Sarkozy a Rusko, EU a my

Zprávy ze summit EU-Rusko ve francouzském Nice (jako třeba tato) nejsou příliš dobré.

Nicolas Sarkozy dělá chybu, když (byť jen lehce) přikyvuje na ruské argumenty o americké protiraketové obraně. Ať si o ní myslí, co chce, má-li s ní problém, ať o tom mluví s USA, s námi a Poláky, s ostatními zeměmi EU, ale ne s Ruskem – a už vůbec ne v kontextu, kdy ruský prezident celkem průhledně „testuje“ svého budoucího amerického kolegu a chrastí raketami na hranicích EU.

Problematické je i znovuotevření jednání o strategickém partnerství EU – Rusko. O tom, že pominuly důvody k jeho přerušení – plynoucí ze srpnové rusko-gruzínské krize – lze přinejmenším pochybovat.

Vicepremiér Vondra má pravdu, když se proti Sarkozyho výrokům o protiraketové obraně ohradil. Ale...

... jeho kritika by byla mnohem účinnější a věrohodnější, kdyby česká diplomacie od začátku hrála hru o radar na evropském hřišti. Mohli jsme držet problém radaru v bilaterální česko-americké rovině, ale zároveň o tomto tématu aktivně (a včas) komunikovat na půdě EU, ne jen na půdě NATO, a vysvětlovat, že realizace projektu je v zájmu evropského, resp. celého transatlantického prostoru.

... naše (a polské) výhrady k politice EU vůči Rusku by byly v EU mnohem lépe slyšet, kdybychom neměli pověst neseriózních potížistů a paranoidních euroskeptiků. Země, která na jednu stranu oslabuje schopnost EU být respektovaným a akceschopným hráčem na mezinárodním poli (= jeden z hlavních přínosů Lisabonské smlouvy, kterou se snaží ODS zabít) a na stranu druhou chce, aby EU byla schopna v debatě s Ruskem bouchnout do stolu, se nemůže divit, když její námitky nikdo nebere moc vážně.

Politika EU vůči Rusku je z hlediska českých národních zájmů (těch skutečných, kde jde o opravdová rizika včetně těch přicházejících z Moskvy, ne u těch vyfantazírovaných, které straší Bruselem) jedním z klíčových témat evropské agendy. Bylo by dobře, kdyby česká vláda měla vůli a sílu v této oblasti hrát aktivní roli a být iniciátorem a tahounem koalice zemí, které odmítají směs naivity, cynismu, slabosti a krátkozrakosti, jakou jiné státy – v čele s Francií – v EU předvádějí. To je téma, kde by bylo namístě zariskovat, jít do střetu, bouchnout do stolu. Ale to bychom nesměli v uplynulých letech svůj politický kapitál v evropském klubu utrácet za ptákoviny typu „oboustranná flexibilita“ a soustavně si budovat pozici kazisvětů, na jejichž slovo nelze příliš spoléhat.