Malé, ale s nynější situací aktuální ohlédnutí do historie ...... Chtěl bych připomenout několik jmen a tisíce bezejmených, které bychom neměli zapomenout .....
Píše se rok 1683. Je to již 951 let , co byla u jihofrancouzského Poitiers zastavena islámská expanze na Pyrenejském poloostrově a 191 let, co byli muslimští Arabové Pyrenejského poloostrova vytlačeni. Další islámské nebezpečí pro křesťanskou Evropu se blížilo ovšem z východu – okolo roku 1354 překročilo Dardanely, v roce 1371 u Černomenu a 1389 na Kosově poli rozdrtilo Srby, Bosňany, Makedonce a Bulhary, 10.11.1444 u Varny skončila v krvi křížová výprava vedená uherským králem Vladislavem III. (ve které se paradoxně jako žoldnéři účastnilo i asi 400 „bývalých husitů“ pod vedením Jana Jiskry z Brandýsa). V roce 1453 padla Kontantinopol, 1523 po dlouhém obléhání byl se ctí opuštěn Rhodos a po bitvě u Moháče v roce 1526 a následujících skoro 150ti-letých bojích s různým výsledkem, přerušených několika mírovými smlouvami se Osmanští Turci a jejich spojenci pevně zachytili na většině Dolních a jižní části Horních Uher .
Když se ale Osmanský spojenec Imre Thököly stal v roce 1682 uherským králem a po marných a neúspěšných výbojích v Rusku, obrátil Mehmed IV. svou pozornost do středu Evropy – na počátku jara roku 1683 se jihem Evropy, za tiché podpory Francie valila, plenila a vraždila téměř 250 tisícová armáda, tvořená jednotkami velkovezíra Kary Mustafy a jeho křesťanských spojenců Imre Thökölyho a sedmihradského vévody Michala I. Apaffyho. Směr – hlavní město habsburské monarchie.
Ve Vídni začala horečná aktivita. Zatímco se jednotky Karla Lotrinského zatím úspěšně pokoušely zabránit obsazení Prešporoku, probíhaly ve Vídni urychlené úpravy opevnění, z města prchal císařský dvůr a obyvatelstvo, stahovali se do něj před Turky prchající vesničané a dostupné vojenské jednotky. Souběžně probíhala i diplomatická aktivita, ve které se úspěšně angažovalo i několik českých a moravských šlechticů. Jiřímu Adamovi z Martinic se podařilo úspěšným jednáním s Papežským stolcem dohodnout půjčky a prodej církevního majetku ve prospěch císařství a mimo to i dodávky střelného prachu, zbraní a peněžní půjčky od italských měst. Nejdůležitější diplomatický úspěch ale zajistil Karel Ferdinand z Valdštějna společně s papežským nunciem Pallavicinim – přes odpor Francie (co je špatné pro Rakousko, je dobré pro Francii) a vazby polské šlechty na uherské protirakouské povstalce se mu podařilo aktivovat po jednání s Janem III. Sobieskim na jaře podepsanou Rakousko-polskou smlouvu proti Tureckému nebezpečí.
Dne 14.07.1683 oblehla osmanská vojska o počtu necelých 200 tisíc mužů a 300 děl Vídeň, kde proti nim stálo 72 setnin pěchoty, pluk jízdy, městská garda a zmobilizovaná domobrana v celkovém počtu méně než 16 tisíc mužů, podporovaných 312 děly pod velením polního zbrojmistra Ernsta Rüdigera hraběte von Starhemberg. Jeho zástupcem a zároveň civilním správcem města byl jmenován polní podmaršál Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř ze Sulevic, velitelem dělostřelectva plukovník Christoph von Börner a velitelem minových a ženijních prací podplukovník inženýr Georg Rimpler. Již v den obležení dal Kara Mustafa obráncům ultimátum – přejděte na islám a Vídeň bude ušetřena nebo se vzdejte a můžete odejít. Třetí možnost byla - braňte se a dospělí budou pobiti, děti zotročeny. Obránci si vzpomněli na 20ti tisícovou posádku Budína, která uvěřila slibům a Osmanům se vzdala na čestné slovo zachování životů .......... a po té byla povražděna a tak zvolili možnost čtvrtou - bránit se a ubránit.
Na toto stanovisko Turci odpověděli odstřelováním, kopáním zákopů a minových štol a prudkými útoky. Po více než osmi týdnech obléhání, výpadů, kopání protimin, oprav opevnění a bojů v průlomech a na dobývaných bastionech, kdy obránci, podporovaní civilním obyvatelstvem na jednotlivých postech bojovali často do posledního muže a po odražení 18 velkých útoků ve městě chyběli potraviny, obvazy, munice a použitelná děla - prostě vše důležité pro obranu. Obléhatelé zatím ztratili okolo 45 tisíc mužů.
06.09. zbývalo k obraně hořícího města za rozbitými hradbami necelých 5 tisíc vyčerpaných mužů, čekajících na poslední smrtící útok.
Ale v noci na 07.09.1683 spatřila již nedoufající, ale stále odolávající posádka v okolních kopcích žáři signálů, signálů, které oznamovaly – jsme tu a i když nás není mnoho, již nejste sami. K Vídni dorazily první jednotky spojenecké armády. Pod velením Jana III. Sobieského a Karla V. Lotrinského se shromáždilo celkem 70 tisíc mužů (císařští - Karel V. Lotrinský – pěchota 8 000, jízda 13 000, Poláci a Litevci – Jan III. Sobieski – pěchota 10 000, jízda 14 000, Bavoři - kurfiřt Max Emanuel – pěchota 8 000, jízda 3 000, Sasové – kurfiřt Jan Jiří III. – pěchota 7 000, jízda 2 000, Frankové/Švábové - polní maršál George Friedrich kníže von Waldeck – pěchota 7 000, jízda 2 500) , tato armáda se rozvinula na severních kopcích nad Vídní a 12.09. přešla proti dvojnásobně silnému nepříteli do útoku. Jako první zaútočil okolo 8 hodiny ranní střed tvořený císařskou a bavorskou pěchotou, po něm následovaly obě křídla podporovaná dělostřelbou. Podle dobových svědectví " polovinu dne špinaví a pochodem unavení vojáci s žízní rozpraskanými rty útočili na Osmany střelbou, meči a dýkami, až jejich linii prolomili". Většina jízdy zůstávala v záloze a její chvíle přišla okolo 16 hodiny, kdy se začalo po tuhém boji, po osm hodin trvajících úderech disciplinované pěchoty hroutit turecké pravé křídlo a střed. Útok téměř 20ti tisíc jezdců na levé křídlo turků způsobil totální rozvrat obléhatelů a ústup, který se rychle změnil v útěk.
A poté letitý pomalý ústup, který se zastavil až na březích Bosporu a Dardanel.
Na straně spojených křesťanských vojsk a obránců Vídně padlo okolo 16 tisíc mužů – čest jejich památce a sláva všem bezejmenným, kteří zachránili Evropu.
Nevím ale, co by si pomysleli o nás, pokud by procitli do dnešních dní .........
