Z deníku řidiče T-37

V roce 1933 zavedla DRRA do výzbroje plovoucí tančík T-37. Toto vozidlo, které mělo nahradit předchozí nepovedený T-27, vynikalo tím, že nevynikalo ani pancéřováním ani silou motoru ani palebnou silou ani jízdními vlastnostmi.

Výňatek ze zbytků deníku nalezeného v poloutopeném tanku T-37

26/05/1942

Dnes ráno vyrazila naše četa znovu na průzkum. Už je to skoro týden,co ustaly jarní deště, takže snad nebudeme trávit celý den vzájemným vyprošťováním z bláta jako před dvěma dny. Ve zpocených rukách svírám řídící páky a modlím se, aby náš velitel v prvním tanku zvolil co nejpřímější cestu. Řízení má někdy nálady jako naše kráva Bělka . Tu ale stačí přetáhnout bičem, aby přišla k rozumu. Myslím si, že je ale chyba v nás řidičích, protože konstruktéři z továrny, kde náš stroj vyrobili, z továrny se jménem Stalinova revolučního soudruha se přece nemohou zmýlit.

Napravo u lesa vidím nějakou skupinku a zavírám přední řidičský poklop. Sám sebe se ptám proč, když pancíř nás stejně kryje jen proti zvědavým pohledům a ostrému slunci. Za to mám teď zajímavý výhled průzorem – obloha, stromy, bláto, stromy, obloha, stromy, bláto. O tom kam jedu, mám jen mlhavou představu, ale občas zahlédnu Maximův tank, který jede před námi.

Mírné stoupání vyvolalo moje zběsilé řazení a kvílení motoru (politruk nám říkal, že je to silné ocelové srdce našich skvělých strojů – možná to měl říct i tomu motoru), který si asi s naší mašinou do kopce neví rady, chvílemi přehlušují Vasjovy sprosté nadávky. Podle toho, že se pokouší všemožně zapřít nohama, kope mě do řadící páky a do ruky, se zřejmě snaží zachytit ty chlapy u lesa do miřidel kulometu. Je to hodný kluk odkudsi od Donu, ale myslím si, že se mu to nepovede. Doufám jenom, že si nenatrhne ucho, nevyrazí zuby a nepozvrací panel s přístroji jako před měsícem, kdy se mi zaseklo řízení a skulili jsme se z meze. Ještě teď je na teploměru nalepených několik zrníček jáhel.

Najednou rána, skřípění plechu a koukám na oblohu. Asi jsem se zasnil. Na pancíři přede mnou bude určitě vypouklina od mého čela. Motor se zadusil a já se pokouším s hvězdičkami před očima vylézt ven ze stroje. Proč se té divné čepici, ve které je v zimě zima a v létě horko, říká protinárazová kukla, to opravdu nechápu. Vasja se vysoukal také a podle jeho nadávek a krvavého úsměvu asi zastavil obličejem o zásobník DéTéčka. Už mu chybí čtyři zuby, co tomu asi řekne jeho Valentina? Naše třicetsedmička krásně najela na záď tanku jedoucího před námi.

Tanky vypadají jako pářící se želvy, které nám ukazovali ve škole v časopisu. Podle smradu a kouře, který se line ze všech otvorů nad motorem prvního tanku, mu ocelové srdce náhle dotlouklo. Podle pohledu do tváří jeho osádky se jim zřejmě ulevilo. My jsme vyvázli jen s pár promáčklinami na pancíři, ulomeným vztlakovým blatníkem a ohnutým hnacím kolem, .......... takže jsme pro dnešek dojeli  také. Ostatní tři tanky se kolébají a poskakují dál, ale mám pocit, že nám jejich osádky trošku závidí.

Chlapi u lesa už nejsou vidět, možná že umřeli smíchem. Už se těším, jak nám v dílnách opraví naši mašinu a vyjedeme spolu znovu do boje.

Může se Vám to líbit nebo nelíbit, možná se to opravdu stalo...

Původní článek napsán pro www.valka.cz