Odraz padesátých let

Historie se opakuje. Zažíváme nový společenský konflikt. Demokracie je na ústupu. Bohužel i naší vinou.  

V posledních letech mám pocit, jako by se historie před mýma očima opakovala.

Padesátá léta si mnozí z nás (i kteří je třeba nezažili) spojí s poválečným uspořádáním Evropy a také s novým konfliktem. Konfliktem, který nebyl jen konfliktem mocenských a finančních zájmů. Byl to konflikt společenský. Konflikt idejí. Konflikt názorů. Konflikt staré (předválečné) Evropy a demokracie s novým (komunistickým) modelem, jehož náhled na poválečné uspořádání a uspořádání společnosti se krajně lišil od všeho, co budovali politici před rokem '39 nejen v Československu.

V roce 2014 vypukla naplno Druhá studená válka, o rok dříve v České republice vyhrál prezidentské volby Miloš Zeman, kandidát s podporou občanů a s podporou mimo jiné i KSČM (!!!). Jsem přesvědčen o tom, že druhá polovina desátých let 21.století se až příliš podobá 50.letům a že se do historie zapíše spíše negativně. Ano, z pohledu ekonomického je toto období stabilní, období růstu, jaký pokrizová Evropa (tentokrát mluvím o finanční krizi 2008) potřebovala. Naštěstí finanční krize 2008 nevyvolala žádnou třetí světovou válku,i když se zde objevily jisté provokace (Jižní Osetie).

50. léta v Československu se zapsala do dějin jako vítězství a následná krutovláda pracujícího lidu, tedy dolních 10 milionů (samosebou nepřímo). S nástupem Miloše Zemana se historie opakuje. Sice nejde o politickou stranu, která by drtivou většinou vyhrála volby, jde jen o jednoho člověka. Ale člověka s profesionálním volebním týmem, který často cituje sic demokratické vůdce minulého století (Churchill, de Gaulle), svými názory a jednáním však spíše připomíná jiné politiky 20.století a to především Klementa Gottwalda a Leonida Brežněva. "Lidový" styl mluvy, naoko bránící zájmy dolních 10 milionů (přitom hájící hlavně ty své) a konfrontační styl, kdy si z politiky vytváří bitevní pole, které chce opanovat s co největším počtem (politických) mrtvol.

Bohužel, stejně jako Gottwald, který chtěl změnit společnost k obrazu svému, ani Miloš Zeman na tuhle svou vizi není zcela sám. K ruce má předního českého komunistického "novináře", kterého jmenoval svým mluvčím (btw jedna z nejprestižnějších funkcí v mediální sféře) a v záloze má svoje lidi v politice. Například Jan Veleba, jeden z kádrů normalizace, dále například Jaroslav Foldyna, což je druhý muž v ČSSD hned po Michalu Haškovi, který je bohužel hejtmanem Jihomoravského kraje. Dalšími jeho černými koni jsou senátoři Zdeněk Škromach (ČSSD) a František Čuba (SPO). Známe je všichni, netřeba představovat. A mohli bychom takhle pokračovat dále.

Nicméně mnohem tragičtější na tom všem je to, že otevřeně papalášskému (neřku-li přímo komunistickému) prezidentovi začínají pro jeho silná vyjádření fandit i politici, které jsem považoval za demokraty. Například Jan Zahradil, bývalý místopředseda ODS, dnes sedí za tuto stranu v Evropském parlamentu, nebo Tomio Okamura (přededa SPD). A se sympatiemi k Zemanovi se netají ani další politici.

Dnešní doba jakoby kopíruje atmosféru padesátých let jen s tím rozdílem, že tehdá do Evropy nepronikali uprchlíci ze Sýrie. I tak ale Zemanovi a extrémistům stačí tohle téma k tomu, aby na svoji stranu obrátili většinu voličů a vyvolali třídní boj mezi "dolními deseti miliony (obdoba Gottwaldova pracujícího lidu)" a inteligencí, kterou nazývají "pražskou kavárnou" (obdoba nálepky buržoazie). Já se opravdu nechci dožít toho, co tady takoví lidé chtějí zavádět. Své odpůrce viní z fašistických metod, ale sami se chovají často jako utržení ze řetězu racionality. Nazývají nás vlastizrádci, pravdoláskaři, kavárníky a tak dále. A přitom stejně jako v 50. letech brojí proti inteligenci, proti lidem, kteří jsou v životě úspěšnější, kteří jen nenadávají u piva, ale hledají cestu jak se prosadit, či jen dělají to, co je baví (umělci apod.), nebo vychovávají příští generace (učitelé). Na stranu lidí jako je Jiří Ovčáček, Jelena Vičanová, Jan Veleba a dalších, kteří se vzhlížejí v režimech, které právě inteligenci v zárodku potlačují a upřednostňují ten pověstný třídní boj a kolektivizaci společnosti se bohužel přidávají i orgány, které nás mají před takovými lidmi a jejich sprostými útoky chránit. Někteří policisté se při návštěvě čínského prezidenta přidali k těm, kterým není omezování svobody cizí a kteří vítají uctívače masového vraha Mao CeTunga. Takže se chovali jako Veřejná bezpečnost (VB).

Na druhou stranu já nejsem ten, který by vyvěšoval tibetskou vlajku, nebo souhlasil s náhradou prezidentské standarty. S ničením soukromého majetku, či vniknutím do prostor, které jsou veřejnosti nepřístupné zásadně nesouhlasím. Odpor se dá vyjádřit i kultivovaně a v mezích zákona. Ovšem je faktem, že stejně jako v 50. letech nám hrozí, že lidé, kteří si nehledají informace, či je hledají na webech s pochybným pozadím (Aeronet), obdivují diktatury a chtějí aby jejich pravda byla vnucena celé společnosti, lidé, kteří volají po popravách za vlastizradu, přitom neovládají ani gramatiku svého mateřského jazyka, ovládnou naši společnost a zničí už tak vratké základy demokracie. Masaryk by zaplakal a dnes se musí v hrobě obracet. Situaci po válce bych ještě chápal: lidé naletěli planým slibům a dopustili se chyb. Ovšem, říká se, že dvakrát nevkročíš do téže řeky. Docela o tom začínám pochybovat.

Opět narůstají ve veřejnosti nálady, které využívají extrémisti zprava i zleva. Opět na Hradě sedí člověk, který cílí spíše na ty nízké a negativní emoce lidí. Který kope příkopy a staví ploty. Nebuduje ale boří. A když už buduje, tak jen zdi mezi lidmi, nenávist k lidem, kteří se dokázali povznést nad všední problémy, a který záměrně manipuluje a šíří nepravdy a lži. Který se nechová demokraticky a skoro i pohrdá demokracií jako něčím slabým a překonaným, co nemůže obstát v dnešním světě globalizace a rivality velmocí. Který otevřeně podporuje studenou válku mezi Spojenými státy a Evropskou unií na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé.

Já se upřímně těším na den, kdy tahle studená válka skončí, protože na Ukrajině díky ní umírají nevinní lidé. Umírají v ní ale i naše hodnoty. Naše lidství. Podruhé v dějinách zde máme válku propagandy, která nemá obdoby a je bohužel mimořádně úspěšná. Ideály masarykovské první republiky se drolí pod tíhou Zemanova hrubiánství, megalomanství a nenávisti. Ano, Zeman nás nenávidí. Nás myslím ty, kteří stojí na druhé straně barikády proti všem, kteří chtějí narušovat demokratické pořádky našeho státu a kteří jsou pro naši malou zem přímým ohrožením. Společnost je už nakažená nenávistí ke všemu, co podle ní ničí tradiční uspořádání. Dnešní doba přeje lidem, kteří se netají antisemitismem, nenávistí k odlišné rase, sexuální orientaci, a podporujícím rychlá řešení, která by stála jen mnoho nevinných životů.

Ale i v dnešní těžké době jsou politici, kteří národ spojují pozitivně. V Evropě je to například britský premiér David Cameron, nebo slovenský prezident Andrej Kiska. Bohužel u nás vládne slabá vláda, v čele s ne moc charismatickým (ač demokratickým) premiérem Sobotkou. A toho Hrad využívá ke své negativní kampani. Je otázkou, co se v následujících letech stane v Polsku. A taky, jak na nové výzvy (druhá ,padesátá léta') zareaguje Evropská unie. Zatím situaci těžce nezvládá na všech frontách.

Dalším problémem je, že lidé, smýšlející demokraticky, morálně integrovaní a s nějakou pozitivní vizí, jsou dnes spíše v defenzivě, která je dána i tlakem nenávistné společnosti: mluvím o peticích za odvolání učitelky, která v Máte slovo vyjádřila přání skoncovat s komunismem, i když je fakt, že použila trochu demagogie druhé strany (Američané ovobodili jen západ Čech a Rusové nás nepřijeli okupovat); nebo o ostrakizování odpůrců prezidenta na jeho mítincích jeho příznivci (případ Havlíčkův Brod). Nejnověji se Zemanovi příznivci opřeli do umělců, kteří se ohradili proti směřování naší země pod vedením Zemana a slabé vlády. Přirovnali je k Antichartě, přitom si neuvědomili, že vyjádření Dusilové a Kollera se rovnala spíše odvážnému činu Charty 77, nebo petici Několik vět. Ale příznivci Zemana jsou jen odrazem jeho osoby. Nesnesou kritiku, byť je zcela na místě a neuvědomují si, co činí (nebo si to uvědomují, což je možná horší). Že kryjí člověka, který je ztělesněním nevědomosti, buranství, alkoholismu, vulgárnosti a nenávisti k lidem chytřejším a v politice úspěšnějším, než je on sám. A to už vůbec nemluvě o jeho ocenění pochybných zásluh estébáků, kovaných soudruhů, vlezdořitníků, vedoucímu lágru, které vyrovná oceněním těch, kteří si to opravdu zaslouží (to jen aby se neřeklo).

I proto mám obavy, abych jako mladý člověk, který se plánuje politicky angažovat a který stále ještě věří v přímou demokracii, nemusel ze své země, která je mým domovem a kterou miluji, emigrovat.