T-26 – postrach sovětských tankistů? - část 1.

Pro naplnění pětiletého „Programu tankového a automobilního vyzbrojení DRRA“, vyhlášeného Generálním štábem DRRA v roce 1929, chybělo tankovým jednotkám sovětských ozbrojených sil jediné – asi 3 500 tanků pro konec roku 1931 ....

a dalších 40 000 do konce roku 1934 a vozidla k jejich podpoře a doprovodu.

Vysocí straničtí a vojenští představitelé projevili překvapivou soudnost (po zkušenostech s projekty T-17, T-23, T-21 a T-25 jim nic jiného asi nezbylo) a reálně zhodnotili možnosti sovětských konstrukčních kanceláří a průmyslu. V té době sériově vyráběl sovětský průmysl pouze vozidla MS-1 (T-18), rychle zastarávající a neuvěřitelně poruchová. Svoji pozornost tedy upřeli ke kolébce tanků – Anglii, ve které se objevovaly ve dvacátých letech zajímavé konstrukce, ať již armádou přijaté nebo ne (od nejlehčích tančíků Carden-Loyd až po vícevěžové monstrum A1E1 Independent) a také k USA.

Z Velké Británie byl zakoupen, mimo například tančíku Carden-Loyd Mk-VI, který měl sloužit jako vzor pro malý průzkumný tančík, také lehký tank Vickers 6t, model 1928. Z tohoto typu měla vycházet konstrukce tanku, který bude tvořit páteř obrněných sil SSSR. Ještě se tiše doufalo v sovětskou konstrukci T-19, ale neustálé průtahy ve vývoji prototypu a předpokládaná cena jednoho kusu (96 000 rublů) ji pohřbily. Pro vzor rychlého tanku byl vybrán Christieho M1930.

Vzor a vlastní konstrukce

28.05.1930 byla podepsána smlouva s firmou Vickers na 15 ks tanků Vickers-Armstrong 6t MarkE, model A -dvouvěžový, s výrobními podklady, vybavením a dokumentaci, a dodáním vozidel mezi 22.11.1930 a 4. 6. 1931. Vozidla první dodávky (výrobních čísel VAT 214 až 228) byla vyzbrojena kulomety Vickers 7,7 mm a poháněl je motor Armstrong-Siddeley.

Vozidlo (VAT 217) dodané v první sérii bylo v závodě Bolševik rozebráno a na jeho základě se začaly vyrábět dva prototypy (TMM-1 a TMM-2), vybavené automobilovými šestiválci Herkules o objemu 7 022 cm3 a upravené pro sovětské výrobní a přírodní podmínky. Vozidla Vickers-Armstrong VAT 214, 215 a 216 se od 24.12.1930 do 05.01.1931 podrobovala zkouškám na svazích Poklonné hory. Shrnutí závěrů zkušební komise - bylo nalezeno množství nedostatků, které budou odstraněny v naší konstrukci TMM. Pro tanky TMM byla ve Stalingradu budována nová továrna o plánované kapacitě až 13 000 tanků a pásových vozidel ročně. Tlak na výrobu nových tanků stoupal a situace se nejevila nejrůžověji. Oba "vylepšené" prototypy vykazovaly při zkouškách ve většině zásadních vlastností horší výsledky (např. maximální rychlost po komunikaci 25 a 18 km/h, v lehkém terénu 15 a 7,5 km/h, úniky provozních kapalin, přehřívání, špatné nýtování) než jejich anglický vzor, T-19 a T-20 také propadl a výstavba Stalingradské továrny se neustále zpožďovala. Plány soudruhů z Rady obrany - Ordžonikidze, Tuchačevského, Pavlunovského, Chalepského a Budňaka však zůstaly stále megalomanské - do konce prvního Tankového plánu vyrobit 13 800 tanků T-26 v STZ, 8 200 tanků TMM-1 a TMM-2 v Jaroslavském závodu, 2 000 kusů BT v ChPZ a 16 000 kusů T-27 v MTZ.

Nakonec ale měla tu čest stát se nejvíce vyráběným předválečným tankem upravená kopie Vickers-Armstrong 6t MarkE, model A (mimo inovace věže a drobností na trupu nenastaly za celou dobu výroby na vozidle zásadní změny) a vyrábět ji začal papírově nový závod, vzniklý vyčleněním tankových oddělení z továrny č. 232 Bolševik v Leningradě, nazvaný Závod č. 174 Im. K. Vorošilova. Ředitelem se stal K. Sirken a hlavním konstruktérem S. A. Ginsburg, který byl do své smrti na frontě autorem několika zajímavých a revolučních konstrukcí na bázi T-26, ale stín slabšího podvozku a nevýkonného motoru nedokázal překročit.

T-26 typ 1931- Návrat ke vzoru

13.02.1931 byl Vickers-Armstrong 6t MarkE, model A přijat do výzbroje DRRA jako V-26 a závod č. 174 Im K. Vorošilova měl začít co nejdříve (v roce 1931 - 500 ks) vyrábět tento tank pod označením T-26 a v roce následujícím dodat sovětským ozbrojeným silám 3 000 těchto vozidel.

T-26 byl v podstatě kopií svého anglického vzoru. Prozatím jedinou změnou byla jiná lafetace kulometů (pro DT) a jiné umístění reflektoru.

Trup tanku byl nýtovaný na úhelníky, příď, záď z 13mm a boky z 10mm (ke konci 1932 již 13mm) válcovaného pancéřového plechu, strop a dno z plechu 6mm. Čelní pancíř byl kolmý, s po stranách přinýtovanými vyprošťovacími oky a zespodu na něj navazovala šikmá pancéřová deska, která jej spojovala se dnem korby. Ve dně byly dva větší montážní vstupy (k převodovce) a několik menších. Všechny byly zakryty přišroubovanými ocelovými deskami. Přední horní šikmý pancíř byl jednou lomený, bez montážních otvorů. Uprostřed tanku byla krabicovitá nástavba s rovným stropem, která zabírala necelou třetinu délky korby a sloužila pro uchycení ložiskových věnců pro věže. Vpravo vpředu z ní byl předsazen kryt pracoviště řidiče-mechanika s dvoudílnými dvířky, otvíranými nahoru a dolů. V horní části byla pozorovací štěrbina. Vedle krytu, uprostřed vozidla před nástavbou, byl namontován reflektor a vlevo na nástavbě houkačka. Vzadu na horní straně korby, lehce se svažující dozadu, vystupoval rozměrný kryt sání vzduchu pro motor a chlazení, shora krytý příčnými lamelami. Vlevo vedle něj a za ním se nacházely montážní vstupy uzavřené kryty na pantech a úplně vlevo vzadu výdech chladícího vzduchu, krytý drátěnou mřížkou. Ke konci roku 1932 byl kryt vyveden nad korbu a dozadu pro zvětšení ochrany před zápalnými láhvemi. Na zadní straně korby, která mírně ustupovala pod tank, byl vodorovně vyveden zleva doprava výfuk s tlumičem hluku a na krajích byla přinýtována tažná oka. Uprostřed pod výfukem byl otvor pro kliku nouzového startování motoru. Blatníky z rovného plechu byly připevněny ke korbě z boku nýty a vyztuženy dvěma trojuhelníkovými držáky na každé straně. Ty byly přinýtovány k nástavbě.

Obě věže vyráběné v Ižorském závodě z pancéřového, 15 mm silného plechu, byly v základu kulaté, na čelní straně vpravo měly nanýtovaný výstupek (široký asi 1/2 průměru věže) s po celé výšce rovnou stěnou pro lafetaci zbraní. Strop s 6mm plechu byl dvoustupňový (s rozdílem asi 300 mm) vpředu nižší. V lomení mírně vlevo byl osazen nahoru odklápěný průhled se štěrbinou. V zadní části stropu byl umístěn poklop pro vstup střelce a velitele-střelce.

Pohon tanku obstarával nakupovaný čtyřdobý, zážehový čtyřválcový boxer Armstrong-Siddeley o objemu 6 600 cm3 a výkonu 66 kW při 2 100 otáčkách za minutu. Motor byl umístěn v zadní části vozidla, taktéž benzínové nádrže o objemu 182 l. Motorová část byla od bojové oddělena přepážkou. Hnací síla byla vedena přes suchou spojku a kardan do převodovky s 5 stupni vpřed a jedním vzad. Převodovka byla umístěna v přední části vozidla společně s bateriemi, vlevo před řidičem. Vedle ní po obou stranách byly umístěny stranové převodovky a boční spojky s brzdami. Jednovodičová elektroinstalace pracovala s napětím 12 Voltů.

Podvozková část (jedna strana) se skládala z hnacího, napínacího, osmi pojezdových kol a čtyř podpěrných. Hnací kolo bylo dvojité, 24zubové, umístěné vpředu. Zdvojená pojezdová kola s gumovými bandáženi byla sdružena po dvou do vozíků. Odpružení vozíků, umístěných po dvou na rameni na společném čepu, obstarávala jedenáctilistová pružina. Pásy, o stykové délce se zemí 2 765 mm, byly typu Caterpillar se středním vodícím jazýčkem, šířky 260 mm. Ocelový jednohřebenový, jednočepový článek měl délku 90 mm.

Výzbroj tvořily dva kulomety DT ráže 7,62 mm, umístěné po jednom v každé věži s celkovou zásobou 6 615 nábojů v 105 zásobnících. Obě věže umožňovaly odměr 270 stupňů a pro obsluhu zbraní poskytovaly stísněné podmínky. V boji spolu oba střelci mohli pouze obtížně spolupracovat, protože nebyli spojeni žádným pojítkem. Jediné spojení s ostatními tanky v jednotce představovaly signalizační praporky.

Výroba započala na konci roku 1931 výrobou 12 ks T-26 jako učebních pomůcek pro VAMM a tanková učiliště a 120 kusy pro výcvik a seznamování. Přehlídky k výročí revoluce se zúčastnilo 8 pečlivě vybraných vozidel. Vozidla této první série se vyznačovala špatným zpracováním a poruchovostí, DRRA jich převzala pouze 88 ks, z toho 35 ks s výhradami. Tento problém se ale nepodařilo odstranit ani v budoucnosti. K. Sirken uvádí, že v roce 1932 bylo na výstupní kontrole pouze 25 procent vozidel bez závad na pohonné části a 60 procent na korbě. Do ukončení výroby na počátku 1934 převzala armáda 1 177 těchto vozidel. Některé prameny hovoří o 1 411 kusech.

 

Článek byl původně napsán pro www.valka.cz