Neúcta k uchazečům nebo nedostatek času?

Už se vám někdy stalo, že jste poslali svůj životopis a nikdo se vám nikdy neozval? Jednou, dvakrát, pětkrát? Můžou za to jednotliví zaměstnanci nebo jejich zaměstnavatel? Zamyšlení nad tím, proč si to nemáte brát osobně.

Zdroj: www.pixabay.com.

Znáte to, pošlete životopis na pozici, na které by se vám líbilo pracovat. Víte, že se vám neozvou okamžitě, ale stejně jste každý den netrpěliví, jaká asi přijde odpověď. Pozvou mě, nepozvou mě? Doufáte, věříte, čekáte. Jeden den, třetí den, týden, dva týdny. Odpoví vůbec?

Často se mě známí ptají, jak dlouho mají čekat, kolik dní je ještě „normálních“.

Tady je těžká odpověď, protože každý zaměstnavatel to má nastaveno jinak. Buď musí dodržet zákonnou lhůtu. Inzerát musí být vyvěšený určitý počet dní, čeká tedy do posledního dne, aby měl k dispozici všechny životopisy. Pak teprve začíná odpovídat. Někde naopak spěchají, nemusí žádnou dobu dodržovat, záleží jen na nich a je tedy možné, že se ozvou do pár dní. Z některých pracovních nabídek to můžete vyčíst, většinou ale netušíte, jak dlouho máte vyčkávat.

Ale co když už čekáte měsíc a odpověď nepřišla žádná. Asi tušíte (nebo spíš víte), že vás již zřejmě nepozvou, a tak posíláte další životopis. A možná už i na pozici, na které by se vám líbilo pracovat trošku méně. Zase čekáte a zase nic. A tak pošlete další životopisy a na stále „horší“ pozice. Protože si říkáte, že na víc asi nemáte, když jste těm předchozím nestáli ani za to, aby vám odpověděli, proč jste nevyhovovali.

V tuto chvíli už možná začínáte být trošku frustrovaní. Nechápete, co je špatně. Proč se odnikud neozvali. Je to životopisem nebo je to vámi, byla to jen uměle vypsaná pozice nebo to byl podvod? Neposlali jste CV na špatnou adresu, došlo jim vůbec? To jste vážně takové nemehlo? Na tyto otázky už pravděpodobně nikdy nedostanete odpovědi. Ale věřte mi, vaše chyba to nebyla. Právě naopak.

Za mě je to obyčejné hulvátství. Jen bych rozlišila, zda přímo určitého zaměstnance, náboráře, personalisty, zkrátka člověka, který má výběrko na starosti. Nebo je to chyba zaměstnavatele. A to ve smyslu, že své zaměstnance tak přetěžuje, že jednoduše nemají čas, i kdyby všem odpovídat chtěli.

Z mých vlastních zkušeností z několika různých (ale přibližně stejně velkých) firem sem hodím pár čísel. Na cca sedm tisíc zaměstnanců pracuje pět personalistů a jeden náborář. A jak to všichni známe, v plném počtu bývají lidé na svých místech málokdy. Takže běžně někdo někoho zastupuje, často i v činnosti, kterou jindy nevykonává a trvá mu to logicky všechno mnohem déle. Samozřejmě že pak nemá tolik prostoru na svou vlastní práci, a i přes snahu a plno přesčasů, všechno prostě nestíhá.

Anebo, když se vrátím o pár řádků výše, čas na odpovědi by měl, ale tzv. na to kašle, protože mu za to uchazeč nestojí. Nechce se tím zdržovat a tito lidé jsou mu jedno. A toto je za mě vrchol neslušného chování a nerespektování druhých.

Pozn. – dejte si pozor, někdy je přímo v inzerátu uvedeno, že odpoví pouze těm, které pozvou na pohovor. Za mě to není úplně v pořádku, ale aspoň víte, že s tím musíte počítat.

Bohužel závěrem musím konstatovat, že tato situace je čím dál tím častější a ať už je to z toho nebo onoho důvodu, nevrhá to obecně na HR vůbec dobré světlo. Lidé jsou znechucení, demotivovaní, zklamaní. Nejdříve ovšem sami ze sebe. Proto myslete na to, že to není vaše chyba. Neberte si to osobně a nevzdávejte se. Je to pouze vizitka člověka, který sedí na druhé straně.