T-35 - největší mezi velkými

V roce 1933 vyrobily závody Bolševik (bývalé Obuchovské ocelárny) a Závod K.E.Vorošilova č. 174 v Leningradě dva prototypy pětivěžových monster a zahájily tím sériovou výrobu tanků, které do té doby v historii neměly obdoby.

Tak jako u několika typů sovětských tanků, začala historie tohoto vozidla potřebou těžkého tanku pro realizaci "Prvního tankového plánu" z 1929 a  následnou návštěvou Chalepského komise ve Velké Británii v roce 1930. Členy komise zaujal mezi jinými i pětivěžový, třicetidvoutunový Vickersův A1E1 Independent z roku 1926, vyrobený v jediném exempláři. Když bylo jasné, že konstrukčně a výrobně složitý tank TG, vyvíjený ruku v ruce sovětsko-německou skupinou inženýrů pod vedením E. Grotte, sovětský průmyslový komplex v sérii prostě vyrábět nezvládne, byla sovětská část skupiny inženýrů převedena na práci na projektu nového těžkého tanku. Nově vytvořená skupina pod vedením ing. Barykova a ing. Ginzburga byla pověřena vývojem těžkého tanku o hmotnosti okolo 35 tun, maximální rychlosti 32 km/h s využitím zkušeností s práce na TG, zkoušek tanku Grosstraktor na základně Kama a poznatků Chalepského komise a toto mělo být dokončeno i s výrobou prototypu do 1. 8. 1932. Téměř nemožné se téměř podařilo (zadání proběhlo v listopadu 1931) -  20. 8. 1932 byl vyroben první prototyp T-35-1 a 1. 9. 1932 připraven k vojskovým zkouškám. Komise s úžasem hleděla na necelých deset metrů dlouhý čtyřicetidvoutunový pětivěžový kolos s šesti páry pojezdových kol, vyzbrojený jedním kanonem ráže 76,2 mm (zatím jen maketou), dvěma 37mm kanony a třemi kulomety. Při zkouškách se objevilo mnoho nedostatků plynoucí ze složitosti (např. pneumatického ovládání pohonu), špatného zpracování  a i cena byla příliš vysoká. Také dosahovaná rychlost byla nedostatečná. Tyto nedostatky byly čátečně odstraněny ve druhém prototypu T-35-2, kde byly použity i některé komponenty se souběžně vyvíjeného T-28. V dubnu 1933 byly se druhým prototypem dokončeny i sady výkresové dokumentace pro sériovou výrobu, kde se průběžně promítaly další změny vyvolané zkouškami druhého vozidla.

Sériový T-35

TTD

Do sériové výroby v Charkovském CHPZ vstoupilo v roce 1934, dá se říci, úplně nové vozidlo. Se svými padesáti tunami hmotnosti se stalo největším sériově vyráběným tankem své doby, ale dokázalo si šířkou pásů udržet "rozumný" měrný tlak 0,76 kg/cm2. Hlavní věž byla až na drobnosti totožná s hlavní věží T-28, střední věže s věžemi tanků BT-5 bez vyvažovače a malé věže s malými s T-28. Hlavní věž o hmotnosti 1870 kg, poháněná elektromotorem nebo manuálně byla umístěna uprostřed asi v jedné třetině délky tanku na vyvýšené nástavbě, ostatní věže křížem kolem ní a pod úrovní její základny, kanonové (hmotnost 630 kg) vpředu vpravo a vzadu vlevo, kulometné (366 kg) naopak. Impozantní výzbroj se nyní skládala s jednoho kanonu KT-28 ráže 76,2 mm, dvou kanonů 20K ráže 45 mm a pěti až sedmi kulometů DT. Základní desetičlenná osádka měla složení  - hlavní věž - velitel tanku-kulometčík, střelec, radista-nabíječ, malé kanonové věže - po jednom střelci a nabíječi-kulometčíkovi, kulometné věže - po jednom kulometčíkovi a v trupu řidič-mechanik a ke komunikaci mohla použít vnitřní hovorové zařízení SPU-7.  Na plný stav se osádka doplňovala o hlavního mechanika a mechanika-motoráře.

Motorové-převodové oddělení se nacházelo v zadní části vozidla a jeho srdcem byl upravený letecký motor M-17T s výkonem 500 HP, modernizované motory montované od roku 1938 měly výkon až 580 HP (M-17L).  Chladiče byly umístěny z boku motoru, tažný ventilátor a výdech chladícího vzduchu za motorem. Výkon se přenášel přes třílamelovou suchou spojku a pětirychlostní převodovku (5+1) do bočních převodovek s brzděnými třecími spojkami na zadní hnací kola. Dvě nádrže měly obsah každá 320 litrů, jedna 270 litrů benzinu. Elektrická soustava byla jednovodičová a pracovala s napětím 12V.

Pásy byly ocelové a každý z nich tvořilo 135 článků. Pojezdová část podvozku se skládala s osmi párů kol umístěných na čtyřech vozících. Odpružení tvořily čtyři vinuté pružiny na jeden vozík. Pás byl shora podepírán šesti pogumovanými kladkami a napínal se tak jako u T-28 klikou přes napínací kolo.

Pancíř byl z části nýtovaný a z části svařovaný. Pancéřové desky dosahovaly tloušťky od 10 mm (stropy malých věží) až po 50 mm (čelní pancíř trupu).

Během sedmileté výroby bylo na vozidle provedeno velké množství změn sloužících ke zvýšení bojové hodnoty, zjednodušení výroby a zlepšení práce osádky. Postupem času se měnil tvar řidičova poklopu z dvoudílného až po jednodílný oválný (stejný jako u věže BT-7), tvar nástavby hlavní věže, počet (z jednoho na dva) a tvar poklopů na hlavní věži, přibyl protiletadlový kulomet P-40 a kulomet DT ve vyvažovači, zvýšil se výkon motoru, dále se změnil tvar krytu tlumiče a různé jiné menší úpravy.

Největší změny proběhly na přelomu let 1938-39, kdy byly kompletně přepracovány věže. Nové dělové věže byly kónické s vylepšeným pancéřováním a novou maskou kanonu. Kulometné  měly také nový, zkosenější tvar, zesílené čelo a oválný poklop. Některé partie tanku dostaly zesílené pancéřování, byla montována radiostanice 71-TK-3 s prutovou anténou, byl změněn tvar montážních přístupů k motoru a také proběhlo množství změn v "podpalubí" (zesílený podvozek, použito více svařování). Hmotnost stoupla na 54 tun, což znamenalo hlavně zvětšení problémů při manévrování v terénu.

Na podvozku T-35 vznikly také prototypy těžkých samohybných děl SU-14 (203,2 mm) a SU-14-1.

Zařazování k jednotkám a nasazení

První vyrobené kusy byly přidělovány k 5. těžkému tankovému pluku v Charkově, který sloužil jako rezerva Hlavního velitelství. Tato vozidla byla v roce 1935 přesunuta k posílení 5. samostatné těžké tankové brigády, která byla doplňována většinou dalších vyrobených T-35 (celkem asi 41 kusů). Dále vozidla sloužila ve 3. sam. tankové brigádě v Rjazani a po jednotlivých kusech v tankových učilištích a vojenských akademiích. S celkového stavu jich bývalo stále 4-5 na opravách a generálkách v CHPZ. V polovině roku 1939 byla 5. sam. t. b. přesunuta do Žitomiru a přeznačena na 14. tank. brigádu. V souvislosti s reorganizací Auto-tankových jednotek z poloviny roku 1940 byly všechny polní T-35 (51 ks, z nichž 9 potřebovalo střední nebo generální opravu) přesunuty do 67. tankového pluku 34. tankové divize.

Do přepadení Sovětského svazu se T-35 neúčastnily žádných bojových akcí, pouze na přehlídkách demonstrovaly sílu a mohutnost DRRA. Od 22. června 1941 byla ale bojová kariéra většiny z nich velice krátká. Hlášení 34. tankové divize myslím nemá cenu komentovat

22. 6. - ve stavu bojeschopných 38 ks T-35

24. 6. - 17 ks T-35

26. 6. - 10 ks T-35

27. 6. - žádný T-35

Nutno však říci, že většinu ztrát neměla na svědomí přímá bojová činnost nepřítele, ale nehody a v poli neodstranitelné poruchy (na odvlečení do dílen nebo dopravu do CHPZ nebyl pro rychlý postup Wehrmachtu čas). Podle hlášení 67. tankového pluku (34. tank. div.) byly příčiny vyřazení - citace po jednotlivých vyřazených vozidlech - zapadl do bláta, porucha pojezdových kol, porucha boční převodovky, spadl z mostu, zničen protivníkem,  porucha motoru, zničen protivníkem, porucha boční převodovky, spálená hlavní spojka, zapadlý, porucha boční převodovky, zničen protivníkem, porucha motoru, porucha převodovky, zničen protivníkem, shořel, porucha ventilátoru, porucha převodovky, zničen protivníkem .......... .

Poslední jeho zaznamenané bojové vystoupení na sovětské staně bylo v bitvě pod Moskvou (asi 2 ks) a na německé (jeden ze zajatých strojů snad ze Zkušební základny Kummersdorf) ve stavu 11. tankového pluku Wehrmachtu - tento byl zničen v dubnu 1945 v bitvě o Berlín (?).

Co říci závěrem? T-35 - tento gigant s velkou palebnou silou (hmotností odpovídal říčnímu dělovému člunu typ.1124, ale palebnou silou jej převyšoval) a možností postřelovat najednou několik cílů měl několik Achillových pat. Ať už se jedná o přílišnou složitost a s tím souvisejícím množstvím poruch, v poli v podstatě neodstranitelných, velké rozměry a hmotnost, které dělaly problémy při zatáčení, na mostech a při přepravě v návaznosti nedostatečné vybavení DRRA těžkou vyprošťovací a zdvihací technikou. Jeho velikost a rychlost (nebo spíše pomalost) z něj dělala snadný cíl a také velitel těžko mohl využít všech jeho možností - ono  pozorovat situaci, rozdělovat cíle pro jednotlivé věže, přijímat rozkazy, velet řidiči a ještě obsluhovat kulomet je nad síly jednoho člověka. Tento, ve své době ojedinělý sériový stroj v podstatě neměl soupeře, nepočítáme-li terén, kterým se měl pohybovat a sebe samého. 

Poslední zachovalý T-35 se nachází v Centrálním muzeu ozbrojených sil v Kubince a je momentálně v rekonstrukci v dílnách 38. vědecko-výzkumného a zkušebního ústavu obrněných vozidel Ministerstva obrany Ruska.