Pustit dnes Václava Klause do hry je šílenství

Pohled na Topolánkovu vládu je tristní a připomíná agónii někdejší koalice ČSSD s KDU-ČSL a US-DEU. V normální situaci bych asi souhlasil s tím, že je lepší to neprotahovat a pokusit se vyvolat předčasné volby. Ale v normální situaci nejsme: když pominu fakt, že stojíme na prahu tvrdé hospodářské krize, je tu ještě taková evropská maličkost: naše země předsedá Evropské unii a v této roli hraje o svou dlouhodobou pověst a tím pádem i vliv na evropské scéně. A šanci na reparát budeme mít nejdříve za 13 let. Pokus ČSSD v této situaci vládu shodit je trestuhodná nezodpovědnost.

Zaprvé by to byl velmi špatný signál pro naše evropské partnery: co je to za zemi, která není schopna odložit své vnitropolitické spory ve chvíli, kdy má být moderátorem celoevropské diskuse a vytvářet konsensus mezi 27 zeměmi? 

Zadruhé by to z věcného hlediska bylo podtržení židle českého předsednictví, do absolutního vrcholu dotažená ilustrace teze, kterou hájím již dlouho: české předsednictví je relativně dobře připraveno a spravováno po technické správě, díky týmu úředníků v Praze a Bruselu, kteří chápou a znají evropskou problematiku; jejich práce je však soustavně sabotována politickou reprezentací, která je ve svých názorech na evropské záležitosti mimo čas a prostor a nevidí si dál než na špičku nosu. Jakou autoritu v očích svých kolegů bude mít český premiér či ministr, který se na jejich zasedání objeví poprvé v životě? Jakou autoritu bude mít premiér či ministr v demisi? 

Ale největší problém se jmenuje Václav Klaus. Všichni pozorovatelé vědí, že největší zátěží našeho předsednictví je prezident republiky, jehož schopnost přispět k budování evropského konsensu je srovnatelná se schopností oleje uhasit požár. To, že se Václava Klause jakžtakž podařilo „odstřihnout“ od předsednictví, bylo zatím možná největším předsednickým úspěchem této vlády. Osobně jsem byl velmi rád, že jsem mohl nepřejícím francouzským médiím, která strašila „eurofobem v čele Evropy“ (podobně jako média v jiných evropských zemích), dokola vysvětlovat, že role Václava Klause je s trochou nadsázky srovnatelná s rolí britské královny. To však bohužel platí s jednou jedinou výjimkou a tou je situace, kdy padne vláda.  

Ve chvíli, kdy vláda podá demisi, prezident republiky se dostane do středu dění. Žádné řešení nemůže projít bez jeho souhlasu a aktivní pomoci. Vzhledem k tomu, že nám na podzim roku 2006 již ukázal, že mu nevadí pošlapat ducha Ústavy a nechat několik měsíců vládnout vládu bez důvěry Poslanecké sněmovny, lze si představit i následující scénář: Václav Klaus přijme demisi Topolánkovy vlády a jmenuje novou vládu, zcela podle svého gusta. Premiérem by mohl být třeba Ladislav Jakl, ministrem financí Viktor Kožený, ministrem zahraničí Petr Mach a ministryní kultury Lucie Bílá. Tato vláda by po jmenování prezidentem republiky nastoupila do úřadu a do 30 dnů by musela požádat o důvěru v Poslanecké sněmovně, kterou by (doufám...) nedostala. Václav Klaus by pak ovšem s pověřením sestavením nové vlády otálel, jako to dělal v roce 2006 – a druhá půlka našeho předsednictví by proběhla za zpěvu naší národní slavice, podle not hradního pána. Větší katastrofu pro naše postavení v Evropské unii si nelze představit. 

Že je to extrémní scénář a že by se takto Václav Klaus nikdy nezachoval? Možná, ale odpovědný politik musí počítat i s krajními variantami. Jan Ruml v roce 1998 také považoval za nemožné, že by se Václav Klaus domluvil s Milošem Zemanem – dostali jsme za to pak čtyři roky „opoziční smlouvy“ natvrdo a s jejími následky se potýkáme dodnes. Navíc si lze představit řadu méně extrémních scénářů, jejichž důsledky by však nebyly o tolik lepší. 

Uvědomuje si tohle všechno Jiří Paroubek nebo už mu touha po revanši nad Mirkem Topolánkem znemožňuje racionálně uvažovat?