Lisabonské pověsti české 2: o utlačovaných Irech

Odpůrci Lisabonské smlouvy s oblibou tvrdí, že její ratifikace měla skončit, protože byla odmítnuta Irskem. Pokračování ratifikace v dalších zemích po irském referendu je prý protiprávní. A co víc, EU je prý nedemokratická, neboť Irové o smlouvě hlasovali podruhé. Tyto argumenty však neobstojí. Smlouva je mrtvá ve chvíli, kdy jedna či více vlád, které ji dojednaly a podepsaly, svůj podpis odvolá, resp. dá svým partnerům najevo, že ratifikaci nehodlá dokončit. To se však v Irsku nestalo.

Irská vláda smlouvu dojednala a požádala své občany o svolení k  ratifikaci. Ti jí je nedali. Kdyby následně irský premiér řekl zbytku EU: je nám líto, ale ratifikaci nedokončíme, pak by skutečně bylo po „Lisabonu". A státy by musely vyjednávat o nové smlouvě nebo rezignovat na reformu EU. Irská vláda však jasně řekla, že si stojí za svým podpisem, Lisabon chce i nadále a je ochotna, dostane-li od svých partnerů čas a určité záruky, předstoupit před voliče s novou žádostí o souhlas.

Problém tak nikdy nestál jako střet mezi EU a Irskem. Byl to střet mezi irskou vládou (resp. téměř celou irskou politickou reprezentací) a tou většinou irských voličů, kteří 12. června 2008 přišli k referendu. Vzhledem k tomu, že Irsko je zastupitelskou demokracií, kde prvky přímé demokracie hrají jen doplňkovou roli, ve jménu čeho si někdo troufá irské vládě vyčítat, že po prohraném referendu nekapitulovala? Je naopak zcela přirozené a legitimní, že se rozhodla pokusit zvítězit v novém referendu. Vytvářet z výsledku jednoho referenda absolutní a definitivní imperativ pro vládu a parlament je v zastupitelské demokracii nesmyslné. A mimochodem: mnozí, kdo tímto argumentem u nás operují, mají vůči institutu referenda takový respekt kupodivu jen, když jde o EU...

Takže Irsko smlouvu neodmítlo, neboť irský stát v mezinárodních vztazích a v rámci EU reprezentuje vláda, nikoli přímo voliči. Je na jejím uvážení, zda si myslí, že voliče napodruhé přesvědčí, neboť jejich rozhodnutí považuje za neuvážené a nahodilé (Irsko 2001 a 2008, Dánsko 1992) nebo za skutečný a pevný výraz většinového názoru ve společnosti (Francie a Nizozemí 2005, norská referenda o přistoupení k EHS v roce 1972 či k EU v roce 1994, švédské referendum o euru v roce 2003). S politickým rizikem pro ni samotnou, pokud se ve svém odhadu zmýlí. Kdyby se irská vláda bývala ve svém odhadu spletla a prohrála i druhé referendum, nejspíš by za to v domácí politice zaplatila vysokou cenu a od Lisabonu by odstoupila. A po Václavu Klausovi by už nikdo žádný podpis nechtěl...

To se však nestalo a je urážlivé to vysvětlovat tím, že Irové podlehli tlaku či manipulaci. Ve jménu čeho si někdo troufá z nich dělat stádo manipulovatelných ustrašenců? Proč by bylo jejich loňské „ne" upřímné a autenticky vypovídající o jejich vůli a letošní „ano" vynucené a neupřímné? Lze manipulací či tlakem (který nikdo nijak konkrétně nedokládá) dosáhnout změny z 53% „ne" na 67% „ano"?

Když dáme stranou emoce a logiku „přání otcem myšlenky", najdeme pravděpodobnější vysvětlení. Zaprvé účast v druhém referendu byla vyšší. Mnozí Irové, kteří k prvnímu referendu nepřišli, zřejmě výrazně přispěli k vítězství „ano". Nebylo by - z hlediska právě těchto voličů - naopak nezopakování referenda problematické? Bylo by demokratické jim vzkázat: „Nepřišli jste volit, tak máte jednou pro vždy smůlu, protože výsledek referenda je svatý!"?

Zadruhé, před prvním referendem na (početné) nerozhodnuté voliče velmi dobře zabral slogan „If you don't know, vote no." Je logické, že po více než rok dlouhé veřejné debatě již nefungoval. Ti, kdo v roce 2008 neměli jasný názor a z opatrnosti řekli „ne", měli v roce 2009 naopak jasno a výrazně většinově se přiklonili k „ano". Že se to euroskeptikům nelíbí a nehodí do krámu je jejich problém, nikoli problém Irů, jejich demokracie či Evropské unie.