Setkání se smrtí I

Koleje Jižní Město. Oplácaný indický student se chytnul za hruď a skácel se k zemi. 20 min se čekalo na záchranku. 30 min ho oživovali. Umřel jim v sanitce. Pravděpodobná příčina úmrtí: plicní embolie. Mohlo mu být dvaadvacet.

Jeden den z týdne

Pondělí jako každé jiné: Ráno studium v knihovně na Opatově (seminárka o holandském kolonialismu v Indonésii), v poledne o samotě poobědvat na kolejní buňce (kuskus s kuřecím), odpoledne brigáda na dvou okolních ZŠ v Zaběhlicích a Kunraticích, vpodvečer poslech rádia, večer brigáda na PC opět v špeluňce koleje (korektury) zakončená sklenkou vína s kamarádem na Ípáku. Do seznamu nutno ještě zahrnout celodenní popojíždění MHD vyplněné četbou holandských fejetonů. V 23:30 zpět na studentské ubytovně. Zde běžné pondělí končí dvěma sanitkami a jedním zdravotnickým osobním vozem zaparkovanými před hlavním vchodem koleje.

Nečekaná událost

Vejdu do vestibulu. První postřeh – vrátný se nachází mimo svou buňku, což se nestává často, obzvlášť takhle pozdě ne. Nervózně postává před budkou. Pohled vpravo: hlouček zdravotníků s bezvládně ležícím studentem snědé pleti uprostřed. U jeho hlavy se leskne kaluž krve. Poznám v něm jednoho z Indů ubytovaných na koleji. Druhý, vnitřní vchod zabírá skupinka studentů. Někteří postávají s chipsy z kolejní večerky v rukou. Všichni napjatě čekají.

Zastavím se u nich. Ovíněnému mi to myslí pomalu a nedochází mi, co se děje. Dostaví se jen rostoucí neblahý pocit Jen to ne…, který ne a ne proniknout k otupělému mozku. Opravdu přihlížím boji o život? Rozpačitě stojím dál a zírám z jednoho kolemstojícího na druhého. Usilovně se zamyslím a v duchu se snažím zrekonstruovat události. Rvačka? Drogy? Nemoc?

„Co se stalo,“ zeptám se vrátného v důchodovém věku.

„…srdce…,“ pokrčí rameny.

Přemůžu nutkání srazit paty a odejít si lehnout nahoru do pokoje a napravit tak svou „somnambulní“ nevyspalost. (S železnou pravidelností nemůžu vždy dva dny před úplňkem usnout.) Zůstanu.

Boj o život

Nikdo nic neříká. Všichni zaraženě mlčí a sledují podivně neuspěchané počínání zdravotníků. Vše probíhá neuvěřitelně pozvolna a nedramaticky, jako by byl pátek večer, čekalo se na víno a na konverzaci o golfu. Proč přístroj na srdeční masáž nepracuje rychleji? Proč doktor po nikom nežádá žádné informace? Nebo jsem anamnézu zameškal? Proč nedochází k žádné komunikaci?

Takhle nějak si představuji nácvik první pomoci na dětském táboře (nikdy jsem na žádném nebyl), ne zachraňování života.

„Nejsem moc v obraze,“ vyhrknu na tři studenty, za něž jsem se zařadil. „Co se vůbec stalo?“

„Ani my nejsme v obraze,“ potvrdí mi jeden z nich. „Podle prodavačky z večerky se chytnul za srdce a skácel se k zemi. Takhle, jak ho tu vidíš, to s ním vypadá celých dvacet minut, co tu jsme. A to se na ně,“ ukáže na personál záchranky, „čekalo ještě déle. Sakra, tak už ho oživte!“

V hlase mu zřetelně zaznívá nervozita. Všem by se evidentně oddechlo, kdyby se povedlo Inda oživit. Diváci to prožívají více než záchranka. Kdyby aspoň zamrkal!

Nic z toho se však neděje.

Po dalších patnácti minutách tiché práce záchranářů konečně vstane hlavní lékař. Mluví s evropsky vyhlížejícím mladíkem, jemuž se po boku pohupuje brašna na NTB. Blonďák ovládá jakžtakž češtinu. Je Rus? Přistoupím k nim blíž, abych slyšel.

„…dobře. A nějaké informace?“ zadívá se „tlumočník“ na lékaře tázavě.

„Jaké informace?“ odpoví odměřeně doktor. „Já vím jenom to, co mi tu řekli.“

Aha, lékař nechce vyslovit prognózu, dojde mi. Jsou empirici a jsou proroci. Empirici neprorokují. Doktor s lysinou potvrzuje pravidlo – samozřejmě je vědec držící se fakt. Budoucnost je nejistá, a tedy nevědecká. Jsou dvě možnosti: ano, nebo ne. Bude žít – nebude žít Sázka na nejistotu. Na pravděpodobnost se tu nehraje.

Mezitím se zdravotník dotazuje jednoho ze dvou přihlížejících Indů, jejichž kamarád bojuje o život, na zdravotní pojišťovnu a příbuzné.

„Insurence company…? Family…? Drugs? Any medication?“

Na poslední položku zavrtí dotazovaný hlavou.

Ind se neprobírá, je stále v bezvědomí. 00:10. Tak co bude?

Ozve se cvaknutí propisky a indického studenta vysazují na pojízdná nosítka. Je robustní, čtyři dospělí mají, co dělat, aby ho vyzvedli na po prsa vysoký vozík.

„Odvezeme ho do Všeobecného fakultní nemocnice na Karláku.“

Stav stabilizován, pomyslím si. Je mimo ohrožení života. Uf, oddechli si všichni. Konec představení, je čas jít spát.

(dokončení v následujícím článku)