V poslední době kolem sebe neustále slýcháme slovo krize, ať je to krize hospodářská nebo krize morálních či jiných hodnot. S tím souvisí frustrace valné částí obyvatel českých zemí ze stávajícího politicko-hospodářského systému, což nepochybně, jako vždy v dějinách, nahrává demagogickým a populistickým politickým uskupením. Lidé také mnohdy nostalgicky vzpomínají na období poměrně nedávno minulé, kdy měla absolutní moc ve státě komunistická strana. V této souvislosti si můžeme celkem logicky položit otázku, proč k tomuto jevu dochází, když více než před dvaceti lety se komunistický totalitní režim zhroutil v podstatě „zevnitř“, kdy již nebyl schopen zvládat narůstající ekonomické problémy, problémy v zásobování, katastrofální situaci v oblasti životního prostředí a mnohé další problémy? Konec monopolní vlády komunistické moci byl záhy, v roce 1990, potvrzen ve svobodných volbách výraznou většinou občanů tehdy ještě Československa.
Neoddiskutovatelnou skutečností bezpochyby je, že proces transformace politického a zejména ekonomického systému se neobešel bez velkých chyb, přičemž díky skutečnosti, že rozchod s komunistickou mocí nebyl proveden rázně (např. obdobně jako důsledná denacifikace v poválečném Německu), si politickou, ale především ekonomickou moc udrželi bývalí představitelé komunistické strany. Pravdou rovněž je, že morální úpadek, přirozená úcta k základním hodnotám, jakož i účelové vykládání práva, což byly atributy vlastní komunistickému režimu, který vyžadoval pouze absolutní, později i předstíranou poslušnost, v kombinaci s bezbřehým liberalismem polistopadových let, rovněž napáchaly mnoho škod, které těžko odstraňujeme do dnešních dní.
Co tedy lze vnímat jako největší problém současné České republiky? Pokud se úzce zaměříme na naši zemi a pomineme obecné těžkosti současného globalizovaného světa, pak se jedná zejména o skutečnost, že v myšlení mnoha lidí jsou stále zakořeněny určité stereotypy, kdy kupříkladu zůstává stále aktuální úsloví „kdo nekrade, okrádá svou rodinu“, spolu s politickou pasivitou a neangažovaností většiny obyvatel. Zejména tyto faktory následně vedou k výraznému reálnému omezení politické soutěže, kdy z hrstky politicky angažovaných občanů jsou sestavovány kandidátky do vrcholných politických orgánů, přičemž na čelná místa ve státní správě a samosprávě se tak mohou relativně snadno dostat lidé neschopní, nebo ještě hůře všeho schopní, kteří následně nastavují zrcadlo většině populace.
I přes uvedené skutečnosti se nedomnívám, že by na tom česká společnost byla až tak špatně, jak bývá často prezentováno, i když vždy je co zlepšovat. Avšak nestačí pouze sedět a nadávat na poměry nebo se účastnit demonstrací a různých výzev bez jasně předložené alternativy. Je třeba, aby se stále více lidí zapojovalo do veřejného života a snažili se přispívat ke zlepšení kvality svého života, svého okolí a celé společnosti.
