T-27 - tančíky - mrtvá větev vývoje z třicátých let

Již od dob Simmsova vozidla Millitary Scout si konstruktéři a vojenští stratégové pohrávali s myšlenkou obrněného mobilního pěšáka nebo pohyblivého kulometného hnízda poháněného motorem.

První konstrukce byly kolové, další krok vpřed byl například kolopásový Carden Lloyd Mk.I a Crossley-Martel One Man, ale největšího úspěchu (ať už zaslouženého nebo nezaslouženého) se dočkala vozidla Carden Lloyd Mk.VI vyráběná firmou Vickers-Armstrong a vozidla přímo kopírující jejich konstrukci. Tento typ tančíků, většinou s kulometnou výzbrojí, se dočkal rozšíření v mnoha zemích a v některých z nich se stal v podstatě prvním domácím sériovým "tankem". Vyráběl se  například (mimo Velkou Británii) v Československu jako tančík vz. 33, v Polsku (TK-3), v Itálii (CV3/33,35), Japonsku (typ 94 Te-Ke) a ve Francii (Renault 31R (UE)). Pozadu nemohla zůstat samozřejmě ani země Sovětů a po vyšumění do ztracena u vlastních konstrukcí Liliput, T-17, T-21, T-22 a T-23 se znovu se objevují jako společný činitel vzniku několika tankových konstrukcí v SSSR  požadavky Tankového plánu z roku 1929, Chalepského komise a její návštěva ve Velké Británii. Tam bylo zakoupeno 20 kusů tančíků Carden Lloyd Mk.VI (sovětské označení 25-V nebo K-25) a nakoupena licence na výrobu 700 (?) kusů.

Vznik a popis T-27

TTD

Výrobu dostala na starost Továrna č. 37 Im. Ordžonikitze v Moskvě. Inženýři VATO pod vedením N. Kozyreva provedli v dokumentaci úpravy, které měly zvětšit bojovou hodnotu vozidla, celkově zjednodušit konstrukci a upravit ji pro místní výrobní a přírodní podmínky. Prototyp (jako K-25) byl vyroben 3. listopadu 1930, byly na něm provedeny tovární zkoušky a jejich výsledky byly promítnuty do prototypu druhého (již jako T-27), dokončeného v lednu 1931. Hlavní část produkce měla probíhat v domácím závodě č. 37, jako záložní byly vybrány továrny GAZ v Gorkém a Bolševik v Leningradu. V případě války měly tyto tři podniky dokázat vyrábět 16 000 vozidel ročně. Pro rozběh výroby bylo zakoupeno 690 motorů Ford AA.  Výroba se rozbíhala na sovětské poměry hladce, jelikož vozidlo bylo jednoduché a bylo v něm použito maximální množství automobilních dílů. V prvním roce se podařilo vyrobit asi 348 vozidel.

T-27 měl na úhelníky nýtovanou a šroubovanou pancéřovou korbu o tloušťce od  4 mm (dno a přední-horní pancíř), 6 mm (šikmé stěny a strop bojového prostoru) a 10 mm (kolmé stěny). Motor Ford AA (po vyčerpání zásob domácí v licenci vyráběný GAZ AA) o výkonu 40 HP umístěný uprostřed mezi osádkou dokázal vozidlu udělit na komunikaci rychlost až 36 km/h. Hlavní převodovka (typ Ford-GAZ 4+1) s jednokotoučovou suchou spojkou a  diferenciálem byla umístěna vpředu a vedly z ní kardany s bočními brzdami na hnací kola, chladič byl v zadní části vozidla. Pojezdová část podvozku se skládala z šesti koleček o průměru 252 mm umístěných po dvou na vozíky. Tyto byly odpruženy dvěma listovými pružinami upevněnými na venkovní nosník přišroubovaný ke korbě. Napínací kolo s klikovým mechanizmem bylo vzadu. Pásy byly ocelové, jednočepové. Elektroinstalace byla jednovodičová a pracovala s napětím 6 V, baterie měla kapacitu 80 Ah a byla dobíjena 200 W dynamem.

Dvoučlenná osádka (velitel-kulometčík a řidič sedící vlevo) mohla k boji použít jeden kulomet ráže 7,62 mm DT, lafetovaný v čelní stěně bojového prostoru, do kterého nastupovala zhora. Bojový prostor byl zakryt dvěma vyvýšenými poklopy otevíranými dozadu, ve kterých byly pozorovací štěrbiny. Radiopojítky, vnitřním hovorovým systémem a optickým zaměřovačem T-27 nedisponoval.

Během čtyř let výroby (1931 - 348 ks, 1932 - 1693 ks, 1933 - 1242 ks a 1934 - 14 ks) probíhaly na vozidle menší změny, ať již zmíněný nový motor nebo v malé míře použití svařování.

Na podvozku tanku T-27 bylo postaveno několik prototypů samohybných děl - SU-76K s bezzákluzovým kanonem ráže 76,2 mm, T-27M s kanonem ráže 37 mm a SU-T-27 s kanonem ráže 76,2 mm. Všechny pokusy ale skončily na malé nosnosti podvozku a malém prostoru pro umístění zbraně a obsluhy. Dále bylo vyrobeno 187 kusů plamenometných tanků OT-27 a také bylo velké množství vozidel používáno jako tahače pro protitanková děla ráže 45 mm.

Služba, nasazení a hodnocení

Tato vozidla byla původně určena pro průzkum a doprovod těžkých tanků. Nebyla ale pro tuto činnost vhodná a byla přeřazena jako školní a průzkumné doprovodné stroje pro pěchotu a jízdu. Část z nich byla přidělena k výsadkovým silám. Tato vozidla byla nesena pod bombardérem TB-1 nebo TB-3 v závěsu PD-T, po vyčištění prostoru výsadkáři bombardéry přistály, osádky vystoupily z letounů, vozidla byla odpojena a poskytla výsadkářům palebnou podporu. Tato taktika byla poprvé předvedena na velkých manévrech v roce 1935. Po roce 1939 byla většina vozidel používaná pouze jako školní, na přehlídky, jako tahače a jako zálohy. 10 ks bylo prodáno do Mongolska.

Bojová hodnota tohoto vozidla byla velmi malá, mezi největší nedostatky patřily špatné podmínky pro práci osádky, neexistence pojítek a otočné věže, špatná průchodnost a nevyhovující jízdní vlastnosti (tuhý podvozek). Během operace Barbarossa bylo zjištěno, že pancíř překvapivě špatně snáší zásahy ze vzdálenosti 200-300 m německým puškovým nábojem ráže 7,92 mm. Většina vozidel dislokovaných v západních vojenských okruzích byla zničena nebo zajata v prvních měsících války. Několikrát byly použity i k protiútokům, ale žádných úspěchů nedosáhly a můžeme to brát spíše jako akt zoufalství. Zbylá vozidla dostala přiděleny hlídkové úkoly, byla používána jako tahače a vozidla k ochraně strategických bodů ve vlastním týlu. Shodou okolností je k podobným účelům a k protipartizánskému boji používaly i německé jednotky. Několik kořistních vozidel také  provozovalo Maďarsko a Rumunsko.

Celkově toto vozidlo nesplnilo naděje do něj vkládané a neosvědčilo se. Není se co divit, protože vývoj pěchotních protitankových zbraní udělal ve třicátých letech velký krok dopředu. Na tančík s pancířem odpovídajícím lehkému obrněnému automobilu ve válce, ve které souboj s odhodlanou a vyzbrojenou pěchotou (vybavenou protitankovými puškami, PT granáty, lehkými PT kanony ráže 37 mm) prohrávaly i lehké tanky se silnějším pancířem, už prostě nezbylo místo na slunci. Tento typ vozidel, hojně používaný v množství světových armád a na počátku 30. let tvořících páteř obrněných vojsk mnohých států, se na počátku WWII setkal s novou realitou bojiště a zjistil, že do ní nepatří.

Původní článek napsán pro www.valka.cz