Euro – oběť vlastního úspěchu?

Události kolem eura a (nejen) Řecka vyvolaly škodolibý úsměv na tváři euroskeptiků. „Vždyť jsme to říkali! Euro je nesmyslný a škodlivý projekt!“ Na první pohled se může zdát, že mají pravdu. Ale jen na ten první... Po delší odmlce (letní tendence k „dolce farniente“ a hektičnost začátku akademického roku nejsou přítelem mého blogování...) se vracím (nejen) s malým seriálem na obranu eura.

Pro euroskeptiky je to jasné: za problémy Řecka může euro, které řeckou vládu vedlo k dalšímu zadlužování. S drachmou by úvěry byly dražší a řecká rozmařilost na dIuh by tak narazila dříve. Navíc by si Řekové z dnešních problémů snadno pomohli devalvací, o kterýžto nástroj však právě kvůli euru přišli. Nechme na jindy otázku prospěšnosti devalvace a zaměřme se na úvahu o euru, jakožto zdroji řeckých problémů. Ta zaměňuje příčiny a následky a zcela chybně vyvozuje odpovědnost za řecké problémy. Nemůže za ně totiž euro, ale řecké vlády. Euro naopak dalo Řekům jedinečnou šanci, kterou bohužel nedokázali využít.

Jedním z argumentů pro zavedení eura bylo snížení úrokových sazeb díky „dovozu“ německé měnové důvěryhodnosti do zemí s chronicky nestabilními měnami. Úrokové sazby v nedůvěryhodných zemích (Řecko, ale též Francie, Itálie, Španělsko,...) jsou vyšší, neboť věřitelé do nich promítají „prémii z rizika“. Naopak Německo tradičně profitovalo z nízkých úroků, díky maximální důvěře investorů ve stabilitu německé měny. Euro umožnilo těžit z této německé kredibility všem zúčastněným zemím a vedlo k podstatnému snížení úrokových sazeb, a to i v Řecku. Jasně to ukazuje graf vývoje úrokových měr státních obligací.

Německo je mělo stabilně nejnižší, spolu s Nizozemím, které již dlouho před eurem drželo pevný kurs se západoněmeckou  markou. Francie se pustila v polovině 80. let do tzv. politiky silného franku: zakázala si - více než 10 let před zavedením eura - řešit problémy své ekonomiky devalvací a začala za každou cenu bránit pevný kurs k marce. Poměrně rychle to přineslo kýžené plody. Naproti tomu Itálie či Řecko musely ještě pár let před zavedením eura investorům nabízet úroky vyšší o 5 až 10 procentních bodů než Němci, Nizozemci či Francouzi.

Země eurozóny mohly tohoto impulsu využít k ozdravení své ekonomiky a ke snížení zadluženosti. Bohužel mnohé z nich toho nevyužily, ale zneužily. Nižší sazby je vedly k větší rozmařilosti a dalšímu zadlužování. Vyčítat to euru je však stejně trefné, jako nostalgicky vzpomínat na předlistopadové poloprázdné samoobsluhy ve jménu kritiky zvýšeného výskytu obezity... Euro bylo úspěšné: členským zemím nabídlo razantní snížení úrokových sazeb. Neúspěšné byly naopak vlády, které tuto šanci promrhaly. Finanční trhy samozřejmě po určité době pochopily, že si z nich některé vlády dělají blázny, když platí německé úroky a vedou řeckou rozpočtovou politiku. A proto jsme se dostali do současné situace. Kvůli nezodpovědnosti vlád se paradoxně jeden z hlavních přínosů eura obrátil proti němu.

Reálný problém tak netkví v existenci eura, ale v neschopnosti (a neochotě) vlád respektovat závazky, které na sebe se vstupem do eurozóny vzaly. Řešením není zrušení jednotné měny, nýbrž lepší vymahatelnost pravidel, která ji odpočátku doprovází, ale bohuže zůstala z velké části jen na papíře. Ale o tom někdy příště.