Co bude znamenat být Čechem? Být Čechem bude znamenat být Evropanem. Úloha je vyřešena, můžeme jít domů. Kam? Tam, kde je domov náš. Jenže tento směr vede mnohem spíše k problému než k domovu, byť sebevíce problematickému. A to právě k problému, kde je domov náš. Abychom otázku natočili správným směrem, vezměme si za domov místo, na kterém nyní stojíme, a nechme dopadnout tázání na nás, zaujímající prostor. Kdo jsme? Ne, ne, předpokládejme, že to víme. Tedy: Kým budeme? A ještě určitěji: Kým budeme jako Češi?
Především nám tu nepůjde o prorokování a věštění, podobu budoucího češství nehledáme v křišťálové kouli. Ano, kým začínáme být, tím nejspíš i budeme, pokud jsme již nezačali a pokud už jím nejsme. Objekt periferního vidění musíme postavit do centra zorného pole. Kdesi na perifériích se dosud toulá lipová duše, duše česká, duše lípy. Vždy mě fascinuje, když se v tisku píše o Češích. Mám na mysli taková ta zobecnění typu „Češi letos začali kupovat dárky dřív“, někdy vyjádřená osobní formou: „My jsme letos začali kupovat dárky dřív“; mě ale v titulních zprávách dráždí především ti „Češi“. Neboť o kom je vlastně řeč? Kdo to zamířil dřív do obchodů? Opravdu jsme šli letos kupovat dárky dřív právě jako Češi? To, že jsme nepořídili tento rok nadílku ad hoc, se zřejmě nebere jako povahový rys, neboť minulý rok jsme šli, podle logiky dané zprávy, nutně o něco později a povahový rys nepřipouští velkou proměnlivost. Na základě toho se nakupování nezdá ani přinejmenším být aktem češství. Tak proč šli nakupovat právě jacísi Češi a ne čeští konzumenti? Co když to napadlo i Francouze? Proč se místo toho nenapíše třeba: „Monstra žijící v této republice letos pořídila dárky dříve“? Subjekt věty zůstává jasný tak jako tak a slovo Čech (ti druzí nám říkají Češi, my se tak nazveme zřídka) se nemusí spojovat s procedurou nakupování. Vždyť přece informace tohoto druhu není míněna jako proklamace celonárodního rázu.
Je bizarní si představit, že bychom se při přijímání účtenky cítili být víc Čechy než jindy. Supermarkety a obchodní řetězce jsou většinou cizího původu. A pak, takové výrazy jako Čech přece jenom bývají dosti vzácné, vzácnější, než naznačuje typ uvedené informace ze sdělovacích prostředků. Vzpomínám si, že Eduard Bass píše v jednom předválečném rozhlásku, jak málo je český člověk zvyklý šermovat slovním vlastenectvím, ale o to více svou přináležitost k mateřské zemi manifestuje fyzicky. Utajené češství, tak by se tento rys mohl shrnout. I další slova jako „národ“ a „lid“ na sobě mají jakýsi zvláštní olej, nějak divně se lesknou, až od toho někdy pálí oči. Možná jsou příliš formální, příliš oficiální. Příliš nepoužívaná i příliš používaná. Stejně jako „Čech“. Mezinárodní prostor, např. při sportovním utkání, přináší opravdu dobrý důvod mluvit o českém týmu v konfrontaci třeba s týmem kanadským, o to se nepřu. V informování o míře vánočních nákupů však takový důvod nevidím. Abychom nezůstali jenom u nákupů: Češi prý začali ve velkém pěstovat křečky. Až se tedy předmětem podobného sdělení stanou křečci, čeští křečci, jak budou nazváni? No zase Čechy. Hlodavec běhající v kleci na půdě České republiky má také právo být Čechem, takže je možné, že někdy budeme číst titulek: „Češi letos nahlodali víc domácích skříní než loni“.
Pravda, nemusel jsem zrovna rozvíjet takovéto absurdity (na druhou stranu, s chutí bych podobnou zprávu četl), leckdo by mě mohl považovat za lišáka, jenž předstírá svou nevědomost o ekonomii novinového titulku: výraz „Češi“ neoplývá délkou, kdežto „čeští spotřebitelé“ ano. Na to bych odvětil: ať se tedy o Češích píší jedenáctislabičné sonety.
Na okraji zájmu bývá místy k vidění duše, která se s půvabnou nesmělostí hlásí k přívlastku česká. Nenajdeme ji v kanálu; ČR ve srovnání s Nizozemskem nebo Benátkami je protkána jen řídkou sítí lodní dopravy. Ani na předměstí, kde se více a více rozmáhají obchodní bunkry. Jak se domnívám, lipová duše tráví nejvíce času na lesní periférii, v lese. Jakou macechou navedený tatínek ji tam jako Jeníčka a Mařenku zavedl? S velkou dávkou pravděpodobnosti nenajde svou perníkovou chaloupku, jež by jí zhmotnila nebezpečí toho, co zapříčiní, když se věci dále nebudou nazývat pravým jménem. Implicitně česká duše se nadto vyznačuje nemalou plachostí, v lese naštěstí bývá klid, tam se konečně může přiznat sama k sobě, což nerada dělá na veřejnosti. Tam, daleko od všech rušitelů, farizejů a falešných proroků se za sebe nestydí. Konečně může svléknout hadříky, v nichž jí většinou dávají pochodovat všelijací mluvčí. Ani soukromý prostor není dost soukromý a zrcadlo zase nebere ohled na potřebnou intimitu: česká duše se nerada dává fotografovat, ačkoli by její fotogeničnost nikdo nepopřel.
Jen neochotně se stává středem švejkovského ironizmu a při zaslechnutí sousloví „Česká kotlina“, mylně připisovanému celým Čechám, se vždy o něco víc schoulí do sebe. Ráda se prochází po Šumavě, Krkonoších i Českomoravské vrchovině. Odtamtud je totiž výhled jak na Českou tabuli, tak na Smrčiny a česká duše dokáže ocenit Smetanovu Vltavu ve stejné míře jako Dvořákovu Novosvětskou. Ráda si narovná ohnutá záda, to mi věřte.
Schází jí jazyk, jímž by se nazvala. Pokud tu nějaké akty češství jsou, nevíme o nich, neboť postrádáme vhodný prostředek pro jejich pojmenování. Teprve až si dovolíme mluvit řečí, jíž vskrytu myslíme, projeví se svobodně i naše češství.
