existuje vědomí, atd., a uvažuji o závažných osobních problémech, například o osobní identitě, o tom, co se stane s naším vědomím sama sebe po smrti, a zda jsou možné předchozí existence. Možná se na tyto otázky nedá odpovědět, ale rád bych dospěl k nějakým závěrům, které jsou přijatelné. Nejsem věřící, hledám odpovědi spíše pomocí racionální a vědecké analýzy nežli čistou vírou, Písmem svatým, ezoterickými filozofiemi atd. Fascinuje mne, co nám moderní věda říká o našem vesmíru, jak mohl vzniknout, a jak se vyvinul život. Mnohé moderní vědecké objevy, teorie a myšlenky jsou ve svých stěžejních směrech v dokonalém protikladu s naším každodenním způsobem myšlení – jsou velmi provokativní a rozvratné – a já se domnívám, že při hledání odpovědí na výše uvedené otázky je třeba brát tyto myšlenky a objevy v úvahu. Takže způsob, kterým jsem přistupoval k hledání odpovědí, je podobný tomu, který se snažím používat v hypnóze; to jest odložit obvyklý způsob myšlení a co nejvíce poodstoupit. Můj přístup je spíše shora dolů nežli zdola nahoru. Přístup „zdola nahoru“ je charakteristický pro mnoho vědců, kteří se zabývají vyšetřováním vědomí tím, že vyšetřují lidský mozek, a to jak na makroskopické úrovni (tj. skenování mozku), tak na úrovni mikroskopické (tj. studování neurotransmise). Toto je podstatné pro porozumění tomu, jak vědomí vzniká, avšak přístup k základním otázkám, jak jsem je položil, vyžaduje též, jak si myslím já, vzít v úvahu vše, co nám říká moderní věda o vesmíru, tzn. poodstoupit (jak se dá nejvíc) a přemýšlet o vesmíru jako o celku („shora dolů“). Takže s touto motivací a z tohoto hlediska jsem už před hezkou řádkou let začal přemýšlet o tom, co by mohly být rozumné odpovědi na tyto významné otázky.

CC: „Věčné sebeuvědomování“ v titulu je fascinující a já zjišťuji, že má dvojí význam. Na jedné straně naznačuje, že čtenáři pomocí této knihy dosáhnou svého vlastního uvědomění si univerzální problematiky; na druhé straně věčné sebeuvědomování, jak o něm ve své knize hovoříte, změní způsob, jak si čtenář uvědomuje sám sebe. Co si myslíte o tom, jak chápu váš titul?

MH: Odpovím na tuto otázku tak, že nejprve poukáži na konečný (prozatímní) výsledek toho, co nazývám hledáním odpovědí, že je totiž podle mého mínění rozumné a přijatelné se domnívat, že uvědomování si naší existence (jako protikladu k osobě, o které jsme si vědomi, že existuje) je neustálé a věčné. Takže když si nejsem vědom, že jsem Michael Heap (řekněme dříve, než se MH narodil, a potom, když MH je mrtev), jsem si vědom, že jsem nějaká jiná entita ve vesmíru, která by mohla být vnímající bytostí. (Samozřejmě že jazyk nedokáže dostatečně toto vše vyjádřit a naše bezprostřední odpověď asi bude: „Kdo je toto „já“ v tomto tvrzení, když to není MH?“)

Jak říkám, myslím si, že je to přijatelná možnost, ale jako vědec jsem nezačal s touto hypotézou, abych teprve potom hledal důvody, proč by to mohlo být pravdivé. Konečný úsudek se objeví až v průběhu mého hledání odpovědí. Takže jsem nevěděl, jaký dám knize titul, dokud jsem ji nedokončil. Myslím si, že věčné, univerzální sebeuvědomování zprostředkovává myšlenku vyjádřenou v knize: že vesmír si je vědom sám sebe a svých vlastních činností v nepatrných lokalitách časoprostorového uspořádání, které nazýváme vnímajícími bytostmi (v této knize je nazývám Hostiteli). Proto v jistém smyslu sebeuvědomování náleží vesmíru.

CC: Ale „A Theory of the Soul“ v titulu [v českém překladu „Teorie duše“] zní dvojznačně, protože se to zdá jednak ambiciózní v tom, že jste konečně objevil teorii duše, a současně skromné, poněvadž zeslabujete své stanovisko použitím neurčitého členu „a“ [doslovně: nějaká teorie, jedna z teorií apod.; pozn. překl.].

MH: Nazval jsem to „a theory“, poněvadž si myslím, že to je něco, co moje ideje obsahují, i když je není možné prověřit vědecky (tj. takovým způsobem, který by je vyvrátil). Ale kdoví co bude v budoucnosti? Byl bych hrozně nerad, kdyby si lidé mysleli, že teorie je něco, co považuji za jisté. Též zdůrazňuji, že doufám, že čtenáři si vytvoří své vlastní názory a teorie, i když budou odlišné od mých.

CC: Každé slovo titulu je závažné, bohaté vrstvami významů, které se usazovaly během mnoha let filozofického, vědeckého a duchovního bádání, a vy je používáte s lehkostí, slibující čtenáři, že když vás bude sledovat až do konce knihy, nalezne jasné a jednoznačné odpovědi, tak jak to říkáte v předmluvě. Myslím si, že toto je možná příliš silný slib svědčící o vašem přesvědčení, že znáte odpověď, která čtenáře uspokojí. Odkud pochází vaše sebejistota?

MH: Samozřejmě že bych toto mohl čtenáři slíbit teprve tehdy, až dospěji k těmto možným odpovědím. Je pravda, že titul a všechny otázky, které jsou kladeny na začátku knihy, mají více vrstev významů a předpokladů, a tak si kladu otázku, zda každá z nich dává skutečný smysl a zda nejsou založeny na předpokladech, které jsou problematické – například otázka „Proč jsem se narodil jako já a ne jako někdo jiný?“ Výrokem, že odpovědi, které dávám, jsou jasné a nepochybné, netvrdím, že jsou správné; pouze to, že v nich není žádná neurčitost nebo nejasnost. Je na druhých, aby rozhodli, zda se mi to podařilo.

CC: Slibem jasných a nepochybných odpovědí zřejmě chcete pomoci čtenářům, aby se vyrovnali s úzkostmi, nejasnostmi a složitostí života, s nejistotou našeho počátku a naší budoucnosti i s rozmary a ošidnostmi osudu. Co si o tom myslíte?

MH: Mám-li být upřímný, i když jsou čtenáři ochotni uvažovat o tom, že to, co navrhuji, může být pravdivé, nejsem si jistý, jak na to budou reagovat emocionálně; jsem si ale jistý tím (a vím to z odezvy), že lidé budou reagovat rozdílně. Budu-li mluvit za sebe, není to pro mne vůbec žádnou útěchou!

CC: Dospěl jste k závěru, že „lidská mysl“ sama je činností vesmíru. Můžete vysvětlit, co tím míníte?

MH: Já nazývám tuto knihu „výzkumnou cestou“, která hledá odpovědi na otázky obsažené v předmluvě. Tato cesta je rozdělena do různých etap, jejichž společným motivem je, že odkládáme svoji subjektivitu – to jest smysl a předpoklady, které my, jako pozorovatelé vesmíru, do vesmíru vkládáme. (Všimněte si, že jsem právě subjektivně rozlišil „nás“ jako pozorovatele a „vesmír“ jako to, co pozorujeme. Na začátku knihy používám toto rozlišení, ale nakonec to opustím, neboť my sami jsme částí vesmíru. Tudíž „vesmír pozoruje sám sebe“.) Jeden z každodenních způsobů myšlení, proti kterému se vyslovuji hned na začátku, je to, že osoba je věc nebo předmět. V roce 2000 jsem prohlásil na kongresu Mezinárodní společnosti hypnózy (International Society of Hypnosis) v Mnichově – provokativně jako obvykle –„Zamávejme na rozloučenou podvědomé mysli“ (podívejte se na moji stránku www.mheap.com). Mnozí hypnoterapeuti jsou fixováni na něco, co nazývají „podvědomá mysl“, jako by to byl předmět, který je zapojen do různých činností. Já sám zastávám názor, že mysl je něco, co vykonává mozek: je to činnost. Takže například neexistují žádné věci, jako jsou vzpomínky, které jsou „uloženy“ někde v mozku; mozek je uspořádán tak, že se zapojuje do činnosti vzpomínání. Totéž platí o myšlenkách, obrazech, idejích, snech a čemkoli jiném, co prožíváme. Takže v knize rozlišuji mezi předměty a činnostmi (což může vlastně být subjektivní rozlišování, které lze opustit, ne však, jak věřím já, pro naše záměry). Můžeme tak říci, že jakákoliv osoba, dejme tomu Consuelo Casula, je činnost a ne předmět nebo věc. Skutečný předmět ovšem je hmotné tělo (a zde teď převážně mluvíme o mozku a nervovém systému), ale osoba je činnost, která tento předmět vykonává. Takže až vás příště uvidím, tak možná řeknu: „Promiňte, nejste předmět, který vykonává CC?“! (Samozřejmě pro každodenní účely by toto bylo opravdu pošetilé!)

Pokud neodložíme své obvyklé způsoby myšlení a svou subjektivitu, bude naším osudem, abychom si kladli stále tytéž otázky a zůstali slepí k možným odpovědím, které se nám vybaví pouze tehdy, až tento krok učiníme. Takže například žádám čtenáře, aby odložil, co se jemu anebo jí jeví jako samozřejmé, totiž že naše osobní identita je během času zachována. Kdybychom tak učinili pro své každodenní potřeby, dostali bychom se do mnoha potíží, ale jde-li o hledání odpovědí na naše otázky, možná je to podstatné. Podobně žádám čtenáře, aby pozastavili každodenní představy o minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a předpoklad, že pouze přítomnost definuje to, „co existuje“. Podobně můžeme odložit názor, že vesmír se skládá z mnoha předmětů zapojených do myriád činností; místo toho přemýšlíme o vesmíru jako o jednom organickém celku, zapojeném do jedné činnosti. (Jako analogie nám může posloužit lidský mozek. Můžeme se ptát, která část mozku „vykonává“ rozeznávání tváře, a ukázat na oblast, která je velmi aktivní, když lidé tento úkon provádějí. Konečná odpověď je ovšem, že je to „mozek sám“, a to zahrnuje i takové struktury, jako jsou cévy, které zásobují mozek krví a živnými látkami.)

Takže o tom, co považujeme za činnost, si můžeme myslet, že je to něco, co vykonává sám vesmír. (V knize žádám čtenáře, aby uvážil otázku: „Kdo napsal Beethovenovu Pátou symfonii?“ z toho hlediska, že odpověď je: „vesmír“.)

Proto podle mého názoru dává smysl a je opravdu objevné, když řekneme, že „vědomí a sebeuvědomování jsou činnosti, do kterých je zapojen vesmír ...... atd.“, jak jsem to tvrdil dříve.

CC: Vyzýváte čtenáře, aby odložili běžné způsoby myšlení o časových a prostorových rozměrech: minulost-přítomnost-budoucnost; zde-tam; činnost-konání; věci a předměty; tělo a duše. Vyzýváte čtenáře, aby se zastavili a meditovali nad vašimi univerzálními hádankami, jako je „proč jsem se narodil jako osoba, kterou jsem?“, a aby našli svůj vlastní způsob k jejich řešení, které vy uvádíte na posledních stránkách své knihy. Co je hlavním důvodem pro takovouto nevšední interakci se čtenářem?

MH: Měl jsem v úmyslu, aby tuto knihu četli zainteresovaní laici a ne lidé s kvalifikací filozofů (kterou já sám nemám). Není to naučná kniha, kromě těch míst, kde je třeba, aby se čtenáři seznámili s vědeckými objevy a myšlenkami. Pokusil jsem se to napsat takovým způsobem, aby se čtenáři mohli nad těmito tématy a problémy zamyslet do hloubky, tak jak jsou předkládány během cesty, aby předvídali, kdekoliv je to možné, směr, kterým je vedu, ale aby nakonec došli ke svým vlastním závěrům. Pokouším se vytvořit trochu napětí – například, když říkám „Myslím, že jsme uvízli; kterým směrem můžeme pokračovat? Co kdybychom vzali v úvahu toto …“ – a pak obvykle navrhnu, abychom trochu víc odložili svou subjektivitu. Doufám, že se mně podařilo dosáhnout některé z těchto cílů, takže nakonec, až čtenář knihu dočte, bude moci říci: „Rozumím tomu, co říkáte, a můžete mít pravdu, ale vzal jste v úvahu toto … atd.“ To je všechno, co si mohu dovolit očekávat.

CC: Hodně mě nutí přemýšlet tato otázka: „Jestliže jsem nikdy neprožil vědomí ve formě sebeuvědomění předtím, než jsem se narodil, a neprožiji je nikdy potom, až zemřu, znamená to, že mám pouze jedinou šanci žít jako vědomá bytost uvědomující si sama sebe?“ Tato otázka se mi líbí, protože vaše odpověď otevírá dveře do světa plného možností, nutí nás nalézat naše šance v univerzálním sebeuvědomování . Toto jste chtěl ve své knize sdělit?

MH: Toto je otázka, která mě skutečně poutá, protože si myslím, že stojí za to, aby byla kladena (přestože přijímám nástrahy otázek pomocí protikladů). Jak jsem řekl, kladu-li si otázku „Proč jsem se narodil jako osoba, kterou jsem?“, potom faktická odpověď je, že tato otázka je založena na falešné dualitě, v níž se rozděluje „já“ a „osoba, kterou jsem“: „Já“ je nedílné od „osoby, kterou jsem“, takže otázka nedává smysl (možná). Ale myslím si, že otázka, kterou kladete, dává smysl: je možné na ni odpovědět. Odpověď může být ano nebo ne (možná je ještě jiná odpověď, ale držme se těchto dvou). Ať tak nebo onak, obě vyvolávají další fascinující otázky. A nyní zvu čtenáře, aby toto vše uvážili!

CC: Velice vám děkuji za vaše inspirující slova a vaši upřímnou spolupráci a přeji vám vše dobré.

Český překlad knihy můžete zakoupit na www.nakladatelstviuveverky.cz