Kdy ze sebe přestaneme v Bruselu dělat hlupáky?

Neznalost a povrchnost ve vztahu k Evropské unii bohužel patří ke standardní intelektuální výbavě (nejen) českých politiků. Ale ve věci „Klausovy výjimky" jsme svědky nebývalých výkonů. Prezident, poslanci a senátoři, šéfové politických stran i odboroví předáci papouškují snůšku nesmyslů. A média jim to poslušně baští.

Začalo to nesmyslným spojováním otázky Lisabonské smlouvy, resp. Listiny základních práv EU, s problematikou sudetských Němců. Paranoidní vidění světa, podle kterého nám celá Evropa v čele s Německem chce jen stále ubližovat, lze samozřejmě převtělit do za vlasy přitažené teoretické právní konstrukce. Když se takovou argumentací ohání figury z okraje politické scény, je to běžný folklór. Je však trapné, když s ní přijde hlava státu a za více méně souhlasného pobrukování největších politických stran donutí vládu si ji osvojit.

Ale prosím, lze to snad omluvit citlivostí části veřejnosti na sudetoněmecké téma. Každý národ má svá traumata, která mohou vést k iracionálním reakcím. Hůře se vysvětluje, proč naše politické špičky stále ještě nepochopily, oč vlastně ve věci Listiny základních práv EU jde. Že to není katalog nových práv, kterých by se občané EU mohli začít domáhat na svých (či sousedních) státech, ale o ucelený seznam již existujících práv, svobod a zásad, které Unie musí respektovat při výkonu svých pravomocí. Smyslem Listiny není dát občanům nová práva, ale zajistit, že ta, která jsou jim garantována v rámci členských států, jsou snáze soudně vymahatelná i vůči orgánům Evropské unie. Tato nevědomost našich politiků je zarážející. Tak nějak jsme si na ni ovšem doma zvykli a naučili se ji taktně přecházet...

Když pak ale náš premiér na podnět prezidenta a za přihlížení politických špiček něco v Bruselu vyjedná a přitom viditelně skoro nikdo z nich nechápe, co se vlastně vyjednalo, jsme v Unii za hlupáky. A není to poprvé. Vzpomeňme na „oboustrannou flexibilitu" či na zbytečnou deklaraci o Listině základních práv... Soustavně si vytváříme pověst země, která přichází s nesmyslnými problémy, leč kterou lze naštěstí vždy uspokojit nějakým nadbytečným potvrzením již platných principů. Hlavně, že se pak naši politici mohou doma nafukovat, jak „hájí národní zájmy". A smlouvy, které sami zaplevelují svými nesmyslnými dodatky, kritizovat kvůli jejich délce a nepřehlednosti.

Je načase přestat si dělat blázny i z občanů a narovinu jim říci, že žádnou výjimku z platnosti Listiny základních práv EU premiér nevyjednal. Česká republika se pouze připojí k „Protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království", který ovšem neříká, že Listina v dotyčných zemích neplatí. Prezident, premiér, předsedové ČSSD, ODS i Zelených by si bývali mohli nejprve přečíst třeba dopadovou studii britské Sněmovny Lordů, která vznikla na základě slyšení desítek politiků a expertů.

Lordové došli k jasným závěrům: „Protokol není obecnou výjimkou ["opt-out"] z Listiny. Listina bude platit ve Spojeném království, byť její interpretace může být ovlivněna obsahem Protokolu." A o kus dál: „Protokol by neměl vést k odlišnému uplatňování Listiny ve Spojeném království a v Polsku ve srovnání se zbytkem členských států. Avšak (...)poskytuje užitečné ujasnění. Nebyli bychom překvapeni, pokud (...) by soudy na národní i unijní úrovni přihlížely k obsahu Protokolu (...) i v případech, které se nebudou týkat Spojeného království a Polska."

Takže... mnoho povyku pro nic? Evropské unii ani nám připojení k britsko-polskému protokolu věcně nijak nepomůže ani neublíží. Symbolicky ale škodí dost: upevnili jsme si pověst ustrašeného euroskeptického kverulanta, jehož slovu nelze moc věřit. A přispěli jsme k poškození důvěryhodnosti Unie, která není schopna se jednomyslně a bez výhrad shodnout ani na katalogu již existujících základních práv svých občanů. Vnitropoliticky též: ukázalo se, že vláda i parlament nechají prezidenta ohýbat ústavu a přisvojovat si pravomoci, které mu nepatří. Ale asi nejhorší je, že politická scéna v této záležitosti opět ukázala svůj naprostý amatérismus a povrchnost. V Bruselu se nám za to mohou smát, my doma bychom měli spíše plakat... Nebo s tím začít konečně něco dělat?