Fenomén Jarek Nohavica

Už mnohokrát jsem se přistihl, že přemýšlím nad tím, v čem tkví osobní kouzlo Jarka Nohavici. To kouzlo, které z něj tryská v rozhovorech pro noviny a časopisy, to samé kouzlo na vás dýchá v průběhu samotných koncertů. Jak se mu povedlo, že jeho písničky doslova zlidověly? Proč právě Nohavica je interpret, který vyprodává koncerty zcela běžně během 40 minut. Proč lidé stojí v předprodeji na lístky dlouhé hodiny, přestože dopředu ví, že se dostane jen na hrstku z nich? Tyhle otázky mají v jistém slova smyslu svůj reálný podklad, protože Nohavica se vyhýbá mediálnímu zájmu a nezúčastňuje se žádných televizních pořadů, výjimkou je vyhlášení anket např. Deska roku, nebo Anděl. Přesto všechno se dokáže svými písničkami vpít lidem pod kůži, získat si jejich oblibu a uznání. S nadsázkou ho můžeme označit za jakéhosi dinosaura českého showbusinessu, který popírá všechna pravidla o přímé úměře mezi PR reklamou a úspěchem. Že to bez obrovské reklamy nejde? Pravděpodobně jde, protože Nohavica prodal posledního alba Ikarus přes 30 tis CD a získal tak cenu za nejprodávanější album roku.  

Pokud máte zájem, tak se mnou teď pojďte brouzdat následujícími řádky a nechte na sebe dýchnout osobní kouzlo Jarka Nohavici.  

Nejprve se zastavme u posledního on-line rozhovoru na nohavicových internetových stránkách. Zde se např. jeden slovenský fanoušek ptá, zda mu nevadí, že ho ostatní umělci ze severní Moravy nepustí na výsluní TV popularity. Samotná odpověď vás pohladí po duši, tady je: "Být v televizi znamená vcházet k vám na návštěvu neohlášen, nezván, bez zaklepání, bez ohlášení. Člověk jde ke všem - a k nikomu. Koncert je něco jiného. Uděláme si čas. Vy přicházíte za mnou , stejně jako já přicházím za vámi. Těšíme se. Máme vlastně rande. Proto se do televize nijak necpu a o tu podivnou virtuální popularitu nestojím."

Když se ho Soňa z Kopřivnice ptá co se mu nejvíce líbí na ženách, tak přichází s poetickou odpovědí.  "Ženy je třeba přijímat jako pustý ostrov, na který vás vyplavila bouře, vy se vyštracháte na břeh, jste rád, že jste přežil, ale nevíte, jestli vás vlny zanesly na ostrov s činnou sopkou nebo kokosovými palmami. Nejvíc se mi líbí ta nejistota. :-)"

Stejný pocit pak máte, když Hanka z Krnova chce doporučit Jarkovu oblíbenou hudbu a knížku. "Nedoporučím. Jako bývalý knihovník vím, jak je to těžké. Musel bych vám vidět do očí a do duše."

Za povšimnutí stojí také poslední rozhovor pro Respekt, kde se moc hezky vyjadřuje o práci samotného Mozarta. "S tichým údivem jsem ho poznával notu po notě, ruku v ruce jsem s ním prošel jeho díla a ptal se na jediné: jak to mohl zvládnout? Neměl čas na to, skládat jako já, který si brnkám a půl hodiny přemýšlím o další frázi. On to neskutečně solil, ale pozor, neflákal. Musel být nutně jedním z těch, kdo mají nahoře na těch chodbách vodovodní kohoutky, kolem nichž chodí asistenti a sem tam z některého z nich upustí. Stalo se, že asistent kohout s nápisem Mozart urval a ono to teklo, a než přišli za třicet šest let opraváři, aby ho spravili, všechno vyteklo a bylo hotovo."

Když se zmiňuje o libretu Prodané nevěsty, tak mluví o příšerných češtinářských chybách v přízvucích a zamýšlí se nad tím, co je to chyba. Nakonec přichází s myšlenkou, že některé chyby se časem mohou stát předností. "Když si žena zajde na plastickou operaci a nechá si odstranit znamínko na tváři, na něž sis za dvacet let zvykl, bude se ti zdát, že jí něco chybí, že už to není ona. "

O písni se zmiňuje jako o malé bílé kouli, jež na sebe dokáže nabalit emoce tisíců. Dále pak pokračuje:  "Takovou moc nemají obrazy ani knížky. Míval jsi rád písničku, která jde světem a žije svým životem a vrátí se k tobě po třiceti letech. Ty ji zaslechneš a vzpomeneš si na kalhoty, jež jsi na sobě měl v té dávno uplynulé chvíli, na hlas maminky, která ti ji zpívala, vidíš sám sebe, jakýs tehdy byl. Je to zázrak. Je to andílek, jenž letí časem světem a pomáhá lidem překlenout čas v tom, že nás udrží v časové posloupnosti. Písně jsou pro mě zázračným andělem, nesoucím naše vzpomínky."

Za hezkou tečku tohoto rozhovoru mezi redaktorem a Jarkem Nohavicou považuji, kdy se redaktor zeptá: "Jak na vás zapůsobila návštěva Metropolitní opery, kde jste jako milovník opery v páté řadě na Verdiho Traviatě určitě křičel: "Ještě, ještě!"

"Když tě něco baví a děláš to dlouho, jdeš prostě cestou, která se dopředu nedá naplánovat. Prostě jdeš, protože tudy vede řeka do údolí. Já vím, že se na stadión Barcelony jednou podívám, a až přijde ta chvíle, uvidím hrát tento první klub světa."

"Čili že uvidíte "Baník Ostrava, jak poráží Barcelonu" ... na jejich Nou Campu?"

"To bych - tuším - chtěl moc. Stejně jsem to měl s Metropolitní operou. To není tak, že je ti šestnáct a koupíš si zájezd a lístek do Metropolitní. Dostaneš se tam, ale nebude to ono. Všechno musí přijít v pravou chvíli. Já pochopil, že k téhle Mekce oper musím dozrát, jako potulný kejklíř dotáhnout vozík k místu, jež na mě čeká. Jak jsem tam po všech těch peripetiích s Mozartem seděl v páté řadě a viděl kolem sebe dva a půl tisíce lidí a obrovskou scénu, už nešlo o tu Traviatu, ale o takové to: "Mami, tak jsem tu." Je to jednoduché a lidské. Věděl jsem, co všechno tu už zaznělo a ještě zazní a že já tu mám své tři vyměřené hodiny, stop bus mého života, a pak jsem sešel dolů a uviděl obrovskou stěnu s obrazy těch, kdo tam kdy zpívali. Samozřejmě první, co hledáš, jsou lidi z tvého stáda. A je tam Ema Destinnová a ostatní a tys pyšný, skrze ně se stáváš součástí tohoto světa. Cítíš, že nejsi vyvrženec."

Nohavica je podle mě opravdu velká hvězdička, v tom hezkém slova smyslu. Rozhovor s ním se podstatně liší od těch desítek šedivých, kterých si můžeme přečíst v médiích každý den. Je to kouzelník, co si hraje se slovy. Jeho věty mají myšlenku, je z nich cítit poetika, empatie, pokora. Stejně tak v samotných písničkách, kde na vás dýchá láska, emoce, odehrávají se lidské příběhy. A snad právě proto si získal u lidí tak obrovskou oblibu, snad právě proto jeho písničky zlidověly...