Ruské zdravotnictví, aneb cestování časem se stává realitou

Když žijete v Rusku dýl než týden a máte děti, je velmi pravděpodobné, že prozkoumáte ruský zdravotní systém detailně zevnitř.

Čtyři základní slova seřazená podle důležitosti, kterou v systému zastávají jsou: bachyly, bumažka, medsestra a vrač - návleky, formulář, zdravotní sestra a doktor(ka).

Mám tři děti, dvě dcerky a jednoho synáčka. To, že jsou rozdílní, jsem si už všimla. Dcerky například nerady padají ze stromů a různých zídek, nerady si rozbíjejí hlavy a rozdírají kolena do krve. Na svá těla dávají pozor, a u doktora, když mají podstoupit očkování, ani nehlesnou, vyhrnou rukáv a s drobným syknutím obdrží injekci.

Avšak můj synáček, který je za normálních okolností pravý hrdina, spiderman, ninja, superman a  jánevímcoještě…,přes den vyleze úplně na všechno a taky z toho spadne, odpoledne je olepený náplastmi s autíčky od hlavy k patě (a zálibně se prohlíží v zrcadle) a večer usíná s mečem v objetí, tak při očkování se projevuje jako čistokrevný zbabělec. Tři zřízenci z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem by na něj nestačili, kope, kouše, řve…a kdyby uměl číst a psát, jistě by napsal stížnost ombudsmanovi.

Seznámení s ruským zdravotnictvím bylo vskutku úžasné-v ruském smyslu slova. Normálně nepatřím mezi lidi, kteří rádi chodí po doktorech, notabene jen z nějakých „bumážkových důvodů“. Avšak pokud chcete dát děti v Rusku do státní školky (protože ve vašem městě žádná soukromá není), musíte vyplnit bumážky, čím víc, tím líp.

„No tak přece známe českou byrokracii, taky jsme si s ní už něco užili, ne? Tady v Rusku to bude podobné a nebude to takový problém, což?“ Začala jsem optimisticky rozpravu s mužem na téma přihlášky dětí do školky.

„Na! To vyplň!“ Hodil na mě dvě tuny papíru, pod kterými jsem na chvíli přišla o dech.

„Neumím pořádně rusky a něco mi říká, že to budeš muset vyplnit ty!“ Hodila jsem ty dvě tuny zpět na manžela.

Chvíli jsme si házeli.

Pak přišly děti a začaly se radovat, že si mají na čem kreslit.

„Tyhle doktory musíš s dětmi obejít, ukázal mi manžel kilomerový seznam.

„ORL, kožní, oční, ortoped, gynekolog, psychiatr…“ četla jsem se stále hysteričtěji zabarveným hlasem…

„Rovnou si k tomu psychiatrovi zajdi taky.“ Smál se chvíli manžel, než jsem ho stopla hnusným pohledem, který jasně říkal: „ještě jedno slovo a balím děti a kufry, a psa ti tu nechám…“

Naštěstí Rusové nemají rádi skandály na veřejnosti, a když viděli, že „TA cizinka s TĚMI třemi dětmi mluví stále rychleji, hlasitěji a přerýravěji“, tak poslali jednu hodnou medsestru, která razítka oblítala za nás…

Systém rychlého, hlasitého a přerývavého mluvení lámanou ruštinou, v kombinaci s lehkým omdléváním, v ruském zdravotnictví funguje celkem dobře.

Pak jsme ale ruské doktrory fakt potřebovali a jednou dokonce i sanitku.

 „Hele, dívej.“ Šťouchla jsem do manžela, když jsme se kodrcali městem v sanitce asi o dvacet let zpět do minulosti.

„Co?“

„Ten řidič se dívá za jízdy na film.“

„No a co, zná to tady.“

Manžela už máloco překvapí.

Pak jsme dojeli na příjem do nemocnice.

Pak jsme čekali.

Ještě jsme čekali.

Dlouho jsme čekali.

Pak jsme dostali mastičku a instrukce jak ji aplikovat, na bumažce z roku 1981.

Pak jsme jeli taxíkem domů.

Taxíkem jsme taky jednoho pátečního odpoledne jezdili po městě a hledali pediatra, který by se dcerce podíval do ucha. Vlastně jsme hledali pediatra, který by se podíval, vlastně jsme hledali pediatra, vlastně jsme hledali… Nakonec jsme našli soukromého doktora, který naší dcerce nenabídl čaj s citrónem a hospitalizaci, ale normální léčbu.

Pak se jednoho dne syn rozhodl, že změří pružnost a pevnost různých povrchů a jako měrnou jednotku si zvolil svou hlavu. Potřeboval tři štychy a tak se jelo na pohotovost.

„Adivajtě bachyly! Promluvila na mě koutkem úst medsestra, která hbitě ťukala prstíčkem do počítače. „Imja, atčestvo, familija.“  Zeptala se mě pak již smířlivějším tónem, leč stále velmi lhostejně.

Po pár týdnech, kdy se vytahovaly synovi stehy, na mě  skoupě promluvil i doktor: „imja, atčestvo, familija“ chtěl vědět, kdovíproč znova.

Sestra, spokojená, že jsem si bez vyzvání a bez řečí navlíkla návleky, na nás koukla z vedlejší místnosti, jestli pan vrač nepotřebuje její pomoc a když usoudila, že to zvládne sám, vrátila se k usilovnému ťukání do klávesnice.

Doktor vytáhl z kapsy od pláště švýcarský nožík Victorinox, otevřel skříňku s různými lahvičkami a vydezinfikoval na tom nožíku nůžtičky. Pak těmi nůžtičkami přestřihl mému synovi stehy na čele. Hbitě dokázal obstarat několik věcí najednou, zatímco jeho medsestra stále ťukala. Takový multitasking jsem u muže ještě nikdy neviděla! Skutečně si tento vrač získal mou úctu.  A po dvou letech musím říct, že jizva žádná. Čistá, skvělá práce! Kombinace šikovných ruských rukou a švýcarského nástroje zřejmě funguje dobře.

Když vás v Rusku rozbolí zuby, nezoufejte. Například zrovna v našem městě bylo odhadem pět stomatologických ordinací na pět kilometrů čtverečních, zhruba pět občanů na jednoho zubaře, čekací lhůta pět hodin, maximálně pět dní. Ráj pro slabozubé. Připravte si děngy a pohodlně ulehněte do křesýlka. V případě zubaře bych však raději nešetřila, a cestu do minulosti v podobě návštěvy státního zařízení bych si skutečně odpustila. Manžel mi vyprávěl, jak jako dítě zažil šlapací zubní vrtačky...

A Pokud vám v Rusku dojdou životně důležité léky na cukrovku, vysoký tlak, nízký tlak, dnu, epilepisi, chřipku, rýmu, koronavirus, antibiotika, antikoncepce... tak žádný problém, vše koupíte bez předpisu, stačí se podívat na internet, co zrovna potřebujete a zajít do nejbližší lékárny, kterých je na pět kilometrů čtverečních zhruba padesát. Zřejmě to nebude vůbec špatný byznys.

Suma sumárum...

V případě nutné potřeby doporučuji vždy upřednostnit lékařské zařízení v Moskvě, kde je zdravotnictví na špičkové úrovni, ale, stejně jako všude jinde na světě, si připravte děngy. Pokud byste však toužili poznat i to ostatní Rusko (které je krásné, zajímavé, svérázné a intenzivní), a něco se (chraňbůh) přihodilo, tak si nachystejte bachyly, bumažky, kartičku pojišťovny, děngy a švýcarský nožík.