Dítě ani ponožkou neuhodíš, aneb komunismus opravdu nefunguje

Nedělní rána osamělé matky se třemi malými dětmi bývají hektická, pracovní, nervově a fyzicky náročná, podněcující a podle nálady matky buď kreativní, nebo tyranská. 

Pokud jsou kreativní, matka (já) vymyslí řadu aktivit, které by chtěla v neděli stihnout: velký úklid, interaktivní výuka v angličtině (tzn. že děcka uvaří oběd, já je budu z bezpečné vzdálenosti pozorovat a v angličtině jim radit, jak připravit těsto na pizzu), žehlit, vysát, vytřít, popřípadě alespoň sjednotit ponožky a připravit spodní prádlo na další týden. 

Když má matka (já) dost energie (tzn., že ji ve tři ráno neprobudil sousedův kohout, který by se nejlépe vyjímal v polívce a že ji v sedm ráno neprobudil dusot šesti ukrajinských nožiček nad hlavou a že ji v 7:30 neprobudil hladový syn: „mámo, já mám hlad“), tak si jde zaběhat se psem. Jelikož matka respektuje heslo: sportem k trvalé invaliditě, chodí běhat (lingvista vztyčí varovně prst: chodit běhat?) pouze jednou za měsíc, chrání si totiž klouby. A ano, jde to: chodit běhat.

Když má matka (já) dobrou náladu, slunce svítí a dokáže si ráno nepřečíst zprávy, tak vymyslí řadu dalších chvályhodných aktivit pro děti, které zvelebí dům a posílí jejich svaly i mozky. Takže, předpoklad je, že když jde matka se psem běhat, tak když se vrátí, tak budou děti nastoupené v pokojíčku, umyté oblečené (v souladu s počasím), učesané a natěšené na to, co se bude dít. Takže, znovu a lépe, když se matka vrátí, tak už zdálky slyší, jak si dcery vyměňují názory na komunismus, který vládne v naší domácnosti: 

„Dneska uklízíš křečky ty!“ Zařve první dcera.

„Ne a ne a ne, já jsem uklízela včera!“ Zapiští druhá dcera.

„To není pravda, já jsem uklízela včera i předevčírem a prostě furt.“ 

„A nemusíš mě mlátit tou ponožkou!“

„A ty mi teď pomůžeš!!!“ přikáže první dcera.

„Ne, já teď musím uklidit ty hovínka od křečků,“ brání se druhá dcera.“A kromě toho papám!“

Argumentů k tomu, proč něco neudělat je tolik, že vystačí na celý den a už i moje devítiletá a moje jedenáctiletá dcera moc dobře ví, že komunismus nefunguje. Protože, co je společné, to je nikoho a nikdo se o to nemusí starat. Stejně tak, co je zadarmo. A vůbec, ať sousedovi taky chcípne koza! (V mém případě kohout!) Co se týká mého sedmiletého syna, tak ten zcela jednoznačně, geneticky, či kýhovýra jak, má vepsáno v krvi, že jakýkoliv úklid nebo pečení pizzy v angličtině má totálně na háku a jde raději na trampolínu metat salta. Příliš to neřeším, jelikož moc dobře vím, že když jeho aklimatizaci na školní docházku provázel již třikrát ztracený klíč od skříňky, dvakrát ztracený čip na obědy a pětkrát ignorovaný úkol, tak asi nebude úplně pořádkumilovný. Nicméně, dokud se v první třídě zajímá o dělení beze zbytku, se zbytkem a do záporných čísel, tak jsem jakžtakž v klidu. Geny jsou geny, jsou kódovány ve vesmírných rovnicích.

Pozitivní motivace, řeknete si, tak to zkusíme, rozdělíme byt na zóny: moje, tvoje, jejich. A uvidíme. Křečci budou ve střídavé péči, týden u jedné dcery a týden u druhé dcery. V rámci pozitivní motivace, tzn.  např. mít vyprané oblíbené triko, dvě stejné ponožky a čisté spoďárky na každý den můžeme vyzkoušet to, jak intenzivně budou pomáhat při boji s horami prádla. 

Řeknete si, kde je ten její manžel, proč nepomáhá (s prádlem)? Copak je pořád na zahradě a seká dříví? Ne! Manžel odjel na záchrannou akci. Vrátil se do Ruska pro poslední věc, kterou jsme tam při našem úprku zanechali: starou, flekatou buchanku, která při představě, že bude muset ujet 4000 kilometrů do Česka řekla: „ani prd!“ a někde před ruskými hranicemi opět vypověděla službu (viz mé staré blogy, kdy jsme s tímto spolehlivým vozem, parťákem do nepohody projezdili kus východní Evropy). Při posledním telefonátu byl můj manžel již úspěšně za hranicemi v EU tak už to teď můžu napsat: můj manžel je kvalifikovaný dobrodruh a jeho buchanka je vysoce sofistikovaný krycí manévr, je to stroj, který v sobě skrývá nečekané a neslýchané věci. Potřebuješ se brodit blátem, projet nenápadně Litvou a Lotyšskem? Zaujmout ruské pohraničníky a českého ministra školství? Můj manžel nejenže umí řídit buchanku, která pomalu už nemá ani volant, ale také létá s letadly všeho druhu a dokáže dost často vylézat na nečekané vrcholy, leze nahoru, leze dolů, leze mi na nervy. Ale tak už to vysoce kvalifikovaných jednotek bývá. 

PS: podle posledních zpráv mého manžela ze spanilé jízdy buchankou Ruskem je zcela zřejmé, že zatímco český jaderný výzkum musí z Ruska pryč, tak české pivo zůstává. Jeho chuť je ovšem více než pochybná, což je samozřejmě zcela chvályhodná taktika českého odboje: "čím hnusnější pivo tam budou mít, tím dříve je sankce přestanou bavit."