Klausův optický klam

Německý ústavní soud rozhodl, že Lisabonská smlouva je slučitelná s německou ústavou, byť její ratifikaci podmínil vyjasněním kompetencí mezi parlamentem a vládou na národní úrovni. Václav Klaus zareagoval svými obvyklými argumenty: proces evropské integrace jde proti svobodě jednotlivce; je dílem hrstky eurokratů, kteří zneužívají pasivity milionů Evropanů; a seriózní politická diskuse o integraci není možná, neboť politici jsou v zajetí „prointegračního paradigmatu“.

Politická diskuse o evropské integraci probíhá, a to velmi intenzivně. Dokládá to nespočet projevů, članků, knih či manifestů, které se přinejmenším od počátku 90. let točí kolem této otázky. Rok a půl se této debatě věnovalo i celoevropské politické fórum na nejvyšší úrovni, Konvent o budoucnosti Evropy, kde Klausovy názory tlumočil Jan Zahradil. Nestál přitom proti monolitnímu „prointegračnímu paradigmatu“. Konkurenčních pojetí evropské integrace existuje mnoho. Reálná forma evropské integrace je kompromisním výsledkem střetů mezi velmi různorodými postoji a zájmy. Blairova evropská vize není stejná jako ta Merkelové, která se zase liší od Sarkozyho, který se neshodne s Jean-Claude Junckerem, atd. Všichni účastníci této živé debaty mají společné jen to, že se chtějí a umějí dohodnout.

Václav Klaus je obětí typického optického omylu menšinových radikálů. Stejně jako se třeba italským trockistům jeví vše napravo od nich jako „fašismus“ a rozdíl mezi demokratickou levicí a pravicí je pod jejich rozlišovací schopnost, má zase on mylný dojem, že všichni ostatní evropští politici jsou federalisté. A protože je se svými radikálními názory osamocen, stylizuje se do role utlačovaného disidenta a uchyluje se ke spikleneckým teoriím.

Třeba o tom, že celá evropská integrace je dílem pár desítek tisíc euroúředníků za zády občanů. Je třeba připomínat, že integrace je dílem vlád s demokratickým mandátem? Že každá etapa integrace prošla ratifikací v národních parlamentech? Lidé s „klausovskými“ názory se již léta snaží politicky prorazit, ale nedaří se jim to. Klausovy názory nikdo nezakazuje, naopak mají velkou publicitu. Ale Evropany prostě neoslovují. I Češi, kteří jsou Klausovými názory obzvlášť zásobováni, masivně hlasovali pro vstup do unie, na kterou se již v roce 2003 vztahovalo 90% jeho dnešních „protilisabonských“ argumentů.

Drtivá většina Evropanů, včetně Čechů, totiž ví, že evrospká integrace je přesným opakem toho, co o ní tvrdí Václav Klaus: zásadním rozšířením svobody a příležitostí pro každého z nás i náš národ jako celek. Jako národ sedět v roli rovnoprávného partnera u stolu, kde se rozhoduje o evropských pravidlech hry. Jako jednotlivec moci svobodně realizovat své ambice – cestovat, studovat, pracovat, podnikat – napříč Evropou, aniž by nás státní byrokracie mohly diskriminovat s tím, že jsme „cizinci“. Profitovat jako spotřebitel či podnikatel z jednotného půlmiliardového trhu. Svým hlasem ovlivňovat celoevropskou politickou hru.

Na dnešní Evropské unii lze kritizovat spoustu věcí. Ale nezaměňujme dílčí otázky a základní princip. I u nás kritizujeme spoustu věcí, většina z nás to však umí oddělit od celkově kladného názoru na polistopadový vývoj jako takový. Právě v této schopnosti odlišit tyto dvě úrovně hodnocení stavu naší země tkví na české politické scéně hlavní rozdíl mezi pestrou paletou demokratických prorežimních stran a protirežimní KSČM. Na evropské scéně je to podobné: pestrá paleta politiků, kteří jsou schopni se dohodnout na kompromisu, a v „protirežimní“ roli Václav Klaus, Declan Ganley či bratři Kaczyńští. Upřímně řečeno, nechápu, o co těmto lidem opravdu jde. Ale s mou svobodou to nemá opravdu, ale opravdu nic společného.