Podle novinových titulků, ale zejména při pohledu na každoměsíční vyúčtování se zdá být situace na českém telekomunikačním trhu, poměrně tristní. Stačí se podívat na ceny za volání v okolních zemích a zřejmě se většině z nás začne otevírat pomyslná kudla v kapse. Asi těžko nás uchlácholí srovnávací indexy Českého telekomunikačního úřadu, protože každého jednotlivého z nás zajímají především vlastní peníze. To, že podnikatelé a lidé, kteří se nebojí s operátory smlouvat, mají ceny za volání v relativně rozumné výši, ale naprostá většina občanů, zejména důchodců a dalších „obyčejných“ lidí, pouze čeká, co jim operátor nabídne, určitě tyto lidi neuspokojí. Jistě jsme tržní ekonomika a trh má určovat ceny, avšak trh elektronických komunikací nevytváří a ani nemůže vytvářet úplné tržní prostředí, neboť je přirozeně technicky limitován. V této situaci by měl svou roli plnit regulátor, kterým je u nás Český telekomunikační úřad.
Z vlastní zkušenosti vím, že se zaměstnanci Českého telekomunikačního úřadu až na výjimky neflákají, a že většině z nich nechybí odborná zdatnost. Problém je v jiné věci, ČTÚ je i na české poměry extrémně rigidní a formalistický, přičemž často se místo řešení problémů hledají důvody, proč určité věci je nemožné řešit. Mnohé problémy se řeší značně formalisticky s mizivým efektem. Úsilí zaměstnanců tohoto Úřadu tedy často není zaměřeno primárně na výsledek, ale především na dodržování stanovených formálních postupů.
Je zřejmé, že při jednání orgánů státní správy, tedy i regulátora trhu elektronických komunikací platí obecná zásada, že co není zákonem výslovně povoleno, to příslušný úřad činit nemůže. I přesto však Český telekomunikační úřad není zcela bezzubý. Legislativa Českému telekomunikačnímu úřadu dává mnohé pravomoci. Úřad například může operátorům uložit rozhodnutím, aby provedli změnu smlouvy nebo jejího zveřejněného návrhu o poskytování služeb elektronických komunikací, je-li v rozporu se zákonem o elektronických komunikacích nebo prováděcími právními předpisy k tomuto zákonu nebo v rozporu se zákonem obsahujícím pravidla ochrany spotřebitele, a to z důvodu nekalých, klamavých nebo agresivních obchodních praktik nebo z důvodu diskriminace spotřebitele. Za celou dobu platnosti tohoto ustanovení (dříve bylo oprávnění měnit pouze všeobecné podmínky operátorů) však bylo toto oprávnění využito pouze jednou.
Mezi další nástroje, které mohou efektivně regulovat trh elektronických komunikací, patří mimo jiné rovněž stanovování podmínek při aukcích kmitočtů a rovněž oprávnění ČTÚ vymáhat plnění stanovených povinností operátorů formou udělování pokut ve správních řízeních.
S ohledem na shora uvedené se domnívám, že ČTÚ by měl více využívat zákonných opatření a trh elektronických komunikací více regulovat.
Domnívám se, že aby došlo ke změně fungování tohoto regulačního úřadu, je nutné, aby tento začal fungovat více pružně. Prvním krokem k tomuto cíli by měla být zejména obměna vedení ČTÚ včetně předsedy, tak aby byli za členy Rady ČTÚ jmenováni lidé z pohledu odborných znalostí a nikoliv pouze za „politické zásluhy“, kdy tento orgán ještě donedávna (s výjimkou jmenování pana Malého) sloužil spíše jako „trafika“ pro vysloužilé politiky. Rovněž je s podivem, že v Radě, která je vrcholným orgánem tohoto Úřadu, není například ani jediný člen s právnickým vzděláním.
Nové vedení ČTÚ by jistě mohlo přinést „svěží vítr“ do tohoto formalismem přesyceného Úřadu. Jsem přesvědčen, že občané tohoto státu si zaslouží, aby regulátor v oblasti moderních technologií byl pružný a zároveň v mezích zákona skutečně plnil svou regulační funkci. Příkladem z nedávné doby nám může být nedaleké Polsko.
Závěrem jen dodávám, že naděje umírá poslední a snad se i na trhu elektronických komunikací začne blýskat na lepší časy.
