Mezi nejoblíbenější sociální encykliky Jana Pavla II. patřila ta s názvem O lidské práci. Psal ji v nemocnici, kde ležel s postřeleným břichem. Měl ji rád, protože za nacistické okupace Polska sám poznal tvrdou manuální práci
v kamenolomu a později chemičce. Papež mluvil o spiritualitě práce, díky níž člověk-tvor spolupracuje se Stvořitelem na stvoření.
Češi jsou kutilové. Nevím, jestli existuje jiný národ, který by v takové míře stavěl svépomocí jako my. I proto se obchody typu Hornbach dostaly na seznam těch, jejichž otevření letošní zablokované jaro Čech netrpělivě vyhlížel. Ne na vše si potřebujeme najímat firmy, poradíme si sami. Ušetříme a zároveň tím vyplníme volný čas. Na rozdíl od Holandska dosud postrádáme důchodce, kteří by ve stínu alejí relaxovaně hráli petang. My Češi makáme, i když nejsme v zaměstnání.
Řemesla jsem měl vždycky rád. Je to poctivá práce, na jejíž výsledek se dá sáhnout. Líbí se mi, že u nich neexistuje velké minus kancelářských zaměstnání zvaný sezení. 40hodinový týden musíte strávit na židli bez ohledu, zda máte do čeho píchnout. Je hezké být placený od práce a ne od hodiny, je hezké být řemeslníkem. Je rozdíl mezi bázní a strachem.
Za jedno z nejhezčích řemesel pokládám klempířství aneb stavitelství střech. Pokrývačští mistři říkají: „Žádná střecha není věčná.“ Tudíž se o práci bát nemusí. Přestože je to častou realita našich životů, není dobré, když nás motivuje pouze strach. ‚Hlavně, aby mě nevyhodili.‘ Stojí za to se celý život bát? Zaměstnavatel může ve zkušební době uplatnit § 35 zákoníku práce bez ohledu na pracovníkovu snahu. Je to jeho svaté právo. Pokrývač se nad tím může usmívat, nezná strašáka nezaměstnanosti. Klempíři mají respekt z výšek, bát se jich však nemohou. Mistři říkají učňům: „Když spadneš, víme, kde tě hledat.“ Riziko povolání (pád) však nemůže přebít krásu klempířiny.
Člověk potřebuje mít střechu nad hlavou. No dobře, ale kterou krytinu si vybrat? Je libo šindel, který se připevňuje hřebíky. Tím dostanete tmavou střechu. Chcete-li pravou červenou, zvolíte asi plech. Jeho montáž vyžaduje filipa. Nakladač ho přiveze ve formě velkých zvlněných plátů, které se po lešení "rasují" nahoru. K tomu jsou potřeba 1-2 lidi na zemi a 2 na lešení. Plechové pásy se připevňují vruty, řemeslník přitom místo kladivem operuje akušroubovákem, v pokrývačské hantýrce zvukomalebně nazvaným „řahtačka“. Vrutům s červenou hlavičkou se říká farmářské šrouby, takzvaní „farmáři“. Klempíři si mezi sebou bručí: „Zlatá naklapávačka.“ Ta představuje třetí druh krytiny. Tvoří ji čtverce pozinkovaného plechu, na jedné straně s otvory na vruty. Dírkovaný líc není vidět, je u něho falc, na který se "naklapne" další čtverec. Tahle krytina je na montáž daleko přívětivější než prohýbající se plechové pásy červené střechy. Navíc pro připravené líce do ní nemusíte vrtat. Stejně jako lidské tělo ani kov nemá v sobě rád cizorodý předmět, který narušuje jeho povrch. A právě to se děje u červených plechových pásů.
Každá pokrývačská akce začíná stavbou lešení. Snazší na montáž je hliníkové, slangově „hliníkáč“. Ještě že aluminium patří mezi lehké kovy! Nejdřív se na polohovatelná kolečka nastaví svislé díly, „žebříky“, prostřídané dvěma masivními, a tedy těžšími základnami. Ty se navzájem propojí vodorovnými tyčemi („zábradlím“) a konstrukce se zajistí šikmými trubkami („zavětruje se“). Následně přijdou na každé patro „podlážky“. Účelem je, aby se lešení vyšplhalo pod okap („žlab“).
Výzvu představují vyšší domy postavené ve svahu a vybavené verandou. U nich přichází ke slovu trubkové lešení. Sestává s těžkým kovových trubek „šestek“, „čtyřek“ a „dvojek“, podle metrové délky. Nejdřív se vztyčí šestky, k nim se kolmo (tedy vodorovně) přes svorníky, kterým se říká „žáby“, připevní čtyřky. K utahování šroubů na „žábách“ je potřeba „lešenářský klíč“. Těžké trubky se na sebe napojují pomocí mezi článků, takzvaných "doutníků".
Obě typy konstrukcí se dají kombinovat. Pravou stranu průčelí zakryje hliníkáč, kdežto levou, jíž vévodí veranda, obklopí trubkové. Na horním patře se šikmo směrem ke střeše spojí, a to žebříkem, tvořícím podpěru, na niž se položí dvě podlážky. Výsledkem je bytelný můstek, přes který se přechází s jednoho lešení na druhé.
Lešení stojí, co teď? Stará krytina se strhá, i s latěmi. Během jedno dne je nutno celou plochu pokrýt fólií, rozbalovanou z role. Kdyby začalo pršet, fólie dům ochrání. Aby ji bylo možné vůbec rozbalovat, musí si pokrývači položit provizorní laťování, po němž stoupají ke hřebenu. Svislé kontralatě přibíjené hřebíky následně provizorní krytinu zatíží a vytvoří základnu pro horizontální latě, které slouží jako opora nohou při pokládání vyšších pásů fólie. Když se vyjede až ke hřebenu, na řadu přichází další fáze. Latě se odšroubují, aby se pomocí vrutů připevnily do kontralatí ve správných rozestupech od sebe, podle parametrů finální krytiny (ta čeká v balících na zemi). Na hraniční kontralati, na niž se další latí naváže ve vodorovné lince, se končící lať zařízne, aby zbylo podkladové místo (půlka kontralatě) na přišroubování další, navazují latě.
Ovšem pravým materiálem klempířského mistra není dřevo, nýbrž plech. Štítování, oplechovávání komína, balkónu nebo rizalitu spadají do okruhu jeho nejvlastnější působnosti. Pomocník tu může leda plech nastříhat či ho „komínovkami“ (plochými kleštěmi) ohnout, jemnější práci zastane pouze vyučený klempíř.
Manuální práce má svůj vlastní jazyk, vlastní poezii. Dědictvím čtyřicetiletého socialismu v Československu je jistý kult fyzické práce, který charakterizuje venkov. Vyznačuje se volnočasovým budovatelstvím. Nyní přes ústup řemesel i úbytek řemeslnických učilišť úcta k činnosti rukou opět ožívá. Léčivost fyzické práce zná i dnešní psychoterapie. Vedle nepopiratelných kvalit v oblasti duševní hygieny, může fyzická práce spolu se sportem pomoci při formaci mladých mužů. Šikovnost, důvtip… Nepracuje se jen rukama, ke slovu se dostanou i mozkové závity, když měříte. (To byste mohli potřebovat speciální dřevěný úhloměr, "pokosník". Hodně se toho dá naučit. Když se poctivým tesařským kladivem uhodíte do palce, příště si dáte pozor.
