Z mraku přímo do bahna! Aneb, pane prezidente, chybíte nám!

Před pěti lety, 18. prosince 2011, zastihla mnoho lidí v republice smutná zpráva. Zemřel Václav Havel. Prezident, dramatik a filozof. Opravdový filozof na ,,českém trůně". Živoucí legenda. Ovšem máme mu za co děkovat?

  Byl to Václav Havel, kdo odpustil komunistům 41 let tyranie a ponížení českého a slovenského národa. Kdo umožnil fakt, že vedoucí funkcionáři přinejmenším neshnili ve vězení, nebo ve vlastních lágrech? Nebo nedostali rovnou rozsudky smrti. Mnoho STBáků, kteří zničili mnoha lidem životy uniklo spravedlnosti...
  Došlo ke snížení úrovně života většiny občanů, kupónová privatizace byla zločinem na státním majetku. Byla nepřipravená, i přesto, že už dva roky před listopadem '89 soudruzi věděli, že se blíží konec. (To mohu potvrdit, protože můj děda pracoval na ministerstvu vnitra na telefonech a stýkal se s tamními pracovníky, včetně těch, co byli spolupracovníky, nebo příslušníky StB. A už někdy v polovině roku 1989 přišel prý domů a vzkázal babičce, že Havel bude příštím prezidentem). S heslem ,,Nejsme jako oni" amnestoval mnoho zločinců, ze kterých se stali lobbisté a podnikatelé-milionáři. Jeho naivita způsobila devastaci československého průmyslu - zánik cukrovarů, zbrojovek, skláren...umožnila uchopení moci Václavem Klausem, který zradil naděje všech slušných a poctivých obyvatel na důstojný život srovnatelný s úrovní života na Západě. Lhal nám, že nebude nezaměstnanost, že nebudou bezdomovci a žebráci. Přitom musel vědět, že na Západě takové problémy měli. Přinejmenším z četby zahraničních autorů. Porevoluční chaos umožnil mnoha "disidentům" skartovat svoje členské legitimace a průkazy donašečů STB (což byla minimálně polovina tehdejší kulturní scény). Havel souhlasil s bombardování Bělehradu silami NATO. Je mu vytýkána servilita vůči Západu, kde často pronášel projevy na univerzitách a v parlamentech. Taktéž opilecká eskapáda s vládním letadlem. Moje druhá babička "zrzavému Havlovi" nemůže přijít na jméno...

  Ale i přes všechny chyby a mínusy, kterými Václav Havel oplýval, (protože který člověk chyby nemá) to byl stále nejlepší porevoluční prezident, jakého tato země měla. Pozval do Prahy Rolling Stones, papeže Jana Pavla II., prezidenta Billa Clintona, který si tu zahrál v jazzovém klubu, dalajlámu, založil Forum 2000, Nadaci Olgy a Václava Havlových, málem se stal laureátem Nobelovy ceny za mír...
  Já Václava Havla pamatuji, když jsem byl malý, jako toho pána v televizi, který hezky povídal a pak na ZŠ to byl člověk, kterého jsem si vážil už proto, že to byl prezident. Postupem času jsem si ho vážil stále víc a i dnes, kdy na něm jeho odpůrci legitimně nalézají spoustu chyb, které nepopírám, tak stále pro mne zůstává pozitivním symbolem revoluce. Protože prezidenti, kteří přišli po něm, shodili úřad prezidenta z pomyslného nebeského oblaku napřed na střechu (Klaus) a posléze na zem do bahna (Zeman). A to jsem myslel, že už to horší nebude.

  A proto bychom si měli vážit Václava Havla jako slušného člověka, který naší zemi v zahraničí dobře reprezentoval, který nespal na mezinárodních konferencích, který vždy měl co říct a mělo to hlavu a patu, který se nikdy nesnížil k móresům čtvrté cenové a přesto byl blízko lidem. Nikdy se neobklopoval lháři a přítomnost negativních politiků nevyhledával (Zeman jezdí za diktátory). Nebyl to mentorující profesor jako Klaus, ani kříženec Švejka s Broukem Pytlíkem, jako je Zeman. Byl to člověk, který to myslel s národem dobře, měl vizi do budoucna. Chtěl vybudovat občanskou společnost, která by se stala opakem té soudružské. Chtěl posilovat to dobré a lepší v nás. Nikdy si nepřál, aby se z něj po jeho smrti stala modla a byl zde novodobý kult osobnosti. A přesto se tak stalo. Pro mnoho lidí není jen prostý symbol, ale předmět adorace, což je špatně, i když jde o postavu kladného hrdiny. Proto jsem nesouhlasil, když po něm pojmenovali letiště na Ruzyni.

Nicméně české politice a společnosti chybí ona legenda a je zde namístě přirovnání: Když zemřel Masaryk (+1937), velmi brzy nastal rozvrat a zánik první republiky. Když zemřel prezident Havel, tak zvony po celé Praze nepřinášely jen tuto smutnou zprávu, ale byli to poslové nadcházejících zlých časů (proměny společnosti z občanské na soudružskou), začínajících zvolením Zemana prezidentem. Člověka, který nemůže být Havlovi a Klausovi větším protikladem. Měli bychom si každý sáhnout do svědomí a možná se i trochu stydět, že jsme jeho přání o občanské společnosti a převažující dobrotě v každém z nás nenaplnili. Měli bychom se o to po vzoru Václava Havla alespoň snažit.