10 morů dnešního světa

Známý francouzský levicový filozof Jacques Derrida ve svém díle Marxova strašidla, (které vyšla prvně roku 1993) napsal, že liberální demokracie a kapitalismus,(o kterém si už v 80.letech minulého století mysleli, že k němu dojde nakonec každý stát na světě, protože je to prostě nejlepší politický a ekonomický systém), mají v sobě zakódované nejméně 10 morů, které činí tento systém amorálním.

Bohužel si tehdy neuvědomil jednu věc. Že tyto mory jsou v podstatě aplikovatelné nejen v liberální demokracii, ale úplně v každém politickém systému a dnes ovlivňují svět více než kdy jindy. Já jsem tento jeho model "10 morů liberální demokracie", překřtil na "10 morů 21. století", nebo chcete-li, "10 morů moderní doby", do které se dá započítat i doba konce minulého století.

Prvním morem, o kterém se Derrida ve svém díle Marxova strašidla zmiňuje, je Vyloučení lidí bez občanství a bezdomovců z veřejného života. Můj názor na první bod je, že v tomhle je systém celkem spravedlivý (když pomineme okolnosti a právní stránku - exekuce apod.), protože nemajetní (tedy bezdomovci) a lidé, co nemají občanství dané země, tak v ní nemají vybírat politické představitele. Asi by se vám taky nelíbilo, kdyby politika ve vašem obvodě zvolil váš soused, který se přistěhoval teprve před měsícem. Občanství je privilegium. Sice se s ním rodíme, ale tím také nabýváme krom práv také jisté povinnosti - závazky vůči státu a svědomí. Především morální. Můžete namítat, že ten, kdo občanství nemá, přeci taky platí daně, ale bez státního občanství stejně nemá šanci získat dobře placenou práci a často je zaměstnáván ilegálně a daně tak neplatí.

Druhým mor, je dle Derridy "Inherentní nezaměstnanost", která je dle něj vnitřní součástí (neo)liberalismu (tj. kapitalismu) a v podstatě ten systém ji sám o sobě nedokáže překonat. To mi připomíná, viděl jsem díl dokumentárního cyklu Expremiéři, kde si místní občan stěžuje Topolánkovi v Ostravě, že je tam nezaměstnanost a že s tím nic neudělal, když byl u moci a ten se mu jen vysměje, řekne mu o přirozené nezaměstnanosti, která nikdy nebude nulová a pak už se s ním (s arogantním výsměchem) odmítl bavit. Můj názor na přirozenou nezaměstnanost je takový, že je negativní jev a tím se tedy rozcházím s liberály, kteří si myslí opak. Stát by měl nutit občana k práci, stejně jako dobrý rodič nutí dítě k činnosti aby nebylo líné a nezakrnělo. I když se mu ta činnost může v tu chvíli protivit, pro jeho další vývoj je to vždy cenná zkušenost, která mu připomene hodnotu práce v životě každého z nás.
Pokud by byla povinnost pracovat (což beztak skrytá povinnost je, bo vás systém nutí si najít práci, aby jste přežil, pokud tedy nejste vychcaný člověk, co chce parazitovat na dávkách). Pokud bude stát tolerovat nezaměstnanost...tedy neochotu lidi zaměstnávat a nechat se zaměstnávat, tak to povede jen k problémům a společenskému napětí.

Třetím morem je podle něj "Ekonomická válka mezi vyspělými státy", kdy státy mezi sebou obchodují a tím vzniká konkurence. To samo o sobě špatné není, ale fakt, že státy v honbě za ziskem jsou schopny i velice nestandartních dohod a nefér jednání je věc druhá.

Číslo čtyři na našem seznamu zaujímá "Neschopnost překonat rozpor mezi prosazováním volného trhu a protekcionismem a ochranou vlastního trhu pomocí cla a limitace pracovního trhu". To je jeden z největších paradoxů současnosti. Státy na jednu stranu proklamují podporu volného trhu bez zbytečného omezování, ale na svém území rádi trh omezí, např. USA, kam si nemůžete dovézt z Evropy vlastní mléko, vlastní pečivo a některé druhy masa. O alkoholu nemluvě.

Pátým trnem na růži zvaném svobodný trh je "Zadlužování chudých zemí a jejich vyloučení z trhu". S tímto bodem souhlasím, ovšem za předpokladu, že si země za svoji ekonomickou situaci může sama.
V tom případě je v pořádku, když se nějakým způsobem potrestá. Ale samozřejmě Derrida naráží na fakt, že liberální demokracie svou náročností (vycházející z požadavků výsledků voleb) často nutí jednotlivé státy se zadlužovat (tedy spíše vlády zadlužují státy, protože si to přejí jejich voliči).

Šestým bodem a to je asi nejkontroverznější a zároveň nejsmutnější, je "Existence vojenského průmyslu a obchodování s (nejen) jadernými zbraněmi". Dalším smutným faktem je, že některá odvětví vědeckého výzkumu jsou financována ze zdrojů zbrojního průmyslu. Jak je známo: trh nezná morálku, proto je možné (a výnosné) čile obchodovat se zbraněmi ničivého charakteru. Poptávka po takovém materiálu a technice znemožňuje světu zbavit se tohoto moru. Na druhou stranu, i války, ať chceme nebo nechceme, popohnaly technický vývoj lidstva o něco kupředu. A nejspíš i to je důvod (kromě vlivu a moci) dále udržovat a rozvíjet i takto kontroverzní průmyslové odvětví. Zbrojařská lobby je prostě silná.

S tímto souvisí i další mor s názvem: "Nekontrolovatelné šíření jaderných zbraní".                  Obchod se zbraněmi ničivé síly genocidního charakteru (vodíkové pumy, atomové bomby a další podobné výtvory) je asi nejmarkantnější Achillovou patou modenrnho mezinárodního obchodu. Na druhé místo bych v této kategorii postavil obchod s lidmi a jejich orgány.

Osmé pořadí zaujímají "Etnické konflikty a války". Ty dle profesora Derridy vznikají na základě fantasmat, čili představ, které vycházejí z předsudků. Nevím, do jaké míry zde Derrida dává váhu i mocenským sporům o území a jeho "vyčištění" od nežádoucích skupin obyvatelstva - např. známá turecká genocida na Arménech. Z minulého století takto proslulo nacistické Německo, které jako Třetí říše vyhlásilo etnickou válku Židům, Slovanům a ostatním, pro ně méněcenným, bytostem. Není snad třeba připomínat, že takové války zasejí křivdy a tragické lidské osudy mohou ovlivnit celé generace.

Číslo devět na seznamu nese tolik známé a konspiračními teoretiky milované téma "Růst zájmových skupin a jejich ovlivňování politiky (oligarchizace, lobbing, mafie) a drogové kartely"  (mafiánský kapitalismus). Můžeme to samozřejmě sledovat na krásném příkladu Spojených států a bohatých rodin, které tam v minulosti ovlivňovaly politiku a dost možná ještě stále ovlivňují. Např. Nelson Rockefeller byl viceprezidentem Fordovy administrativy. Ale na jejich obhajobu - americký politický systém je na takovém puristickém kapitalismu vystavěn: kdo má peníze, koupí si voliče a tím pádem i moc. Druhým příkladem země, kde politiku ovlivňují zákulisní finance je Itálie. Ta je známá už svým pojmem MAFIA a v současné době je dále známý pojem mafiánský kapitalismus, což je zase české specifikum, popisující éru 90.let minulého století. Ona oligarchizace se týká v dnešní době hlavně států bývalého východního bloku, Česko nevyjímaje. V Itálii je známým oligarchou expremiér a mediální magnát Silvio Berlusconi, jehož luxusního života zakusil i náš expremiér. Naneštěstí byl Berlusconi nejen milovníkem bohatství, ale rovněž svůdných žen - byl to prostě Ital. I zdejší oligarchové jsou lidé vytříbeného vkusu a tak se nelze divit, že padesátník Andrej Babiš má za manželku ženu, která vypadá přinejlepším jako jeho nejstarší dcera. Sexuální apetit se tak nevyhýbá ani starším zbohatlíkům, což dokazuje i mnohonásobný zlatý slavík Karel Gott. To bylo něco málo k oživení smutného tématu.

Posledním morem dle Derridy je "Rozpor mezi ideály a realitou mezinárodních organizací". Jinými slovy, rozpor mezi slovy a činy. Jejich dvojím metrem. Každý stát je takovými organizacemi posuzován jinak a co je přehlíženo u jednoho, je kritizováno u druhého. Krásným příkladem je tolik medializovaná politika lidských práv. Víme, že Rusko, nebo Čína jsou často kritizovány od lidskoprávních a důležitých mezinárodních organizací za porušování lidských práv a svobod. Stejně jako budou tito "hjumenrajtisté" požadovat sankce a mezinárodní bojkot u Ruska, nebo Číny, tak budou absurdně přehlížet jejich porušování ze strany USA, nebo Saúdské Arábie. Je to natolik absurdní a pokrytecké a přitom je to nejenom do očí bijící, ale přímo knokautující.

A co říci závěrem? Jak už jsem zmínil, Jacques Derrida tyto mory přisuzuje jen liberální demokracii, ale já si myslím, že tyto mory se zákonitě vyskytnou i u zemí, kde nevládne liberální demokracie, ale stačí, aby tam vládl režim, který bude ekonomicky upřednostňovat své tržní a mocenské zájmy. A pak už je jedno, jestli ten režim je kapitalistický, komunistický nebo jiný.