Překoná česká pravice staré trauma střetu Klaus vs. Zieleniec?

Rozbroje v ODS a poslední kroky Václava Klause opět otevřely debatu o budoucnosti české pravice. A vrací se staré téma její „integrace“. Mirek Topolánek vyhlásil, že se pokusí českou pravici sjednotit, a to díky otevření se ODS. Bohužel to začal říkat až když mu teče do bot...

ODS od počátku své existence řešila problém, jak se ze „svých“ zhruba 30% voličské podpory dostávat k vládní většině. Měla k dispozici tři scénáře: dlouhodobou koexistenci a spolupráci s menšími středopravicovými partnery; “rozkročení“ vedoucí k jejich postupné a přátelské integraci; nebo bez vlastní proměny ovládnout prostor zničením konkurence. Do roku 1996 se držela prvního scénáře. V roce 1997 Josef Zieleniec prohrál souboj o přechod na ten druhý. Následný konflikt v ODS vedl ke třetímu scénáři, což přineslo „opoziční smlouvu“ a dnešní stav.

Donedávna to vypadalo, že třetí scénář ODS vyjde díky neschopnosti nositelů pravo-středové alternativy a strategii ČSSD. Nejprve se znemožnila Unie svobody. Selhal i pokus Zelených naroubovat na „zelenou“ ideologii středopravicový politický projekt. Na druhé straně pak implicitní sázka Jiřího Paroubka na dohodu s KSČM a posun k agresivnímu stylu ztelesněnému Davidem Rathem a kampaní proti poplatkům u lékaře udělaly z ČSSD strašáka pro voliče, kteří nechtějí volit ODS, ale strach z tandemu Rath-Paroubek s komunisty v zádech je k tomu dožene.

ODS si však nemůže dlouhodobě udržovat voliče citovým vydíráním. Nemůže získávat přes 40% hlasů s programem, stylem a rétorikou pro 15%. Všechny velké evropské strany jsou vnitřně ideově pluralitní. O vliv uvnitř strany soutěží jasně strukturované názorové proudy, aniž by se vzájemně likvidovaly. Britská Konzervativní strana, německá CDU, španělská PP či francouzská UMP nejsou a nemohou být „názorovým monolitem“. Bohužel z ODS Václav Klaus takový monolit udělal a jeho nástupce to nezměnil.

Mirek Topolánek nedávno překvapil efektním, leč politicky nelogickým a zbytečným gestem vůči Václavu Havlovi. Českou pravici nedělí trauma ze střetu střet Klaus – Havel, nýbrž ze střetu Klaus – Zieleniec. Dokud ODS nepřipustí i jinou interpretaci událostí z roku 1997, než je teze o spiknutí a zradě, nebude integrace pravice možná. Jsi liberál, konzervativec či křesťanský demokrat? To jsou otázky, které strukturují evropskou pravicovou scénu. U nás se to již od počátku 90. let smrsklo na „jsi s Klausem nebo proti němu?“. Programem ODS se stalo opakování názorů Václava Klause, což bylo ad absurdum dotaženo v otázce evropské integrace. Topolánek neměl po nástupu do premiérského křesla odvahu jasně říci, že Klausova rétorika je zcela neslučitelná s vládní praxí členské země EU, a ODS otevřít ideové soutěži. Výsledkem je, že měl velký problém najít senátory za ODS, kteří by zvedli ruku pro Lisabonskou smlouvu.

Má-li se ODS stát volitelnou pro všechny voliče pravice a středu, nestačí přetahnout Kalouskovo křídlo z KDU-ČSL a chválit Václava Havla. Musí dojít na výrazné změny v ideové, programové, symbolické i organizační rovině. Znamenalo by to například odsunout na vedlejší kolej propagátory rozbíjení Evropské unie, přestat bojovat proti Lisabonské smlouvě, zůstat v klubu Evropské lidové strany v Evropském parlamentu. ODS by musela skutečně přesvědčit voliče o své ochotě a schopnosti se střetnout s korupcí a klientelismem, a to i u sebe. Musela by přinejmenším připustit debatu o své vlastní historii, přestat ve svých středopravicových oponentech vidět zrádce a nepřátele. A ve svém lůně vytvořit prostor pro názorovou pluralitu, férovou a nelikvidační soutěž mezi názorovými frakcemi.

Mirek Topolánek se alespoň o náznak některých těchto kroků v poslední době snaží. Avšak pozdě a nedůsledně. Kdyby býval v roce 2005 zabránil přijetí nesmyslného usnesení kongresu o zákazu posilování Evropské unie, měl by dnes menší problém s ratifikací Lisabonské smlouvy. Může tisíckrát říkat, jak je „proevropský“, ale v čele kandidátky pro eurovolby nechal politika, který je ztělesněním klausovské eurofobní ideologie. Bojem s klientelismem a korupcí se jeho vláda rozhodně nevyznamenala. A všichni, kdo se hlásí k „neodéesácké“ pravici, stále čekají na smířlivé gesto, které by vymazalo „sarajevské“ trauma.

Ukázalo se, že ODS se sama od sebe nezmění. Že ji nezmění příchod jednotlivců jako Saša Vondra; naopak ona změní je. Celá pravice i sama ODS doplácí na neexistenci výrazné konkurence na středopravicové scéně. Letošní dvoje volby mohou takovou konkurenci obnovit. A pak se ukáže, nakolik lze dnešní Topolánkova slova a gesta brát vážně. Bude ODS schopna a ochotna k novému konkurentovi přistupovat jako k potřebnému partnerovi a ne jako k nepříteli, kterého je třeba zničit?