T-28 - třívěžový střední tank

Když v roce 1930 navštívila Chalepského komise za účelem nákupů tanků nebo licencí na jejich výrobu Velkou Británii, setkala se tam také s prototypy tanku A6 Vickers (Vickers Sixteentonners), v té době „módním“ vícevězovým typem.

 Britská strana ale nebyla nakloněna k prodeji tohoto vozidla a ani další jednání nebyla úspěšná. Jelikož měla komise oči na stopkách a fotoaparáty a měřidla vždy ve střehu, bylo rozhodnuto po návratu do SSSR „vyvinout“ vlastní typ třívěžového středního, v tehdejší terminologii manévrovacího tanku.

Podle podkladů komise byla konstrukce zadána Fakultě motorizace a mechanizace Vojensko-technické akademie F. Džeržinského a souběžně i Tanko-traktorové konstrukční kanceláři VOAO. Oba projekty byly dokončeny v lednu 1931. Jako vhodnější byl vybrán projekt VOAO (Ginsburg, Zaslavskij, Ivanov), ve kterém byly využity i zkušenosti se sovětsko-německé spolupráce na tanku TG. Projekt, označený jako T-28, počítal s hmotností asi 16 tun,  45mm kanónem a kulometem v hlavní věži a dvěma kulomety v malých věžích. Pancéřování tanku mělo mít tloušťku od 8 do 20 mm. Pohánět jej měl motor ?-5 (licence upraveného amerického leteckého motoru Liberty V-12) o výkonu do 400 HP, který byl používaný i v tancích BT-2. Mělo se maximálně využít prvků BT-2 a vyvíjených T-26.  V závodě Bolševik v Leningradu byly v květnu 1932 vyrobeny dva prototypy s pancířem z běžné oceli, jeden (T-28-1) s výkonějším motorem M-17, druhý (T-28-2) s dieselovým motorem, který nebyl dokončen pro nedokončení vývoje dieselového motoru PGE. V dalším měsíci byly na prvním z nich provedeny vojskové zkoušky a na jejich základě byl projekt přepracován a sériová výroba byla zadána závodu Krasnyj Putilovec (bývalý Putilovský závod) v Leningradu. Tato továrna měla zkušenosti s výrobou přístavních jeřábů a lokomotiv (a byla jí částečně vytížena) , ale stávající strojní zařízení bylo nevyhovující a nebylo v nejlepší kondici.

T-28 - vývoj konstrukce

TTD

První série 12 tanků byla vyrobena do dubna 1933, 10 z nich se zúčastnilo přehlídky k 1. máji na Rudém náměstí v Moskvě a 2 v Leningradu. Poté, co ukázaly svoje přehlídkové možnosti, byly odeslány zpět do továrny k odstranění nedostatků. Do konce roku 1933 bylo z plánu 90 ks vozidel vyrobeno pouze 41 ks.

První vozidla s osádkou šesti mužů (řidič, velitel-střelec (hlavní věž), nabíječ, 2 střelci (malé věže) a radista-druhý nabíječ), měla nýtovaný-svařovaný pancíř o tloušťce 10 - 30 mm. Věže byly umístěny ve dvou úrovních - vpředu na bocích stroje se základnou ve výši blatníků dvě malé - ručně ovládané kulometné, mezi nimiž se nacházela budka řidiče. Uprostřed, asi v jedné třetině délky vozidla, se nacházela věž hlavní (vnitřní průměr 1760 mm), jejíž základna byla umístěná ve výšce horního pancíře korby na sedmdesátidvoukuličkovém věnci. Byla ovládána ručně i elektricky (otočení o 360 st. za 25 sekund) a vyzbrojena kanonem 76,2 mm vz. 1927/32 (KT-28 - Kirovskaja tankovaja), což byl upravený plukovní kanon se zkráceným zákluzem na 500 mm a přepracovaným ovládáním o délce hlavně 16,5 ráže. Elevace zbraně byla 25 st., deprese 5 st. a cíle se zaměřovaly zaměřovačem TOP vz. 1930 a zaměřovacím periskopem PT-1 vz. 1932. Ve schránkách pod otočnou podlahou a v držácích na bocích věže měla osádka zásobu 69 až 70 nábojů. Dále mohla použít 3 kulomety DT (po jednom v čelech všech věží) se zásobou 7938 nábojů. Hlavní věž měla jeden velký obdélníkový poklop, malé věže také po jednom poklopu.

Elektroinstalace byla u prvních vozidel jednovodičová a pracovala s napětím 12 V, u tanků výroby od konce roku 1933 s napětím 24 V. Všechny tanky měly radiostanici s 71-TK s dosahem do 20 km a rámovou anténou a vnitřní komunikační systém typu Safar. Vozidlo poháněl A. Mikulinem upravený vodou chlazený dvanáctiválec nazvaný M-17T, vycházející s motoru M-17, což byl licenční letecký motor BMW VI, vyráběný za německé spolupráce od roku 1930 v závodě č. 26 v Rybinsku.  Tyto motory používaly též tanky BT-7. Výkon byl přenášen přes hlavní vícekotoučovou suchou spojku převodovkou (5 st. vpřed a 1 vzad) na vícekotoučové boční suché spojky a převodovky se směrovými brzdami k hnacím kolům. Podvozek (jedna strana) se skládal s dvanácti párů pojezdových kol s gumovými obručemi, umístěných v šesti vozících na vinutých pružinách, sedmnáctizubého hnacího kola o průměru 720 mm umístěného vzadu a předního napínacího kola o průměru 780 mm.  Pás, napínaný klikou přes napínací kolo se skládal se 121 ks ocelových článků o rozměrech 380 x 170 mm.

Sání vzduchu bylo umístěno na zadní šikmé části na horním pancíři a kryl jej obdélníkový kryt bez otvorů. Vodní chlazení pojalo 100 litrů směsi, o průtok vzduchu přes olejové a vodní chladiče se staral elektrický ventilátor. Tlumič výfuku se naházel napříč mezi krytem sání a hlavní věží. Vozidlo bylo mezi jiným vybaveno i zadýmovacím zařízením TDP-3.

Výroba byla od konce roku 1934 reorganizována, pořízeno nové strojní vybavení a na vozidle participovalo několik subdodavatelů - Ižorský závod v Kolpinu (věže), závod Rudý říjen v Leningradu (motor), závod č. 07 v Leningradu (nádrže, filtry), Státní podnik na výrobu ložisek v Moskvě (ložiska),  závod č. 213 v Moskvě (měřící a kontrolní přístroje) a závod č. 203 v Moskvě (radiopojítka).

V sérii vyrobené v roce 1934 (objednáno 30 ks, vyrobeno 50 ks - doháněl se skluz z minulého roku) se objevuje velké množství změn, ať už vnějších či skrytých, sloužících k odstranění dětských nemocí. Mezi ty viditelné patří příčné otvory na krytu sání vzduchu a pojezdová kola na čtvrtém a pátém vozíku nebyla osazována gumovými obručemi. Podle konstruktéra Ginsburga bylo do roku 1937 na vozidle provedeno přes 700 úprav.

V roce 1935 bylo objednáno  100 vozidel, ale dodáno pouze 32, již se čtvrtým kulometem ve vyvažovači, novou radiostanicí 71-TK-2 s dosahem do 60 km, novým typem vnitřního hovorového zařízení a novým tvarem tlumiče a krytu sání.

Série z roku 1936 (101 ks)  přinesla další změny  - radiostanici 71-TK-3 a protiletadlový kulomet P-40. S osazením věnce na lafetaci PLK se počet poklopů na hlavní věži zvýšil na dva, pravý kulatý s věncem a levý čtvercový.

V roce 1937 bylo vyrobeno pouze 39 ks, zpomalení výroby bylo zapříčiněno výrobou jiných prototypů (např. T-29).

V dalším roce výroba stoupla na 96 ks, souběžně se zjednodušením výroby a zvýšením bojové hodnoty. Tato vozidla již byla vybavena výkonnější a spolehlivější hlavní výzbrojí - kanonem L-10 s hlavní dlouhou 26 ráží a úsťovou rychlostí 555 m/s (oproti L/16,5 a 381 m/s u KT-28) a mají celosvařovaný pancíř.

Nejvyšší produkce bylo dosaženo v roce 1939 -  131 ks  a výroba dobíhá 13 kusy v roce 1940. Vozidla vyráběná od podzimu 1939 mají již konickou věž, podobnou věži tanku T-35 a prutové antény. Kulometné věže zůstávají válcové.

V roce 1940, vzhledem k neblahým zkušenostem s protitankovým dělostřelectvem v Zimní válce s Finskem, probíhá v Kirovském závodě dostrojování již vyrobených tanků přídavným pancířem, tkzv. ekranami (T-28E). Pancíř se skládá s desek o tloušťce 10 - 30 mm, většinou přivařených k pancíři tanku, hlavně v exponovaných nebo k poškození náchylných místech. Původně má být takto upraveno asi 400 vozidel, ve skutečnosti je jich od 54 do 111 kusů (dle různých autorů). Přídavný pancíř ve dvou variantách (plný a malý) vážil do 4100 kg a rychlost a obratnost tanku mírně poklesla.

Na platformě T-28 během jejich výroby vzniklo několik zajímavých prototypů - například inženýrský-mostní tank se dvěma kulomety a mostem o délce 13,3 m, tank s úpravou pro hluboké brodění, nebo s využitím jejich komponentů samohybné protiletadlové dělo ráže 76,2 mm - SU-8, samohybný hmoždíř 152,4 mm vz.1931, samohybný pobřežní kanon s  152,4 mm (B-10), samohybná děla SU-14 (203,2 mm) a SU-14-1. Hlavní věže tanku byly také využity u obrněných vlaků (No.2 - Džeržinec, No.1 - Bojovník proti fašismu).

Zařazování k jednotkám a nasazení

V roce 1933 bylo prvních 10 tanků zařazeno do 2. samostatného tankového pluku v Leningradské VO. V průběhu následujícího roku byly z dalších vyrobených vozidel vytvořeny 1., 3. a 4. sam. tankový pluk. Rozkazem komisaře obrany z 12. 12. 1935 byly tankové pluky přereorganizovány v těžké tankové brigády (3 prapory tanků, 1 prapor motorizované pěchoty a pomocné jednotky). Brigáda se tabulkově skládala z 54 tanků T-28 a 34 tanků BT  a T-26. Celkem jich vzniklo 7 (z toho 4 v Leningradském VO), z nichž 5. těžká tank. brigáda byla doplněna tanky T-35. T-28 po jednotkách kusů dále sloužily jako výcvikové v učilištích a školních praporech. Se zvyšující se výrobou také nahrazovaly lehké tanky v těžkých tankových brigádách. Tanky se pravidelně zúčastňovaly cvičení a přehlídek, do ostré akce se dostaly až od 17. září 1939 při přepadení Polska v sestavě 10. a 21. tankové brigády. Vzhledem k malému odporu polské armády rozvrácené téměř tři týdny trvajícím německým útokem a nízké kvalitě protitankové obrany si většinu vyřazených vozidel připsaly nehody a poruchy.

Dalším bojovým vystoupením byla Zimní válka s Finskem v letech 1939 až 1940, které se účastnily v sestavě posílené 20. těžké tankové brigády v počtu 105 ks. Tanky byly do boje nasazovány většinou jako podpora pěchoty v útocích na Mannerheimovu linii. Jelikož protitankové dělostřelectvo za 8 let od vývoje T-28 udělalo velký krok dopředu, utrpěly těžkým terénem plným protitankových překážek spolu s pěchotou ploužící se kolosy zbytečně vysoké ztráty (482  vyřazených vozidel). Většina byla poškození opravitelná a některá vozidla byla vyřazena i dvanáctkrát. Celkové nenávratné ztráty činily pouze 30 totálně zničených a 2 zajatá vozidla. Jednotka a její vozidla byly hodnoceny dobře, 613 vojáků a důstojníků bylo vyznamenáno řády a medailemi za celkově velením zpackanou operaci.

V létě roku 1941 v období operace Barbarossa byla tato vozidla sice již zastarávající, ale stále převyšující výzbrojí a v případě typu T-28E i pancířem většinu svých německých soupeřů, omezena hlavně celkovým opotřebením (bojeschopných bylo pouze asi 50 % T-28, ostatní potřebovaly střední nebo generální opravu).  Těžké tankové brigády byly v létě 1940 zrušeny a T-28 zařazeny do tankových divizí mechanizovaných sborů. Většina vozidel byla dislokována v západních VO a byla vyřazena v prvních měsících konfliktu. Mezi hlavní příčiny ztrát patřilo zhroucení velení, nedokončená transformace DRRA, nezkušenost velitelských kádrů po stalinských čistkách, totální destrukce systému zásobování palivem a municí a dále absolutní nefunkčnost rozvrácených opravárenských složek. Jelikož většina vozidel byla z těchto důvodů zajata nepoškozená nebo s pouze s malým poškozením, byly některé kořistní stroje dále využity novým majitelem (Finsko - 7 ks při obraně Vyborgu, Německo - jako Panzerkampfwagen 746 (r), Rumunsko, Maďarsko).

Poslední bojové vystoupení T-28 na sovětské straně se datuje do roku 1943 (1944) při obklíčení Leningradu (asi 20 ks opravovaných se zásob náhradních dílů v mateřském Kirovském závodě).

Jako epilog se dá říci, že toto vozidlo bylo ve své době konstrukčně na vysoké úrovni, se zkušenou osádkou bylo do začátku čtyřicátých let velice účinným nástrojem a ve své kategorii se řadilo mezi světovou špičku. Ke slabinám naopak patřila jeho složitost, špatné dílenské zpracování a z toho plynoucí množství poruch, se kterými se nebyly schopny polní dílny poprat.

Do dnešní doby se v RF zachovalo jedno vozidlo v Centrálním muzeu ozbrojených sil v Kubince, jedna korba v Sestroretsku u Petrohradu a v několika muzeích v Rusku části vozidel (většinou věže). Paradoxně nejvíce zachovalých T-28 má Finsko, kde některá z kořistních vozidel sloužila až do 50. let - dva v muzeu v Parole (T-28E) a jedno v Hämeenlinně.

Původní článek napsán pro www.valka.cz