O spánku, mikrokosmu a kvalitě ruských tanků...

Když vše děti trochu povyrostou, stáváte se často svědkem hodně zajímavých událostí. Někdy máte pocit, že se život nějak zrychlil, jako byste byli součástí dokumentárního filmu, kde na jednu houbu, nebo semínko stromu, nebo larvy

něčeho, tvůrci zaměří kameru, která snímá pomalý a postupný růst celých, řekněme, deset let, a vy pak v jednom krátkém filmu vidíte, jak se zelené lístky točí, kroutí a rozvíjejí. Moje „larvy“, mé DNA se taky během nějakých deseti let proměnily v něco, co je, k mému úžasu, přesnými kopiemi mě samotné a mého manžela. 

Pokud patříte mezi ty vzácné exempláře, které si pořídí více než dvě děti, tak vám vřele doporučuji kupovat oblečení v neutrálních barvách. Například můj syn měl tu smůlu, že se narodil jako poslední ze tří dětí a jeho sourozenci jsou dívky, takže zásoba růžových triček na lítačku s holčičími motivy stačila minimálně do doby, než začal trochu chápat rozdíly mezi pohlavími a klást mi nepříjemné otázky, plné vzdoru.

Naštěstí je můj syn duše čistá, nezkažená a vřelá, a má rád pestré barvy, takže tmavě fialové zimní kombinézy s motivy květů ještě v Rusku vynosil. A dokonce i nadvakrát, protože sestry má dvě, v různých velikostech.

Když jsme ještě žili v Rusku, v té neblahé zemi, kde se již dlouhodobě připravovalo něco nekalého, tak kromě zimních kombinéz z Finska, nemohu pochválit vůbec žádný výrobek, který jsme si tam koupili. Úplně ze začátku, kdy jsem byla ještě poměrů nevědomá, jsem si myslela, že koupit dětem legíny made in Russia bude dobrý nápad. Nebyl. Nějakým záhadným způsobem se na nich udělaly díry ve švech už po cestě domů, kdy ještě ležely netknuty v nákupní tašce. A víte, jak těžké je v Rusku něco reklamovat? 

Než jsem se naučila používat internetový obchod Wildberries, nebo Ozon, bez čehož se v Rusku téměř nedá přežít, tak jsem ještě pár ruských výrobků koupila. Například boty. Vydržely dobrý týden. 

Nechci tvrdit, že by byly ruské výrobky většinou šunty, třeba takové tanky mají určitě kvalitní, nebo válečné lodě a atomové zbraně zcela jistě udržují ve skvělé kondici. Ale například, když si můj manžel koupil novou Buchanku (ÚAZ), takové to auto, co vypadá jako chleba, má motor někde mezi řidičem a spolujezdcem a když jedete, tak si na něm můžete ohřát oběd, tak mě, zkušenou a naprosto skvělou řidičku, přinutil to auto řídit. Asi si myslel, že si jízdu tímto svérázným vozem zamiluji a budu brázdit širé ruské pláně, zatímco on si vedle mě bude popíjet pivo. 

Když jsem si poprvé sedala za volant, tak jsem si roztrhala kalhoty o něco ostrého, co trčelo odněkud nikam (řada věcí v Rusku trčí odnikud nikam, jen tak), pak jsem hledala zapalování, které jsem našla na opačné straně, než jsem zvyklá z mého starého, ufuněného Forda. Dobře, nad tím bych asi ještě přimhouřila oko, jsou země, kde mají celý volant na opačné straně. Ale pak jsem zjistila, že v naší Buchance je volant sice na správné straně (Angličané by řekli na špatné straně), ale je celý zvláštně nakřivo. Ano, kulatý volant může být nakřivo. V Rusku rozhodně ano! Je to přece země nevídaných možností.

„Ten volant je nakřivo!“ Vykřikla jsem dotčeně.

Manžel se zamyšleně podrbal na bradě a pak řekl: „trochu jo, ale zvykneš si tak zhruba za…deset tisíc kilometrů. 

Jen jsem se na něho podívala koutkem oka.

„Anebo to dáme na opravu Dimovi.“

„Nové auto na opravu?“

Chvíli bylo ticho.

„Anebo to můžeme zkusit reklamovat.“ Navrhl manžel.

Chvíli bylo tíživé ticho.

„Dej to Dimovi.“

Pak jsem zkusila řídit. Dojeli jsme na nějakou vedlejší silnici, podezřele opuštěnou, a velmi namrzlou. V zimě hodně vedlejších silnic v Rusku vypadá jako filé tresky, jsou bílé, pokryté tlustou vrstvou ledu a jen lehce nasolené, a to jen někdy a jen někde. Jeli jsme závratných padesát, manžel se nudil a neustále mě nutil točit křivý volant více doleva, abychom nesjeli do příkopy. Pořád kýval nějakými pákami a říkal u toho slova jako „čtyřkolka“, „náhon“ a „sakra, proč to nejde?!“

Pak si vytáhl mobil a začal si mou jízdu natáčet na památku, což mě přinutilo omezit příval sprostých slov. 

Pokrok oproti naší staré Buchance byl jasný, nová měla posilovač řízení, polstrovaná sedadla, bezpečnostní pásy, smrděla novotou a jako vrchol výdobytku mi manžel slavnostně zapnul vyhřívání pod zadkem.

Nu, ladna!

Když jsme se vrátili zpět do Česka, vyhnáni hnusnou ruskou imperialistickou politikou jednoho pošuka, kterého podporují další miliony pošuků, tak jsme zjistili, že se na nás valí ze všech stran krize. Morální, finanční, existenciální. A jelikož se na nás zástupci českého státu, kteří doposud neměli se spoluprací s Ruskem na vědě a výzkumu problém, vykašlali a rozhodli se využít příležitosti nám nezaplatit (což se vždycky hodí), byla otázka financí více než ožehavá. A jelikož jsem žena činu a nebojím se tvrdé práce, šla jsem do toho.

Zkrátím to a řeknu teď jednu šokující pravdu. Mít postupně za sebou, co dva roky tři miminka je brnkačka proti tomu, mít tři děti školního věku a chodit do práce na plný úvazek.

Mít malé miminko je fakt pohoda, nebojte se toho. 

Prý, že děti nespí. Lež jako věž. Postupem času zjistíte, že je spíš problém je probudit! Tajemství číslo jedna: víte, že jako matka na mateřské si můžete s malým miminkem lehnout i uprostřed dne a spát? Myslíte, že je opravdu nutné mít každý den navařeno, vyžehleno a naklizeno jako byste očekávala delegaci diplomatů z Ruska? Ne!

Když kojíte, tak stejně u toho ležíte a můžete klidně skouknout celou sérii Stranger things na Netflixu. To v práci nejde!

Šok, který jsem zažila s nástupem do práce v Česku je znatelný zejména o víkendech, které skoro celé prospím, kromě těch vzácných chvil, kdy píšu blog a vymýšlím manifesty. 

Skutečně uvažuji nad manifestem, peticí, nebo něčím, co by posunulo školní docházku na hodinu devátou. Začne asi takto nějak: „Já, matka tří dětí, zkušená řidička Buchanky, bývalá rezidentka v Ruské Federaci, znalá života a poměrů na dvou kontinentech, předkládám k přečtení a ke zvážení tento manifest, který by vedl ke zrušení školní docházky dětí a studentů od hodiny sedmé či osmé ranní a současně by přísně zrušil změnu letního a zimního času, což je !!!!!! prvního stupně, dále tímto manifestem přísně navrhuji zavésti v kancelářích jako povinný itinerář, kromě kopírky, počítače, kávovaru, mikrovlnky, také rozkládací gauč s patřičnými doplňky. Nikdo se nebude tvářit překvapeně, či pohoršeně, když v obědové pauze nalezne na gauči spícího kolegu, zejména, je-li to matka, či člověk ve věku pod třicet let, či ve věku nad padesát let! Naopak, zachováme ticho, klid a pietu!“

Konec manifestu.