Appeasement na Klause neplatí

Většinová reakce politické scény na prezidentův požadavek ohledně Lisabonské smlouvy je dalším důkazem její tragické nezpůsobilosti řídit stát. Proti Klausovu vydírání a jeho hře o čas (neboť ničím jiným jeho náhlá starost o Benešovy dekrety není) měly vláda a „prolisabonské" strany zaujmout tvrdý postoj a s prezidentem se ostře střetnout, politicky i právně.

Politicky: jasně říci, že jde o požadavky Václava Klause, nikoli České republiky. Věcně vysvětlit, že jeho argumentace ohledně Lisabonské smlouvy a Benešových dekretů je „falešná a prázdná" a že jeho postup je nelegitimní a pro zemi škodlivý. Apelovat na něj (třeba výzvou předsedů politických stran), aby se zachoval v duchu naší ústavy a zavázal se, že po rozhodnutí ústavního soudu, bude-li kladné, smlouvu bez průtahů podepíše.

Pokud by tento politický tlak nestačil, vláda a parlament měly okamžitě použít právní nástroje, nejlépe kompetenční žalobu před ústavním soudem. Prezident volený parlamentem nemá legitimitu k tomu, aby blokoval jeho vůli.

Až pokud by ústavní soud v kompetenčním sporu dal za pravdu prezidentovi, nastal by čas na vyjednávání o „Klausově výjimce".

Takto by se zachovala zodpovědná a sebevědomá politická reprezentace. Tu však nemáme. A tak jsme svědky klasické politiky „appeasmentu": hlavně tatíčka Klause nerozzlobit... Až na Zelené a lidovce se strany více méně staví za „Klausovu výjimku", vláda o ní aktivně vyjednává. Neumí zbytku Evropy jasně říci, že to není požadavek České republiky. Že jde jen o domácí kompetenční spor, na jehož vyřešení potřebujeme od svých partnerů čas, ale ve kterém jsou čeští zastánci Lisabonu jednotní a odhodlaní.

Co hůř, je cítit ochota vlády i k dalším ústupkům. Tedy nejlepší způsob jak Václavu Klausovi říci, že jeho vydírání funguje. V okolí premiéra prý panuje názor, že ve věci jmenování českého eurokomisaře by nebylo kvůli Lisabonu vhodné „dráždit" prezidenta. Opak je pravdou. Jmenováním komisaře, který by výrazně symbolizoval protipól Klausových názorů a postojů (nejen) na Evropskou unii, by vláda zabila dvě mouchy jednou ranou. Ukázala by prezidentovi sílu a jasně mu vzkázala, že se od něho nenechá vydírat. A vyslání silného a aktivního „Antiklause" do Bruselu by bylo srozumitelnou a pozitivní zprávou pro zbytek Unie. Ale takto nejsou vláda a politická reprezentace bohužel schopny uvažovat. Co bude následovat? Dostane prezident prostor i pro ovlivňování politiky vlády v dalších oblastech?

Co takhle se poučit z minulých chyb? Mirek Topolánek si myslel, že svou loajalitou zajistí klid pro svou vládu: po roce ji Václav Klaus pomohl odstřelit. Mnozí lidovci si mysleli, že si volbou Klause koupí zákon o majetkovém vyrovnání s církví. Čekají dodnes. Ne, „appeasement" na Václava Klause nezabírá.

Po ostudě s pádem vlády uprostřed předsednictví a s neústavními předčasnými volbami politická reprezentace v režii ČSSD a ODS, za potlesku KSČM, dál zkoumá, kam až může klesnout. Poté, co sama ukázala, jak málo si váží naší ústavy, nechává nyní prezidenta, aby si osoboval pravomoci, které mu nenáleží. A zbytku Evropy definitivně ukazuje, že „ano" českého politika znamená v lepším případě „snad".